15.10.2019 | Svátek má Tereza


POVÍDKA: Klasik nebo biftek

26.12.2011

Eliška sáhla po teplé bundě, pohozené vedle ní na gauči a začala se zvedat. Lucie odtrhla zamyšlený pohled od stále kouřící kávy v hrníčku s cibulákovým vzorem ve svých dlaních a polekaně na ni vzhlédla:

"Ty už odcházíš? Ani jsi tu kávu nedopila.."

"Promiň teto, nemohu se zdržet, jen jsem ti chtěla říct 'ahoj' a trochu se zahřát. Musím běžet na demonstraci, jsme s kamarádkami domluveni, za chvíli odjíždíme do Prahy..."

"Na jakou demonstraci, prosím tě?" Lucie hlasitě usrkla hořkou tekutinu.

"Teto, ty snad ani nevíš, co se děje! Jdeme protestovat proti korupci, vládě, sociální nespravedlnosti, prostě proti tomu všemu bordelu, který tu dnes díky kapitalismu vládne!"

Drahocenný hrníček jí téměř vyklouzl prstů, které se náhle začaly slabě třást.

"Eliško, ty jdeš protestovat proti kapitalismu? Proč? Máš dobré vzdělání, práci. Cestovala jsi po světě, máš možnosti, o kterých se naší generaci ani nezdálo."

Její krásná a temperamentní neteř začala rozčileně přecházet po pokoji a rozkládat rukama.

"To sice mám, ale o mě přece vůbec nejde! Jde o lidi, co mají moc, jak jsou nenažraní a zkorumpovaní, jak jim kapitalismus umožňuje krást, podvádět a nic se jim nikdy nestane! Copak tu zkaženost celého systému nevidíš?"

"Ne, nevidím. Vidím lidi, zkažené lidi, kteří lžou, kradou a podvádí, ale ti jsou v každém systému, stejně jako ti dobří."

"Mýlíš se, teto! Podívej se třeba na mladého Roubala, jeho táta tu měl řeznictví, než dostal mrtvici. Dal se na politiku, jeho jméno se spojuje s největšími mafiány v kraji, nahrabal si milióny na úkor slušných lidí, a nic se mu nestane. Spokojeně si užívá a s policajty si tyká, určitě je má podplacené. A takových tu je..."

Lucie cítila starý známý tlak na prsou. Cítila také, jak jí polila vlna studeného potu. Neviděla, jak zrudla v obličeji, ale uměla si to představit, protože jí překvapilo, jak jí tváře náhle nesnesitelně pálí. Musela soustředit svou veškerou pozornost, aby se zmohla na odpověď:

"Mýlíš se ty, mé dítě. Mladý Roubal by byl stejný za každého režimu. Za války by se paktoval s nacisty, za minulého režimu s komunisty. Já nechápu, proč.."

Eliška ji přerušila:

"Promiň, teto, popovídáme si o tom jindy, musím opravdu běžet. Nevěřím ale, že by pod bedlivým okem komunistů dokázal napáchat tolik škody jako dnes. Tak ahoj, zavolám ti!"

Lucie osaměla. V ústech měla hořkou chuť, ale její káva s tím neměla nic společného. Byly to vzpomínky, které na ni dorážely, vháněly vlhkost do očí, hořkost do úst a připomněly jí bolest v srdci, kterou ukrývala tak hluboko, že na ni po čtvrt století dokázala občas i zapomenout, někdy i na několik krátkých minut. Nyní ale zapomenout nechtěla, naopak si snažila ten osudný den vybavit co nejlépe, aby o něm mohla Elišce příště vyprávět...

Pro většinu lidí to byl jen další studený a deštivý podzimní den, ale Lucie zářila jak první jarní sluneční paprsek. Nevadilo jí, že ji zrovna zkropilo zablácenou vodou od hlavy až k patě projíždějící auto, netrápila ji šedivá barva malého pohraničního městečka, jehož jediným barevným oživením byly vyvěšené rudé prapory k výročí VŘSR, ba dokonce ani prudká a otravná nevolnost, která na ni tu a tam zaútočila, nedokázala zmírnit ten úžasný pocit, kterým byla přeplněna každičká buňka jejího bytí.

Netrpělivě se podívala na hodinky. Bylo teprve půl desáté dopoledne, spousta hodin do konce pracovní doby. Nejraději by se za Tomášem rozběhla hned a šokovala ho zprávou, že po více jak třech letech emocí jak na horské dráze - snažení, nadějí a zklamáních – se jí konečně podařilo otěhotnět. Dokonce i lékařka byla mile překvapená a s hřejivým úsměvem Lucii gratulovala. Ale říct Tomášovi takhle úžasnou zprávu mezi špinavými traktory, které v místním JZD udržuje a opravuje, na očích ostatních ušmudlaných chlapů a za řevu motorů, to by mělo do něžné romantiky asi šíleně daleko. Ne, musí vydržet až do večera a tu slavnostní chvíli si náležitě vychutnat tak, aby na ni s láskou vzpomínali oba až do konce života.

Na společné chodbě před bytem v zašlé bytovce na kraji městečka narazila na sousedku Martu, která se právě vracela domů s nákupní taškou a třemi potomky předškolního věku. Lucie ji pokaždé obdivovala, jak si dokázala domácnost i ratolesti vždy skvěle zorganizovat.

"Na náměstí mají v zelenině pomeranče a v sámošce liberecké párky," vydechla na ni Marta místo pozdravu.

"To je skvělé, jenže na to já nemám dneska čas," usmála se Lucie.

"Musím stihnout polední autobus do Liberce, dnes konečně vychází 'Quo Vadis' od Henryka Sinkiewicze, po tolika letech! Musím ho Tomášovi koupit jako dárek k Vánocům. Jen nevím, jak nakoupím maso na neděli, když náš řezník ho dostává taky zrovna ve čtvrtek. Než se vrátím z Liberce, bude mít vyprodáno..."

"Možná budou mít něco v Liberci, ale než vystojíš frontu v knihkupectví, bude to nejlepší stejně pryč," přemýšlela Marta nahlas a zároveň strčila své děti za dveře. Pak zašeptala:

"A proč nestrčíš našemu Toníčkovi Roubalů pajdu, aby ti něco schoval, než se vrátíš?"

"Myslíš jako dát mu úplatek?" vykulila Lucka oči. Marta ji popadla za ruku a zatáhla do předsíně. Odpověděla, až když zabouchla a pro jistotu i zamkla dveře.

"Prosím tě, to není žádný úplatek, jen takový příplatek za nadstandartní službu. Dělá to každý, jak jinak by si mohl hloupej a ošklivej řezník dovolit pěknou vilku, zahraniční auto a mladou, v pořadí již třetí manželku. Potomky ani nepočítám."

"To nevím, ale já na ty úplatky zrovna moc nejsem. Ještě tak bonboniéru nebo flašku doktorovi, to chápu, ale peníze?"

"Holka zlatá, když tě tak poslouchám, tak se divím, že vůbec máte vlastní byt a nespíte s Tomášem ještě u rodičů na gauči, jako kdysi my s Pavlem. Vzpamatuj se, platí se za všechno. Na Toníka je spolehnutí, mně schová játra každou chvíli."

Za necelou hodinu stála Lucie na náměstí před řeznictvím. Zvědavě dovnitř nakoukla výkladní skříní. Kromě pár osamělých kusů špeku na ohromných hácích ji obchod připadal prázdný.

Stále se nemohla rozhodnout. Tušila, že je asi hloupá a mimo dobu, když jí ještě ve čtyřiadvaceti letech připadalo, že dát někomu peníze za to, aby si od něj mohla koupit kus žvance, prakticky stejně špinavé jako si platit prostitutku. Morální prostituce. A kolik je v tom ironie, že se k ní má snížit jen proto, aby mohla koupit knihu, ve které umírají tisíce lidí za své ideály, za svou víru.

Sinkiewicz ale také píše o lásce muže a ženy, o jejich utrpení a obětech, které přinášeli jeden pro druhého. A ona Tomáše milovala, byla ochotná obětovat všechno ostatní pro to, aby pro něj byl dnešní večer perfektní. Stačilo si jen vzpomenout, jak smutně Tomáš sleduje batolata na pískovišti nebo jak si hraje dlouhé hodiny s neteří Eliškou. Ne, nemůže ustoupit, musí se překonat! Odhodlaně stiskla padesátikorunovou bankovku v kapse a vykročila.

Při otevření dveří krámku zazvonil zvoneček a dýchl na ni zápach olezlého špeku. Stiskla zuby a několikrát rychle polkla. Toníčka by asi moc nepotěšilo, kdyby mu tu hned u vchodu pozvracela celou podlahu. Však už se k ní také hrnul, usměvavý, na svých krátkých nožičkách před sebou strkal ohromné břicho, přikryté zapranou bělavou zástěrou, celou ušmudlanou od zaschlé krve.

Lucie rychle pozvedla zrak a podívala se mu do malých, mžourajících očí, posazených hluboko v růžovém, zpoceném obličeji. V kombinaci se širokým úsměvem jí připomněl dobrácké, spokojené prasátko a téměř čekala, že na ni místo pozdravu zachrochtá.

"Rukulíbám paninko, čím vám mohu posloužit?" ozval se kupodivu lidskou řečí.

To ji vzpamatovalo. Rozpačitě se rozhlédla po místnosti. Kromě ní a Toníčka tu nebyl nikdo.

"Ráda bych vás poprosila o laskavost."

"Aha, tak to pojďte tady za mnou do mého kumbálku, ať nemusíte šeptat. Tam nás nikdo rušit nebude."

Následovala ho za pult až do maličké místnosti za krámem, kde se Toníček pohodlně rozvalil na odřené pohovce. Posadila se na židli naproti němu a položila si ruce na malý stolek, který stál mezi nimi, hned vedle skleněné vázičky s umělým bílým karafiátem a pomuchlanou sovětskou vlaječkou. Lucka měla na okamžik pocit, že na ní hvězdička na vlaječce potměšile mrkla. Cítila, jak jí náhle vyráží na čele pot.

"Tak co pro vás mohu udělat, krasavice?" Prohlížel si ji s očividným zájmem a zalíbením.

"Musím nutně do Liberce a chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mi nemohl dát na stranu kousek svíčkové." Ulehčeně si vydechla.

"A copak se děje tak zajímavého v Liberci, že to nepočká na jindy?"

"Potřebuji koupit pro manžela knížku."

"Knížku? Řekla jste knížku? Paninko, neznám mužskýho, kterej by dal přednost knížce před biftekem. Leda že... Leda že by to byla Kámásútra!" Řezník se hlasitě zasmál a zamrkal na ni.

Lucka zrudla a odkašlala si.

"No, něco na ten způsob. A pak musím ještě k doktorovi," zalhala a položila padesátikoru na stolek.

"No tak když tu jde o život, tak to je jiná. To je vlastně moje vlastenecká povinnost, že jo? Za tu pajcku tady vám nechám svíčkovou na biftečky i kousek jatýrek na posilnění, jste nějaká pobledlá."

"Strašně moc děkuji, už musím běžet, aby mi neujel autobus. Vážně jsem vám moc zavázaná."

V půl jedné přešlapovala před knihkupectvím v Liberci, schoulená pod strakatým deštníkem. Litovala, že nemá odvahu začít poskakovat, aby se trochu zahřála. Prsty u nohou měla určitě ve slabých lodičkách celé promodralé, téměř je necítila. I tak se jí ale pomalu vracel ten euforický pocit z rána, který byl na čas zadušen nepříjemným rozhovorem s Toníčkem.

Je těhotná! A navíc pouze čtvrtá ve frontě, to na ni určitě zbyde jeden z toužebně očekávaných výtisků klasického díla. A až dorazí navečer domů, vyzvedne u řezníka maso a udělá Tomášovi prvotřídní biftek, ke kterému mu jako přílohu podá tu nejkrásnější zprávu na světě.

Přesně ve čtrnáct nula nula to ve dveřích Knihkupectví cvaklo, a lidé vtrhli dovnitř. Lucie se nechala unášet davem, a jen doufala, že ji ti za ní dostrkají správným směrem.

Konečně! Shrábla z regálu předposlední výtisk a přitiskla ho k hrudi. Vůně čerstvé tiskařské barvy na ni působila jako opium. Po zaplacení zaběhla do malé, téměř prázdné cukrárny u autobusového nádraží, objednala si čaj a dva větrníky a s úlevným žuchnutím dosedla na židličku v rohu. Mezi sousty listovala cenným pokladem, hledala oblíbené pasáže a slzela u těch nejsmutnějších. Když četla, jak si křesťané podávali v aréně děti nad hlavou, aby jejich hroznou smrt co nejvíce oddálili, začala se ale třást a musela knihu na chvíli odložit.

Znuděné prodavačky si jí naštěstí nevšímaly a polohlasně řešily problémy s tchýní jedné z nich. Vzpomínka na vlastní skvělou tchyni Lucii rozveselila. Hned zítra jí z práce zavolá a také potěší radostnou novinou. Těsně před pátou hodinou se konečně mohla zvednout a dojít na zpáteční autobus.

Toníček na ni už čekal. Na pultě ležely dva úhledné balíčky. Sáhla do kabelky pro peněženku, ale on ji zarazil.

"Už je zavřeno, pojďme do kumbálku, ať nás nikdo nevidí," a zamkl dveře.

Lucie ho následovala a přehrabovala se netrpělivě v peněžence.

"Kolik dlužím?"

"Ale, koho zajímají peníze," mávl řezník rukou. "Ty budou, i když my tu už nebudem. Můžu se podívat na tu knížku?"

"Když já hrozně spěchám, ukážu vám ji někdy jindy.."

Krátce se zasmál a vytrhl ji igelitku s knížkou z ruky. Hodil ji na pohovku. Aniž by přemýšlela, vrhla se za taškou, a tím mu vběhla do pasti. Přitlačil ji až upadla.

"Proboha, co to děláte?"

"No procvičíme si tu Kámásútru přeci, čekám na to celý den!"

Zděšeně se mu snažila vytrhnout, ale on jí prakticky zalehl. Zároveň se z ní nešikovně snažil strhnout promáčený kabát.

"Hned přestaňte nebo to řeknu na Veřejné bezpečnosti!"

Pobaveně zahýkal:

"A komu? Pepovi nebo Jirkovi? Moji kamarádi se s vámi ani nebudou bavit. Budete jen další panička, která si užívala a ze strachu před manželem si vymýšlí historky. Takových už bylo..."

Začala do něj bušit pěstmi, zakousla se mu i do ramene.

"Přestaň dělat blbosti nebo tě udám já, za pokus o úplatek. Takové kočičky by bylo v kriminále škoda..."

Kecá, určitě kecá. Všichni vědí, že řezníci berou úplatky, vyšetřování a pozornost Bezpečnosti by neriskoval nikdo. Zakousla se ještě silněji.

"Ty svině," zasyčel, ale tlak jeho těla povolil. Lucie se mu vysmekla a vyskočila.

"Takovej zázrak zase nejsi, děvko nafoukaná!"

Ale ona ho neslyšela. Ani si nepamatovala, jak se jí podařilo přeběhnout krámek, odemknout dveře a vyřítit se až na ulici. Teprve studený déšť ji vrátil do reality. Nechala v Řeznictví maso i knížku, a na vteřinu ji napadlo, aby se vrátila. 'Jsi šílená?' spílala si v duchu a rozběhla se k domovu. Kromě páru místních opilců, vrávorajících po druhém chodníku, nikoho nepotkala.

Před domem se na chvíli zastavila, aby se vydýchala. Po pár vteřinách si uvědomila, že je v oknech jejich bytu tma, Tomáš ještě není doma.

V kuchyni na stole ležel malý lístek, který jí oznamoval, že šel na jedno s kamarády. Ulevilo se jí. Měla čas se dát do pořádku, vzpamatovat se, zahřát. Napustila si vanu horké vody a rychle do ní vklouzla. Dlouhou chvíli jen vychutnávala omamné teplo, které se jí rozlilo po celém těle. Pak vzala kousek mýdla, a začala ze sebe pomalu ale důkladně smývat směsici pachů špeku a potu Toníčka.

Také Toníček seděl doma, ale v křesle u plápolajícího krbu. Nedočkavě vytáhl z igelitky tlustou knížku, a začal v ní listovat. Po několika vteřinách pochopil, že byl obelhán. Místo krasotinek v rozličných polohách objevil jen jakési povídání o šílených křesťanech, kteří se nechávají vraždit jako ovce? Co to má znamenat? Nejen že to je děvka nafoukaná, ona je navíc úplně blbá. Znechuceně mrštil knihou do rohu pokoje a pustil si televizi.

Lucii se začalo dělat v horké vodě špatně. Opatrně vstala a rychle se zběžně osušila. Přehodila si přes ramena župan a dopotácela se do ložnice. Pod dekou vleže se cítila o něco lépe. Zhasla lampičku, zavřela oči a pokusila se usnout.

Nevěděla, jak dlouho tam potmě ležela, když jí probrala prudká křeč v podbřišku. Zároveň pod sebou cítila rozlévající se vlhkost. Zaslzenýma očima zírala do tmy a bála se pohnout. Chvíli se modlila, ale pak to vzdala. Nakonec se odhodlala a rozsvítila lampičku. Odhrnula deku a vytřeštěně zírala na mokrou hnědorudou skvrnu, která se pomalu zvětšovala a vpíjela do pomuchlaného, bílého prostěradla. Byla to zvláštní skvrna. Barvou i tvarem připomínala pěticípou hvězdu.



SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily
SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily

Pojďte s námi otestovat dětské sirupy od NutriFood a ochraňte tak své děti před náporem nemocí a proměnlivého podzimního počasí. Stačí se přihlásit v komentářích.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.