V naší rodině je zvykem, že nás v adventním čase navštěvuje rodina mé sestry Dandy. Tak se stalo i letos v sobotu před druhou adventní nedělí. Pozvánky byly jednotlivým účastníkům rozeslány do Řep, na Bílou Horu a do Vídně s dostatečným předstihem a s upozorněním, že bude podáváno italské menu. Byli jsme totiž letos na dovolené na Sicílii a už tam jsme se s manželem Slávkem při konzumování skvělých italských pokrmů takto rozhodli.

Všichni pozvaní se dostavili včas, u stolu nás bylo devět. Hovor se, díky milým hostům a italským vínům, nesl v přátelském duchu. Jedlo se tak, jak je to zvykem v italských rodinách, plných pět hodin. Jak by taky ne, nejprve se podával aperitiv, po italských těstovinách, zapíjených bílým vínem, přišla na řadu italská rajčatová polévka, poté kuřecí jatýrka dle opata z Taorminy, tentokrát s červeným vínem a nakonec tradiční italské vánoční Panettone s kávou.

Hosté chválili, což mě potěšilo, a když se po desáté večerní rozjeli do svých domovů, dala jsem si na závěr ještě jednu sklenku dobrého italského vína. Pak už nezbylo, než se odebrat do kuchyně, kde se kupily hory špinavého nádobí, bez ladu a skladu. Nejdříve naplnit myčku, pak v ruce umýt parádní sklenky, které do myčky nedávám a nakonec umýt vařič. Tak jsem si to plánovala. Ale už při plnění myčky se to stalo! Kolem hlavy mi něco proletělo! Můj jekot musel být slyšet o několik pater pod námi i nad námi. "Pomoc, pomoc, tady něco je, tady je netopýr, pomoc!" Ani nevím jak, proběhla jsem kuchyní a s ní propojeným obývacím pokojem, a v příšerném zmatku zabouchla za sebou dveře.

"Prosím tě, co blázníš, nic tam nemůže být, vždyť byla v kuchyni otevřená jen ventilačka a přes ni ještě záclona, jak by se tam něco mohlo dostat a zrovna netopýr, to určitě, teď v zimě!" Přes tato svá ironická slova směřovaná k mé osobě, zavřel se Slávek v obýváku a jal se pátrat. Vzal to opravdu z gruntu, ale žádného vetřelce nenašel.

Ačkoliv jsem původně prohlásila, že do obýváku, ani do kuchyně, až do odchycení nebezpečného tvora, nevstoupím, uvěřila jsem nakonec, že tam nic není a vzala jsem tyto místnosti na milost.

Zbláznila jsem se a měla halucinaci, nebo jsem byla namazaná? To snad ne. Přesto jsem si tyto otázky nutkavě kladla. Ale Slávek mě uklidňoval: "U lustru máš všelijaké vánoční závěsy, prostě jsi do nich vrazila, rozkýval se od nich stín, tak to bylo." Druhý den ráno jsme se mé netopýří příhodě zasmáli a poté na ni zapomněli.

Ve středu večer, tedy čtyři dny po italské adventní večeři, sedíme v klidu u televize v obývacím pokoji a najednou nám nádherným plavným pohybem prolétl nad hlavami netopýr. Kroužil kolem pokoje, neslyšně plul vzduchem ve velkých kruzích, marně mu Slávek otvíral dveře na balkon a teprve, když sám uznal za vhodné, usadil se přátelsky na zácloně. Tentokrát jsem to vzala stoicky a dohlížela, aby našeho domestikovaného tvorečka Slávek dostatečně opatrně zabalil do ručníku a vypustil oknem ven, kde zmizel tichým letem mezi stromy, snad na cestě k dalším vánočně osvětleným balkonům.

Zbývají jen dvě otázky, na které neznáme odpověď. Kde se netopýr celé čtyři dny skrýval? A proč naše teriérka Mimi jeho přítomnost nezaznamenala, když v přírodě noruje a pronásleduje myši a všechna ostatní jí nesympatická zvířata? Nevím, ale doufám, že náš nezvaný společník našel útočiště někde v teple na bezpečném místě. Vždyť s námi trávil adventní čas a proto jsem ho tak nějak přijala do rodiny.