Udělali jsme si s mým malým bratrem takovou příjemnou tradici. No, přinejmenším zvyklost. Kdykoli to jen trochu jde, vyrazíme na týdenní nákup šunky a jiných pochoutek do neuvěřitelně levné a kvalitní italské prodejny na Commercial Drive, snad nejbarvitější ulici ve Vancouveru. Potom, spokojeni s úlovkem, se přesuneme do nedaleké vietnamské restaurace na nudlovou polévku, kterou máme oba rádi. A kecáme, jen tak, o všem a o ničem, většinou žádné filosofické hloubky. A přece se nám poblázněný svět najednou zdá být zase nějak stabilnější a žitelnější.
Pravda, museli jsme několik vietnamských Phó restaurací vyzkoušet, než jsme našli tu pravou. Ale stálo to za námahu. Protože tady vařili skvěle, za lidové ceny a obsluha byla ochotná, pozorná a milá. Což nám právě v těch jiných vietnamských restauracích většinou chybělo.
Tady nás asi po třetí návštěvě začaly obě servírky vítat a dobře si pamatovaly nejen co máme rádi, ale také jak připravené. Jen se ujistily, že se nic od minulé návštěvy nezměnilo, a hbitě vyhověly. Pohoda.
Ovšem za dob před politickou korektností se také říkávalo, trochu s úsměvem a často s povzdechem, že kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. V našem případě to byly hned ženy dvě. Vlastně tři, ale to jsme ještě nevěděli.
Protože jsme vždy viděli v akci jen dvě servírky, které byly stejně příjemné, ochotné a hbité. Ale tím jejich podobnost končila.
Ta jedna byla taková spíš malá, zavalitá kulička. Tvář těžko k zapamatování. Černé šponovky, které byly tou dobou v módě a zřejmě patřily k uniformě obsluhy, odhalovaly až zbytečně moc.
Zato ta druhá se snadno kvalifikovala jako zázrak přírody, ukázkový prototyp nádherné mladé ženy. Zřejmě měla jen jednoho asijského rodiče a dostala do vínku to nejlepší z obou etnik. Byla štíhlá a poměrně vysoká. Obličej, zarámovaný hustými černými vlasy, byl výrazný, zajímavě exotický, a přece příjemně jemný. Dlouhý krk, a pod volnou černou halenou se rýsovala prsa právě správné velikosti, tedy nepatrně větší, než by člověk u tak štíhlé ženy očekával. S tím nádherným pružným zhupem, který by, myslím, zaujal i muže na smrtelné posteli. Vosí pas. Černé šponovky štědře odhalovaly, snad i zdůrazňovaly spíš malý, ale perfektně kulatý zadeček. A pak už jen nohy, nekonečně dlouhé štíhlé nohy závodního koníčka, kterými právě tak ladně našlapovala a přehrabovala.
Musím zdůraznit, že jak můj malý bratr, tak i já jsme už dávno dosáhli věku, kdy se mladé ženy víc smějí nám než na nás. Pokud i na nás, tak spíš jen útrpně. Nepovažují nás za nebezpečné. A my oba jsme už dávno, z různých důvodů, přestali „balit“ ženy. V neposlední řadě i proto, že jsme se obávali té ostudy, kdyby snad některá souhlasila... A přece nešlo ten zázrak přírody nevidět a neoceňovat. Nežasnout.
Tak vás asi nepřekvapí, že jsme se časem dali do řeči právě s touto servírkou. I když musím přiznat, že jsem konverzaci začal spíš já. Snad s mírným, ale nevysloveným nesouhlasem mého malého, ale zřejmě moudřejšího bratra. Ovšem jistě nepochybujete, tak jako nepochyboval můj malý bratr a doufejme, že později ani má žena, že jsem ten rozhovor zahájil z čistě psychologického a lingvistického zájmu.
Protože ta krásná vietnamská žena mluvila velmi dobrou, bohatou, gramaticky správnou angličtinou, téměř bez jakéhokoli cizího přízvuku. Nicméně popřela, že by se snad v Kanadě narodila anebo tu vyrůstala. Vyrazila nám dech prohlášením, že do Kanady přišla před dvěma roky. Ale prý už trochu anglicky uměla, protože ve Vietnamu léta pracovala pro nějakého Američana. Ovšem při jejím věku těch let nemohlo být tak mnoho... To už plně zaujalo i mého malého bratra, školeného lingvistu a profesionálního překladatele. Ta žena mu podrývala některé z jeho oblíbených teorií. Nějak se to muselo vysvětlit, ale bylo jasné, že ji už nemůžeme dál zdržovat od práce. Tak snad až příště.
Jenže když jsem chtěl příští pátek navázat hovor, kde jsme minule přestali, ta krásná žena se na mě dívala s naprostým nepochopením. Nevěděla, o čem mluvím, a jen se divila, odkud třeba vím, že je v Kanadě dva roky. Popřela, že by nám to kdy říkala; vždyť ani minulý pátek nepracovala! A tento trumf, míněný jako konečné vyvrácení mých tvrzení a snad i usvědčení z nekalých úmyslů, naopak posloužil k nečekanému vysvětlení. Protože minulý pátek měla službu její nejlepší kamarádka, se kterou pracovala už ve Vietnamu, se kterou přišla před dvěma lety do Vancouveru a se kterou bydlela. Připustila, že si je lidé často pletou, a že si tedy možná jsou podobné, ale ona že o tom má své pochybnosti. My jsme si naopak mysleli, že to musí být jednobuněčná dvojčata, a nechápali jsme, proč by to měla zatajovat. Ale v každém případě to byl ten důvod, proč jsme se pídili po jejich jménech. Abychom je mohli nějak rozlišovat. Amber a Zoe. A z toho i nečekaně vyvěralo ohrožení té pohodičky, kterou jsme si s bratrem tak pracně budovali. I když zatím jen trochu nezřetelně.
Protože ta méně hezká servírka naše rozhovory se Zoe nebo Amber z povzdálí nevraživě pozorovala. Nevím, jak to dělala, ale po chvíli ta její nespokojenost byla skoro hmatatelná a nechala se nepříjemně pociťovat v zádech. Vyvrcholení na sebe nedalo dlouho čekat.
Při další návštěvě nás Zoe vlídně přivítala, usadila a chtěla vědět, zda si dáme jako obvykle. Když najednou přichvátala i ta druhá servírka. Přivítala nás a chtěla vědět, zda si dáme jako obvykle... Bojovnou výzvu v jejím postoji i hlase nebylo možné přehlédnout; během té chvilky se atmosféra zahustila a vyhrotila na ostří nože.
Ano, až dosud byla přehlížená. Věděla, že kdyby byl někdo tak pošetilý a napsal o té restauraci povídku, v textu by dostala tak nejvíc odstavec. Kratičký. A měla toho právě dost; byla to revoluce uražené a ponížené. „Jsem tady, ať se vám to líbí nebo ne,“ jakoby nám i Zoe hrdě vmetla do tváře svou přítomností.
A já, jako obvykle, když je mi ouzko, jsem začal nejapně žertovat. „Tak to se máme, budou se o nás starat hned dvě krásné ženy. Zoe o jednoho a...“ To jsem tomu dal! Neznal jsem ani jméno té druhé. A tak jsem jen upšoukl „a ty o toho druhého...“
Z revolucionářky jakoby unikl vzduch. Jako by nějak rázem pochopila celou tu nespravedlnost nespravedlnosti, neodstranitelnou zákony, revolucemi, dokonce ani revolučními zákony ne. Beze slova se otočila a odešla, ale ta tíha po ní zůstala. A při placení mi řekla, teď už nahlas, ale nevýbojně: „Já tu jsem taky. A mám jméno. Jsem Rózi!“
Můj malý bratr, který s věkem rozhodně zmoudřel, si samozřejmě všimnul, jak se mě celá ta příhoda nemile dotkla. „Asi všechny problémy světa nevyřešíme,“ pravil rozšafně. „Ale přece si tím nenecháš kazit naše pokecy!“ Já, ke kterému stáří přišlo samotinké, jsem jen nevesele přiznal, že se tak už asi stalo. Ale dál jsme to raději nerozebírali. I když bylo zřejmé, že malý bratr mnou nebyl právě nadšen a myslel si své o mé sociální inteligenci.
Příští pátek s námi Rózi nemluvila. Dokonce se nápadně vyhýbala i jakémukoli očnímu kontaktu. Co s tím?! Snažili jsme si toho nevšímat, ale už ta snaha sama o sobě rušila a byla nepříjemná.
V té restauraci se platilo u pokladny, kterou ten den měla zřejmě na starosti Rózi, a tak nebylo vyhnutí. Jakoby nic jsem jí řekl: „Rózi, dnes to budeš mít složitější. Já zaplatím jen za dvě polévky a hovězi s nudlemi, co si beru domů. Můj bratr platí za tu další polévku, co si bere domů on.“ Chvíli bylo ticho, a tak jsem se ujistil“ „Rózi, rozuměla´s mi?“ A Rózi nadšeným hlasem dítěte, rozbalujícího už dlouho vytoužený dárek, zvolala na celou restauraci: „Tak ty si pamatuješ mé jméno!!“ A zřejmě nás vzala na milost, nebo s námi alespoň v duchu podepsala příměří. A to malé drama se dočkalo katarze.
Drama zdánlivě nezávažné a rozhodně nehodící se do našich příjemných posezení s malým bratrem. Posezení, od kterých jsme očekávali ujištění a stabilizaci našich světů. Drama, jehož závažnost ani nebyla naší závažností. A přece těžko k zapomenutí. Jak vidíte, stále se k němu ještě vracím.
Přátelé, navštívíte-li Vancouver, ta restaurace je na severním rohu East Hastings a Kamloops Street. Zajděte tam. Pochutnáte si, za lidové ceny. I když tam Amber už nepracuje, jistě se pokocháte Zoe. A když už tam budete, třeba řekněte Rózi, že jí to dneska nějak ohromně sluší. Myslím, že ji potěšíte.