... a Jean-Paul Belmondo z Istanbulu

V létě jsem putoval za Jorikou do Udolí motýlů na ostrově Rhodos, kde pracovala jako servírka. Na praxi: když absolvovala první ročník Slezské univerzity. Takže jsem se těšil, jenže jsem dorazil trajektem do inkriminovaného sektoru, a po Jorice ani vidu, ani slechu.

Ještě jsem sice po ní pár hodin bezhlavě pátral, ale uprostřed ostrova mi odešla GPS a došla eura a na radu Řeka jménem Stavros Niarchos jsem pak radši přeplavil dalším trajektem do nedalekého Turecka, protože právě tam prý mohli Jorindu z Úlic unést za nekalými účely.

"A já tě najdu!" opakoval jsem si - a chvála Bohu nepátral sám, ale v týmu. Náležel do něj i mladík, kterému říkaly hezké domorodky Kolos Rhodský, a dále údajný upír Byron Justin, který snad každému nakukal, že povstal ze sedmé vrstvy vykopávek v Troji, i když nijak moc zpráchnivěle nevypadal. Nejspíš se chtěl udělat zajímavějším, jelikož upíry je dnes ovzduší Evropy už poněkud přesyceno.

Podle pohádkového bramborového řádku a několika dalších žahavě žhavých indicií jsme 18. srpna 2013 dorazili k Bosporu. Zvláštní odpoledne. I zvláštní období mého života, kdy večer stíhal večer, dni se slívaly a vlastně jsem teprve dospíval - a celý čas usrkával podivuhodný zelený čaj, po kterém jsem vídal kašpárka bouchajícího za každým rohem do tety. Přesto jsem putoval s nadějí a jako bych nikdy neměl dorazit k cíli - a přestal i s bedekry, i s louskáním románů Karla Maye z prostředí Orientu, a místo četby jsem žil.

Dokonce jsme si tenkrát ani nevedli deník. Brzy nám ale došly peníze, ačkoli bylo záhodno pokračovat v toulkách do evropské části Turecka. Jenže Justin se navíc hrozil vody - jako čert kříže - a nedokázal překonat Bospor, i když právě jeho jmenovec lord Byron tu úžinu kdysi přeplaval. Ale musím se Justyho zastat.

Byl pokora sama, neustále projevoval dobrou vůli, myl se, nekouřil, nesázel na kohoutí zápasy, i když jinak hrozně, a neustále býval jako našponovaný jako agent: jedno oko i jedno ucho i jedna nosní dírka i jedno bříško prstu i jeden jazyk, Ale marná snaha, mohl se klidně rozkrájet i na nudličky a stejně úžinu nezvládl naznak a ani čubičkou.

Hodlal jsem ho proto právě nechat osudu, nicméně třetí člen týmu ho měl podle všeho radši a následky na sebe dlouho nenechaly čekat, takže oba svorně a takřka ruku v ruce pokračovali okolo Černého moře po jeho krkolomných březích a cestou necestou i Putinovým Ruskem - a po vzoru jedné už zapomenuté verneovky Tvrdohlavý Turek.

Pochod o duši? Copak vím? Ale zvládli jej lépe než Brněnskou podkovu a do prvního září a pouť se stala metaforou jejich vztahu, jak mi později i dotvrdili u čaje.

Já sám se ovšem necítil na romány a ani na románky a vůbec už ne spoután jakýmkoli mladým upírem, po kterém jinak šílely veškeré dívky v Istanbulu, a ani ne Kolosem ze Rhodu, který mi moc neimponoval. Zůstával jsem oddán Jorice, té z Údolí motýlů, a než se ti dva vrátili, věnoval jsem se pilnému průzkumu všech špeluněk Istanbulu.

Posledního dne v měsíci srpnu přišla znenadání chladna a mně i následující textová zpráva: "Přicházíme!" Zrovna jsem trčel v krámku jedné kartářky a hodně z toho, co mi vzápětí sdělila, mě vyjevilo. "To by mohl říct každý, madam, a jistě by se to mohlo stát. Jorika by se do mě mohla zamilovat, jak tu brebentíte, ale nejdřív bych musel být bytostí složenou minimálně ze tří chlapíků."

"Fuck!" A kartářka dál vyčkávala s nataženou pazourou, co ještě vyzradím, aby se od informací mohla odrazit k dalšímu tmářství i novým scestným výrokům, zatímco za umolousanými tabulkami obou okýnek jejího příbytku duněl Istanbul. A tu jsem se vzchopil a povídám: "Musel bych se skládat hned ze tří kofrů, sekáčů a machrů. Z muže z Ria, z muže z Hongkongu a z muže z Acapulca."

"Ať se stane," máchla vědma pažemi jako ve starověkých Delfách, a když jsem vyšel nazpátek pod srpek tureckého slunce, spatřil jsem ze směru od Bulharska přicházet Kolose a Byrona. Zavěšeni do sebe by mě úplně přešli a vůbec by nepoznali, ale čemu se divit? Najednou jsem - skutečně - vypadal jako mladý Jean-Paul Belmondo a chápu, jeví se vám to coby absurdní, nicméně život bývá absurdní, a tak je vždycky naděje.

A není to ostatně taky jako z Absurdistánu, že býváme dopředu posuzováni a žitím strkáni prvořadě dle toho, jak vypadáme? A nejsou snad absurdní propasti mezi lidmi? "Tak, a jsme tu, Lorenci. Našel jsi Joriku?" zeptal se mě rádoby romantický upír Justin a já zavrtěl hlavou jako po další prohře na Pardubické či v Chuchli: "Ale jsem skoro radši, Justy. Ty bys jí ještě vysál krev."

"Mhm. Ale tam dole v Malé Asii jsme ti byli dobrý, co?"

"To i tady."

"Tam ale víc, protože ty sám by ses tím peklem harémů nikdy neprotloukl, pse. Ale jednu pravdu máš: Taky se bojíme."

"Kolos – a bát se? Upír - a bát se? Nežulte mě!"

"Ale jo. A hlavně máme strach, že tady Kolos omylem rozmáčkne Joriku jako pralinku, až ji někde konečně vyhrabeme," povídá Byron Justin, čemuž jsme se vespolek zasmáli - a všechno se tím toho roku v Istanbulu prosvětlilo a pročistilo jako na mýtině a po poslední bouřce právě končícího léta, a nebyl jsem tak sám. "Půjdeme?" zeptal jsem se.

"Spoléhej na nás, na nás na oba!"

Ale celý čas jsme brousili po falešné stopě, což se taky občas přihodí, a Jorika se mezitím v klidu a pohodě slunila na nejznámější pláži Rhodu, zatímco jiná, i když taky srdnatá dívka, kterou místo ní unesli Turci do harému, sice existovala, ale jmenovala se Tamara. A víte, že jí to taky slušelo? To je bez debaty. A Tamara byla taky servírka, ale ruská - a vyhozena z Orient Expresu. A nejen, že jsme ji vykoupili z otroctví, ale mi se do ní pomátli, anebo tedy dvě třetiny týmu, protože já ne.

Já to nedokázal. I tak mě ovšem Tamara horlivě přemlouvala, abych zůstal v Cařihradu, a jistě se tomu nedivíte, vždyť jsem vážně vypadal jako Muž z Acapulca.

"Je mi líto, Tamaro," vzal jsem ji za rameno, "ale vidíš? Textová zpráva Joričiny sestry Kateřiny." A jistě mi uvěříte, jak tu vespolek sedíte, že SMS nebyla fingovaná. I vrátil jsem se do Údolí motýlů - po té hezké okružní dovolené, abych znova spočinul na rozpáleném pobřeží té Středomořské perly, ostrova Rhodu, a Jorika se dál opalovala vedle na písku a absolutně netušila, že jsme zatím zažili další verneovku plus tři filmy s Belmondem. Ach, přátelé, a já nepráším – a vidím to, jako by se to stalo včera, a Tamaru, tu stále slyším, jak mi s povzdechy radí: "Utíkej za hlasem svého srdce, mladíče z Istanbulu.

A já utíkal. Na Rhodos. Objal jsem Justina: trochu mě kousl, objal i Kolose: kapku mě přišlápl, a jako poslední jsem objal Tamaru: a vypadla z ní kamera. I rozloučili jsme se jako v třicáté páté bondovce a oni to později popsali v nové mayovce Na falešné stopě s Hadži Omarem, zatímco já si vážím vašeho času a přicházím toliko s reportáží. A jak to dopadlo? Jak asi? Historii jsem snaživě vyprávěl na pláži Jorice, a když jsem hrdě skončil, tvrdě spala.

Možná se jí to ostatně celé zdálo, kdopak ví, a zatímco snila, napsal jsem tedy do žhavého písku aspoň pár štěpných veršů:

Kéž bych tě našel

dostanu kašel!

Kéž by mě našla,

aniž bys zašla.

A podepsal jsem se Kolos Byron Justin Belmondo Van Helsing Lorenc ze Rhodu, a než se Jorika probudila, zachránil jsem před krachem ještě Řecko a celou Evropskou unii, ale to je už jiná historie. Asi jako s tou cestou na Měsíc.