Singulár opuštěnosti a samoty kráčí po pláži. Má ženskou duši a její myšlenky těkají po okolních světlech i barvách a její mysl zachytí vše, co zajiskří. Je toho přehršel kolem, co provokuje, co se nabízí. Ostrov samotný není netečný k její samotě.

Nad tyrkysovým mořem měnícím se do korundu noci visí měsíc. Neuvěřitelně nízko. Není to bledý vzdálený samotář jako doma, ale tady hoří obrovský oranžový kotouč na dosah ruky. Tady nemlčí z vzdálených nebeských výšin, tady hladí a hřeje. Ona cítí jeho teplo, ona není najednou tak sama, tak ztracená v celém vesmíru. Náhle si uvědomuje, čí teplo se jí jeho prostřednictvím dotýká, a vidí v duchu jasně toho člověka, jehož láska má tu sílu přeletět oceán až sem k ní, na tento malý ostrov vklíněný do Středozemního moře. Ten muž od jezera Tahoe je tu s ní a ona nekráčí s davem už se smutkem, ale s láskou a potkává spoustu lidí, kteří ji oblévají a krámky jak rajky s nařaseným peřím křičí na kolemjdoucí jako zběsilí, jsou krásní a nenapodobitelní. I hospůdky na ulici upíjejí brčkem sangrii. Je horká noc příslibů, od moře jde vánek a vlny poslušné jeho síly mírně hladí břeh.

A tím vším se prolíná hudba. Pramenící odjinud, odněkud z havajských ostrovů. Hudba se táhne daleko po pobřeží. Samotáři by se mohlo zastavit srdce tím sladkobolem, tou omamnou hudbou, tou nezvyklou atmosférou. Mohl by ve své úzkosti odbočit z pláže do středu vln a jít a pokračovat u vytržení nad tou krásou, až by ho vlny odnesly v širou dál.

Ženu nese dav lidí po nábřeží, nese ji po promenádě ve svém pozvolném proudu kolem restaurací, třpytek obchůdků, až ji zastaví u pokrouceného starého olivovníku, u hloučku diváků. Uprostřed sedí malíř. Je středem vesmíru. Je celý v bílém. Bílé kalhoty, bílé tričko, havraní vlasy a oči jak noc. Ty oči každého zmapují, ty oči stačí kromě přesných tahů štětcem poznat potenciálního zákazníka, zaregistrovat pěknou ženskou, pohlídat si svůj katalog i pozdravit svého kolemjdoucího kamaráda. Předem pozná potenciálního zájemce o obraz. Mrkne a ví, kdo koupí, pro koho bude malovat, kdo si odnese jeho příští dílko.

Ženě stačí jediný pohled: mladík plný života a lásky, na vrcholu sil, schopný plodit a dávat sémě do úrodné půdy. Žena se postaví přímo proti němu. On na ni mrkne a v další vteřině se ponoří do své práce. Vytáhne z desek bílý papír, přilepí ho na podložku a ví, kterou barvu vzít do ruky. Jeho oči a ruce avizují vzrušení. Bude malovat život, jaký by si přál. Tuby sprejových barev má na zemi při noze. Bere jednu po druhé a vytváří pozadí obrazu. Jeho ruce jsou rychlé, že žena nestačí barvy rozeznávat. Obraz vyrůstá odshora, nejasný, je v podmanivých tónech večera. Většinou do modra či do zelena. Jen mžik a na pozadí obrazu sedí měsíc. Pár tahů štětcem a do středu obrazu postaví podložku. Z jedné strany přejede sprejem a v popředí obrazu je moře. Pak černou barvou několikrát máchne a diváci jsou udiveni, že obraz zkazil. On vezme pár papírků zmačká je a položí na černou tuš. Pak z hluboké černi vyrazí štětcem černé čáry k měsíci a oči všech kolem sledují černé pně stromů či palem. Někdy doprostřed vod načrtne lodičku a diváci zůstávají bez dechu. A ten, kdo si obraz objednal, má už v dlani připravené peníze.

Všichni kolem obdivují jeho pláže, lodičky, palmy i měsíc v oblacích, jen žena stojí jako socha nad koncertem jeho rukou. Nad jejich hbitostí a souladem jeho myšlenek s vizí. Zvažuje, nač soustředit svůj zájem. Zda na jeho umění nebo na to, co koluje v jeho žilách, na jeho mužství ve své nejžádoucnější podobě. Posléze vyndává foťák a dělá si pár snímků.
Obrazy kolem něj jsou všechny k mání za pouhých pár eur, jen ten muž, malíř z Mallorky, je neprodejný.
Nemohu ho mít, pomyslí si žena. Není reálný, jako jeho obrazy. Je imaginární a tím jako by byl věčný.