Dva páry očí se upřely na charismatickou figuru, která se nořila z hlubiny chodby.

Chirurg! Nejen chirurg, i čerstvý právník, věděli jsme. Obé v jediné osobě - a plzeňský diplom ještě nezaschl.

Génius tedy přicházel. Dum, dum... Nosil okrově žluté polobotky a jeho kroky se rozléhaly prastarou budovou zrušeného Divadla komedie. Když došel k nám, podal mi ruku skoro jako nějaký herec. "Netěší mě."

"Ale nás ano, doktore, a tohle je můj kamarád z Mladé fronty Včera," představil mě doktor Zachary. "Taky v létě vyštudoval práva, ale teď by rád spíchl senzační reportáž o vašem panoptiku, doktore. To ho totiž i baví."

"Psaní?.. Vážně?" hlesl QQ. Štítivě jsem upustil jeho voskově měkkou dlaň, tak ledově chladivou jako zlá studánka, a povídám: "Váš výběr slavných právníků - tady vystavených - je prý přímo zničující, doktore… Údajně pozoruhodná smršť. Mám správné informace?"

QQ se uculil.

Tvář měl ve stínu. Jen ostrý hrot dlouhého, špičatého nosu osvětlovala matná zář z haly. I žiletka byla proti onomu hrotu hadrem a z neforemné hlavy před nás přímo pučel prapodivný, lesklý klobouk, který mi připomněl vlastní promoci. Cylindr? Hele, s kým máme tu čest? Vlastně? Gentleman ze staré školy anebo idiot a kašpar anebo skutečně regulérní právník a zdatný chirurg?

"Máte správné informace, Blowharde," odpověděl QQ (užíval jsem pochopitelně krycí jméno), "a zpodobuji opravdu jen mimořádně významné postavy světových dějin. Tedy akorát ty lidi, které považuji za hypergeniální."

"Fakticky máte voskový panoptikum géniů?" vytrhl jsem blok a zapjal diktafon. "Hm, skvělý nápad, doktore, opravdu báječný - a kam se hrabe JUDr. Madame Tussaud!"

"Bohužel vás ale nemohu osobně doprovodit, JUDr. Blowharde," přerušil JUDr. MUDr. QQ výron mého nadšení vyšeptalým hlasem. "V poslední době jsem na tom se zdravím hůř a hůř a hůř a..."

Zarazil jsem ho, protože se očividně zasekl. "Jak dlouho jste, mimochodem, studoval medicínu?" ujelo mi nepředloženě.

"Celé dva roky. Musím jít. Ale váš přítel je taky právník, že? Tak mě jistě rád nahradí, že ano, Zachary?!"

"Jistěže, doktore."

Chirurgoprávník se vypařil asi jako dizertačka a my vkročili do panoptika jako do zimní zahrady. JUDr. Axel už sem šel před námi, ale neměli jsme o něm od té doby zpráv. V záři modravých lamp vypadalo plzeňské Divadlo komedie přízračně. Snad padesát figurín (Benda, Kalous, Cimický, Fencl) postávalo tu či onde a každá vrhala stín, každá však na jinou stranu. Inu, evropštější metoda stropního osvětlení... Ty figury byly ovšem rozmístěny rovnoměrně a jakoby se procházely, takže jsme ve skutečnosti rozčeřili naprostou strnulost až my dva. Jako byste hodili dva kaménky do studny. Spolkne nás?

"JUDr. Jack Rozparovač," stálo na nejbližší figuře. "Geniální vrah Londýňanek. Nikdy nebyl dopaden. Rekonstruovaná podoba."

Pěkný! blesklo mnou, ale mířili jsme hloub.

"JUDr. Milan Kindl, největší západočeský spisovatel špionážního žánru a přítel mývalů, pop, Rasputin, idol studentstva a Páralův přítel. Pro charakter, citovost a nadhled zproštěn všech obvinění."

Pěkný! blesklo mnou zase, ale mířili jsme ještě hloub. "JUDr. Edward Pierce, pachatel první vlakové loupeže v dějinách. Uprchl Scotlandu Yardu, unikl s uloupeným zlatem a napsal o něm pak román sám MUDr. Michel Crichton," četl jsem. Kdo asi vyrobil ty cedulky? A tak to šlo dál. A dál. A dál... Taky jsem se skoro zasekl (na právech předtím ale ani na chvíli) a s rostoucí, kypící, vybublávající hrůzou se prodíral alejí voskových géniů.

"JUDr. Thomas Tomažič, mistr nástrah a intrik zvaný plzeňský Richelieu.

JUDr. Standa Gross, perspektivní politik. JUDr. Marek Benda, bijec bulváru..." No, a jistě i sami dokážete doplnit, koho jsem tu ještě našel, ale byla tu i jména totálně neznámá, to vám tedy řeknu, nebo aspoň mně pranic neříkala. Babický, Kepler, Mustafa, Hans Landa. PRANIC. Ale JAK jsem se zhrozil, když jsem přeslabikoval texty pod nimi! Ba, ba! Interpol by dal milióny. A tady... Tady to zatím uniká právní bdělosti... Na druhé straně... Je vůbec něco pravdy na těch úděsných tvrzeních? A odkud by měl doktor plastické chirurgie QQ tak fantastické informace? Z právní fakulty? Ano, možná jsem hlupák, ale okamžitě mě to napadlo: Prostě si je vymyslel…

Zadumán jsem se včas nezastavil a tady už stála další socha a na ní visela další cedulka: "Doktor QQ. Po těžkém zranění se až do smrti věnoval sestavování tohoto panoptika…"

Ano. Jistě. Tak to je největší génius všech dob! blesklo mnou, a ne, nemohl jsem uvěřit očím, ale opravdu tam stál. On sám!

"Hrůza, hrůza," vyštěklo z JUDr. Zacharyho. "Tolik géniů pohromadě - a k tomu tak nechutná ješitnost. To je... To je ale zabijácká galerie, nemyslíte, Blowharde? Heleme se! A na konci tvůrce sám. A v životní velikosti. BINGO."

"Přesně!"

A psal jsem v duchu reportáž, když tu mě přítel chytil za rukáv taláru a bez sebemenšího hlesu ukazoval na nejbližší voskovou figurínu.

"Muška?"

"Ale ne." A v obličeji se JUDr. Zacharymu náhle zračila až bezmezná hrůza a jeho slova přímo rachotila: "Zdálo se mi, jako kdyby se pohnula!"

Taky jsem pohlédl na tu figurínu a ticho vládlo vprostřed JUDrů.

"Ano, už chápu, Zachary. Vypadá jako živý. QQ! To máte recht, ale je z vosku, je celý jen z vosku! Dá se utvářet."

Uslyšel jsem cvakání. Bože! Přítelovy čelisti. A pak se mu rozdrnčely i zuby.

"Copak, četl jste Lisabonskou smlouvu, ten právní dokument? Propána, Zachary," a chytil jsem ho. "Neblázněte, vždyť jste právník a ne baba!" A pokusil jsem se o úsměv. On však neustával. "Ale človíčku, vy jste strašpytel." A to tak nešlo nechat a já předešel JUDr. Zacharyho a cvrnkl figurínu do nosu.

Odpadl.

"Mizerná práce," ulevil jsem si. Jak asi dával QQ dohromady lidi, když pořádně nedokázal zpatlat ani sebe? Divné. Tu mě JUDr. Zachary v šílené hrůze začal táhnout k východu a klika sice měla zevnitř podobu lidské ruky, ale to mě jako čtenáře Gustava Meyrinka věru nerozhodilo. "Není to ruka našeho Axela?" dělal jsem si ještě šoufky.

Přítel ne. Vystřelil ze dveří jako pomatená kulka a jenom a stále opakoval: "Pryč, jen pryč z té boudy hrůzy!" Ale tu nás dohonil známý hlas: "Na brzkou shledanou, pánové."

Prudce jsem se otočil. Těsně za námi stál se založenýma rukama MUDr. JUDr. QQ a tváří mi proniklo záření dvojice kulatých očí.

"Sbohem, doktore, už musíme na malou..." vyrazil jsem z hrdla slova připomínající zvratek a stiskl znovu tu měkkou, chladnou dlaň. Cosi mě stále a stále nutilo se naprosto odvracet od té patváře, ale hypnotizovala.

"Nepoškodili jste nic?" vypískl chirurg a právník. JUDr. Zachary hrozně vykřikl. Bezvládně se zhroutil na peršan. Trhl jsem za lidskou kliku a jediným skokem stál na ulici před Divadlem komedie. Všude se vznášel bílý prach, ale ne. Sníh. A já domů pádil jako šílený a schody bral po čtyřech a odemkl a hnal se k zrcadlu - v koupelně - a bylo mi na zvracení, ale stačilo pár vteřin, pár k pohledu do vlastní, ještě stále lidské tváře, stále ještě lidské, i když jsem JUDR., a všecko mi konečně došlo. Jasně! Ten chirurgův obličej... Ta rycí držka... Vždyť... Mezi těma očima najednou něco úplně chybělo. A nebyla to disertačka.

Byl to nos.

A tento příběh je pravdivý, protože mi ho vyprávěl T. Texas Blowhard.