Pan Kalivoda neměl lehký život. Strašně rád poučoval, ale zdálo se, že poučovaní to neoceňovali a dokonce naopak, měli to strašně neradi. Děti se ho od malička stranily a posmívaly se mu, na vysoké škole si profesoři nedali říct, nenechali se poučit, a nakonec ho ze školy vyhodili, v práci mu ti dostudovaní nerozuměli a pořád oponovali, a když si našel místo, ve kterém se svou maturitou a jedním rokem vysoké nad ostatními čněl, stejně si nedali říct a stranili se ho. Neměl lehký život.

A přece na něj sudičky zřejmě nezanevřely; když odcházel do penze, dokonce se na něj docela hezky usmály. Pan Kalivoda se „našel“. Kdyby to neznělo příliš vzletně, dalo by se říct, že našel své životní poslání a způsob života, který mu vyhovoval a ve kterém se cítil pohodlně a spokojeně. Žádné „pozdě, ale přece!“ tomu nic neubírá. Vždyť komu se něco podobného vůbec kdy podaří! Jen je na pováženou, že to jeho velké životní „Aha!“ bylo dílem náhody.

Opravdu náhodou narazil na internetové noviny, které ho okamžitě zaujaly. Jak svou šíří záběru, tak kvalitou příspěvků a přispěvatelů. Nabízely aktuální zprávy, názory a analýzy politické, ekonomické, historické i umělecké, domácí i světové, měly i stálou přílohu milovníků zvířat, a navíc pravidelně zařazovaly i povídky a vtipy. Mezi autory byli současní i minulí státní hodnostáři, uznávaní odborníci v nejrůznějších oborech, umělci i packalové, profesoři i studenti, amatéři a prostí nadšenci, kteří měli a chtěli něco říct, lidé se zajímavými osudy a zkušenostmi, tedy společnost, která kdysi zdobívala pražské hospody čtvrté cenové skupiny a pozdvihovala je na světově unikátní debatní fóra. Ale ani ty nejzajímavější články samy o sobě pana Kalivodu skutečně nenadchly. To nejlepší přicházelo až po nich – všem otevřená, neomezená a neomezovaná diskuse, se schvalujícími i přísně kritickými názory a komentáři, někdy věcnými, jindy docela „o něčem jiném“, někdy uctivé a slušné, jindy ne tak docela… To byla voda na mlýn pana Kalivody; tou diskusí začal žít, ta ho naplňovala, uspokojovala, a dala mu pocit potřebnosti, smyslu a cíle.

A tak každé ráno v osm, v případě stařeckých ranních neduhů a potíží nejpozději v půl deváté, usedal s velkým hrnkem kávy ke svému počítači, a se vzrušujícím očekáváním věcí příštích začal zběžnou prohlídku nového vydání. Někdy věděl hned, na první pohled, který článek roznese na kopytech, jindy s pozorností saniťáka na bojišti nebo triážní sestry na nemocniční pohotovosti pečlivě vybíral, kde je jeho pozornosti a pomoci nejvíc zapotřebí. Když odbyl akutní případy a počastoval je spravedlivou kritikou, snažil se kriticky okomentovat i zbývající články, kterým to rozhodně mohlo prospět, i když jejich omyly, prohřešky a nepravosti byly už méně do nebe volající. Své ohlasy, komentáře a kritiky stejně ochotně a štědře vepsal do diskusí k článkům politickým i ekonomickým, technickým i jinak odborným, k povídkám, recenzím i fejetonům; žádný žánr mu nebyl cizí, nad žádným neohrnoval nos.

Další kolo, s dalším hrnkem kávy, bylo ještě víc vzrušující. Prošel si komentáře ostatních čtenářů, a zejména ho potěšilo, když někdo okomentoval jeho komentáře. Pravda, ostatních komentářů bylo dopoledne obvykle málo, a komentáře k jeho komentářům byly často kritické, nepříznivé a nechápající. Ale právě to dávalo dobrou příležitost k osvětové práci. Poměrně nepočetné nové komentáře umožňovaly obsažnější kritiku, a negativní reakce na jeho vlastní komentáře umožňovaly ohnivou polemiku a zdrcující odpovědi. Litoval, když jeho oponenti dál nereagovali a hru tak pokazili, ale aspoň věděl, že jim to „dal sežrat“ a na kloudnou odpověď se už nezmohli. Taky dobře. Čas na zasloužený oběd.

Ta přestávka přišla vhod nejen jako odpočinek s procházkou, ale také dala příležitost čtenářům, kteří třeba chodili do práce nebo prostě během dne neměli na noviny a komentáře čas, aby tu nedbalost napravili. Někdy pan Kalivoda odpoledne doháněl, co nestihl dopoledne, ale většinou odpočíval a těšil se na večerní směnu. Obvykle ho nezklamala a přinesla mu spousty nových komentářů, které mohl řádně okomentovat a uvést na pravou míru, a také spoustu kritických reakcí na jeho vlastní komentáře, které mu daly příležitost drzé, hloupé a nevzdělané kritiky usadit. Většinou se mu to podařilo; už ani nepípli.

K spánku se pan Kalivoda ukládal spokojený; měl za sebou den plodné, tvořivé práce, a už se těšil na další den a nové vydání. Dny mu ubíhaly rychle a měl pocit, že jak se ty dny množily a přelévaly se v roky, stával se důležitou a nedílnou součástí těch novin; vysloužil si určitý věhlas, respekt a práva. Pravda, ke kmenovým autorům se nemohl počítat, protože v životě nenapsal, a tedy ani nepublikoval jediný článek, ale kdyby existovala kategorie kmenových kritiků a komentátorů, jistě by k nim patřil a byl by asi nejpřednější, nejplodnější, a nejobávanější. Měl už i „své“ autory, kterým to nejraději mydlil a napravoval jim hlavy, a jako jestřáb se střemhlav vrhal na každý jejich nový článek. Trochu ho mrzelo, že s ním nepolemizovali. Podobně i ostatní staří, znalí kritici a komentátoři se začali zdržovat reakcí na jeho komentáře. Trochu mu to začalo připomínat doby, kdy se ho ostatní stranili, ale tentokrát to bylo jiné. A to bylo jeho životní vítězství, katarze jeho životního příběhu.

Protože tentokrát poučovaní neměli kam utéct – co je jednou napsané a publikované zůstává, litera scripta manet. V klasických novinách i internetových. Autoři a jejich dílka se neměli kam schovat, i když neodpovídali. Jejich články zůstávaly, ale právě tak i kritické komentáře pana Kalivody. Snad by bylo přehnané říct, že tak dosáhl aspoň zlomečku nesmrtelnosti, ale jistý pocit nabyté závažnosti panu Kalivodovi ke štěstí a spokojenosti stačil. Jak sami vidíte, vždyť už se o něm začínalo i psát!