Harry Truman. Ne, tenhle Harry nikdy v Bílém domě nebydlel, aby se nikdo nepletl. Stojím tiše na břehu jezera, které je Harryho náhrobkem. Kolem je všechno šedé, pahýly stromů ční k obloze. Kmeny a silné větve leží kolem. Neleží křížem krážem. Leží rovnoběžně, spodním zlomeným koncem míří všechny ke stejnému místu. V mracích je tam schovaný vrah, který vzal stromům život. Zabil nejen jedle na stráních. Jeleni, pumy, medvědi i ryby ve vodě umřeli v jednom okamžiku. S nimi taky Harry Truman. Vrah se jmenuje Mount St. Helen. Hora svaté Heleny.

Před dvaceti lety se ze sna vzbudil zlý obr, který dřímal v jejím lůně. Z kráteru na vrcholku se kouřilo a zem se několikrát otřásla slabým zemětřesením. Vědci z celého světa začali horu pozorovat, co udělá. Ať byli chytří jakkoliv, věděli, že jsou jen diváky.

Harry si dění kolem začal všímat taky. Nejprve brumlání z nitra země nevěnoval moc pozornosti. Horu znal dlouho i s jejími vrtochy. Když mu však při zemětřesení vycákla whisky ze sklenice, Harry věděl, že přihořívá. Jeho srub seděl pod jedlemi hned na břehu Jezera duchů.

Vrcholek hory obhlížel jezero, které leželo pět mil směrem na jih. Hosté odešli dávno předtím, chatky u jezera byly prázdné. Harry je vybudoval za posledních padesát let; k jezeru se nastěhoval, když mu bylo třicet čtyři. S horou prožil skoro celý život. Kromě osmnácti koček zůstal pod horou sám. Dokonce sojky a kavky, které u chaty krmíval, se po prvním zemětřesení vytratily.

Vědci rozhodli, že hora začala být svému okolí příliš nebezpečná. Nařídil evakuaci. Dřevorubci a lesní dělníci sbalili fidlátka a odešli. S nimi hajní, zeměměřiči. Když přišli pro Harryho, vyhodil je.

„Žiju s touto horou celý život. Kdybyste mě odsud vystěhovali, nepřečkám ani den.“

Vyžádal si zásobu whisky a jídla pro sebe a pro kočky. Sedl si na verandu a pozoroval zlobící se horu.

Svaté Heleny byly tehdy plné noviny. Někdy byly zprávy dobré, zdálo se, že se hora uklidní. Někdy se země kolem otřásla a hlasatelé v televizi o tom vzrušeně mluvili. Celá Amerika také věděla o Harry Trumanovi. Prosebné dopisy, aby se vystěhoval, chodily na poštu do města vzdáleného dvacet mil. Poštu mu doručovali helikoptérou. Hora se uklidnila, všichni mysleli, že je vyhráno. Harry se na jeden den nechal odvézt. Letěl navštívit děti ve škole v malém městečku v Oregonu, poslaly mu předtím velice pěkný dopis. Dovezl každému z nich podepsanou pohlednici s horou a svým krásným srubem sedícím pod jedlemi na břehu Jezera duchů. Večer ho helikoptéra dovezla domů; kočky ho přivítaly.

Pak najednou Harry, kočky, jezero a lesy kolem zemřeli. Hora vybuchla. Tlak zevnitř ustřelil vrcholek, největší nápor mířil přímo k Jezeru duchů. Hora se okamžitě zmenšila o tisíc stop. Hlína, sopečný popel a kamení pohřbily všechno živé. Voda v jezeru ještě šest dní po výbuchu vřela. Dvě stě čtverečních mil ve směru výbuchu nezůstal živý strom. Stoleté jedle padly najednou jako tráva pod kosou. Na všechno pak napadal jako sníh vřelý sopečný prach.

Stojím v pustině na břehu Jezera duchů. Jeho dno se zvedlo o dvacet metrů spadlou hlínou a popelem. Voda už je studená. Kolo na hladině od pstruha sbírajícího hmyz však nevidím. Mezi kameny se sem tam zelená trs trávy. Někde je vidět malou jedličku, to vítr přinesl semínko. V potoce stékajícím do jezera zakuňkala žába.

„ Ahoj, jak se máš? Jak se ti líbí moje hora?“ slyším odevšad a odnikud přátelský hlas.

„ Mám se fajn, Harry, trochu se tu ale bojím,“ odpovídám.