28.3.2024 | Svátek má Soňa


POVÍDKA: Hokej v červnu

15.3.2006

V půli června, když naši mladí odjeli do té Tramtárie zase na nějaký kástink, nechali mi na krku Vojtěcha. Za deset dní měl můj vnuk dostat vysvědčení, podle kterého by byl způsobilý postoupit do pátého ročníku základní školy. S vysvědčením to bylo - jak by řekla Vojtova prabába - vachrlatý. Což o to, matematika mu šla, český jazyk taky, angličtina dokonce o stupeň líp - ovšem z tělocviku - promiňte, z tělesné výchovy - to bylo mnohem horší. Musím dodat, že vysvědčení očekávali s napětím především rodičové, zejména tatínek. Vojtovi na vysvědčení nezáleželo vůbec.
Abyste rozuměli, o co šlo, museli byste u nás bydlet. Vojtíšek vychází z bytu málokdy při jiných příležitostech než při povinné školní docházce. Typický třídní tlouštík: dobromyslný, usměvavý flegmatik, kterého nějaký posměváček nerozhodí. Hlavní spotřeba Vojtova časového fondu záležela donedávna v sledování televizních seriálů. V tomto nepřehledném a časově náročném oboru byl uznávaným rodinným expertem. Mohli jste se na něj obrátit s jakýmkoliv dotazem ohledně rodinných vztahů a příbuzenských vazeb všech protagonistů Ulice, Náměstí, Návsi, Ordinace - včetně levobočků a utajených jednovaječných dvojčat - vysvětlil vám vše a nebyl přitom protivný jako bývá většina jeho vrstevníků.
Nehodlala jsem svého svěřence v jeho lenivém životním stylu podporovat. Hned ve středu odpoledne, v prvním dnu své supervize nad vnoučkem jsem navrhla, že se půjde na plovárnu. Vojta s potutelným úsměvem opáčil, že plavat sice umí, to jo, naučil ho to táta loni na Krétě. Obtloustlé dítě se samo udrží na mořské hladině bez většího úsilí a zbývá osvojit si jediné pravidlo: při nadechnutí zdvihnout aspoň trochu hlavu nad vodu. Momentálně - pravil Vojtíšek - se mu do žádného bazénu nechce a dal by přednost vychlazené kole a odpočinku po namáhavém vyučování.
Venku pražilo slunce. Dítě má pravdu - přiznala jsem si - než dojedeme ke koupališti, budeme jako upečení. Pojďme tedy aspoň naproti do parku, je tam pod stromy stín a příjemná procházka s babičkou se může spojit se zmrzlinou. Babi má vnoučka ráda a chce pro něho to nejlepší.
"A co tam budeme dělat?" Vojta se tvářil, jako kdyby nevěděl, co znamená slovo "procházka v parku".
"Můžeme si třeba povídat."
"A o čem?"
"O všem možném... Povídej mi o těch televizních seriálech, co je tak pilně sleduješ...." Pomyslela jsem si, jaká to bude vzácná příležitost přiblížit se klukovské duši...
Seriály nemusim, seriály jsou blbost - vysvětlovalo vnouče - sportovní přenosy jsou lepší.
Šli jsme lipovou alejí. Dva rezaví setři si spolu hráli na louce. V běhu jim vlály chlupaté vlaječky na nohách, kličkovali, jejich úzké boky se letmo dotýkaly, když psi s vyplazenými jazyky bleskově měnili směr honičky.
Přehnali se kolem nás.
"Že je to baví v tom horku," poznamenal vnuk.
"Jsou zvyklí utíkat. Setr je lovecká rasa. Podívej se, jak jsou stavění - dlouhé běhy, úzké tělo, dopředu protažená tlama - jsou pro běhání zrozeni."
Vojta neříkal nic. Šoural se dva kroky za mnou a hleděl do asfaltového chodníčku.
"Poslyš, Vojto - co ty chceš dělat, až budeš velký?" nakousla jsem velké téma.
"Já?" opáčil Vojtíšek. Podíval se na mne a pak vzhůru do korun starých lip. "Já budu Jágr."
"To abys začal s přípravou," poznamenala jsem, "hádám, že v tvých letech Jaromír Jágr hrál hokej za žáky. Měl bys trénovat nejmíň obden."
Na konci parku je sportovní areál. Skupina kluků v žlutých propocených dresech stála vedle branky na handbal a poslouchala, co jim vykládá urostlý chlapík v bílých teplácích. Obtloustlý chlapec s číslem jedna na tričku držel pod paží míč.
"Mají na zádech čísla, to budou fotbalisti," usoudila jsem, "zeptáme se, třeba ten trenér bude vědět, kde bychom našli tady poblíž nějaký hokejový klub."
Vojta si stoupl za mne. Dělá to vždycky, když pro něho něco vyjednávám.
"Hokejový klub?" zasmál se trenér. "Vy chcete v tomhle pařáku hrát hokej?"
Hloupý vtip jsem přeslechla. "Tadyhle vnuk by měl zájem. Zima se zeptá, cos dělal v létě."
Objevil se další činovník, starší, strejcovský typ s pivním bříškem, ukrytým taky v teplákové soupravě. Muži prohodili mezi sebou několik rychlých slov. Tlustý funkcionář se podíval směrem k nám a trenér poslal své svěřence do šatny na druhém konci hřiště. Vysvětlil nám, že právě skončil trénink mladších žáků, oddíl házené Union Letná.
Házenou znám z televize, velmi rychlý sport. Pěkná hra a není tolik surová.
"Nepotřebovali byste brankáře?" Pobídla jsem Vojtu a vzala ho za rameno. Trenér zkušeným zrakem přejel Vojtíškovu postavu. Rozhlédl se po běžeckém, zcela pustém šestidráhovém oválu, rozpáleném od slunečního červnového odpoledne.
"Ať se mladík proběhne párkrát dokola. Já hned přindu a podívám se naňho."
Oba mužští odkráčeli směrem k dřevěným šatnám. Vojta se zul ze sandálů.
"Měl sis vzít tenisky jako mám já,"poznamenala jsem,"běželo by se ti líp."
Svlékl tričko a bosky se postavil do dráhy číslo jedna.
"Babi, odstartuj mě."
"Tak jo. Pozor - teď!"
Vojta zůstal stát. "Říkáš to blbě," napomenul mě, "musíš napřed říct: Připravit."
Opravila jsem povel na Připravit! Pozor! Teď! Závodník opět nevystartoval. Co je zase?
"Musíš mezi tím vždycky chvilku počkat. Takhle, víš? Připravit... Pozor... Teď! Taky bys měla mít pistoli..."
Zkusila jsem to znovu, ale Vojta nevyběhl - vzpomněl si na hodinky. Rozepnul řemínek a podával mi digitálky. "Stopni mě."
Vysvětlil mi funkci spouštění stopek a zase zaujal místo na startu.
"Neklekneš si ?"
Potřásl hlavou. "Nemají tu startbloky."
Aha. Nevím sice, jak se stopky zastaví, ale asi tím stejným čudlíkem. Odstartoval. Běží! Chudinka Vojtíšek, v takovém vedru běží... Jsem nezodpovědná bába... Do první zatáčky vběhl docela rychle. Uvědomila jsem si, že jsem vůbec nikdy svého vnuka nespatřila běžet. Na protější straně viditelně zpomalil do klusu. Pak jsem zahlédla několik kluků, kteří vyšli ze šaten. Počkali na supícího Vojtu a pokřikovali na něj.
Ke mně došel krokem. Rudý ve tvářích a vpředu na krku, obouval si sandály. Na spáncích a zátylku měl vlasy úplně mokré. Chtěla jsem mu zpocenou hlavu otřít kapesníkem, ale odehnal moji ruku gestem rozzlobeného mladého muže.
"Vojtíšku, natáhni si tričko, seš uhřátý a počkej tamhle ve stínu," chlácholila jsem vnuka, "půjdu se mrknout, kde jsou ti trenéři."
Vešla jsem do přízemního dřevěného baráku. V takových bývaly dřív na velkých stavbách kanceláře a kantýny. Dveře do hlavní chodby byly otevřené. Uvnitř byl cítit karbol vypařující se z tmavohnědé prkenné podlahy. Čtvero dveří. Sklad. Šatna - muži. Šatna - ženy. Šatna - trenér. Na zdi vzadu byla zavěšena skříňka s tabulkou o loňském turnaji dorostenek. U dveří v koutě visel červený minimax. V baráku bylo takové ticho, že jsem slyšela bzukot vosy uvězněné do pavučin u stropu.
Radši odsud vypadnu - řekla jsem si - vypadám tady jako hrdinka na začátku nějakého thrilleru, kterou opilí bafuňáři znásilní a posléze zabijí.
Zůstala jsem stát před místností pro trenéry. Vztáhla jsem ruku, že zaklepu, ale zaslechla jsem za dveřmi nějaký zvuk. Jako když člověk šlápne na vrzající prkno. A znovu... Někdo tam je... Mám to zkusit?
Ne, ani se nehnu... Bože, jaké tu mají vedro... Slyším jakoby vzdech a nezřetelná slova. Odkašlání... Mužské odkašlání. Vrzání... Tohle nejsou prkna, to znám. Hlasité oddechování. Co když přijdou ke dveřím, odemknou, zjistí, že tady šmíruju...
Vyběhla jsem z baráku jako kdyby za mnou ta dřevěná podlaha začala hořet. Vojta ležel ve stínu na lavičce.
"Jdem domů," povídám, "dej mi ruku a pojď."
Slezl z lavičky. "Ale, babi, já už dávno za ruku nemusim."
Má pravdu to dítě, člověk by ho pořád chránil před zlým světem a za chvíli z něj vyroste chlap.
"Zapomněla jsi na tu zmrzku, babi, ne?" připomenulo se vnouče.
Šli jsme do cukrárny "U Sněhurky". Seděli jsme venku pod slunečníkem a Vojta si pochutnával na zmrzlinovém poháru s jahodami a se šlehačkou.
"Dej si taky něco," povzbuzoval mě, když vyškraboval poslední jahodu.
"Nechci," odmítla jsem, "už takhle tloustnu víc, než je mi milo."
"Byli tam ti pánové?"
"Ne, nebyli."
"Na co myslíš?"
"Vzpomínám na dobu, kdy jsem byla tak velká jako ty."
"Měli jste tenkrát hlad, ne?"
Usmála jsem se. "Ty víš, co to je hladovění?"
Olízal hliníkovou lžičku. "Máma mi říkala, že když jsi byla malá, měla jsi hlad a spala jsi na zemi."
"Ne, nespali jsme na zemi. Když mi bylo deset, spala jsem v kuchyni na takové staré, rozvrzané pohovce. Jak jsem se při spaní obracela na bok, pérování v otomanu budilo rodiče, kteří spali vedle v pokoji."
Vyprávěla jsem Vojtovi, jak můj otec - Vojtův pradědeček - o jedné železné neděli moji pohovku vyhodil před dům na chodník, jak z protrženého čalounění vylezly orezivělé drátěné pružiny, jak celou noc pršelo a já nemohla v nové posteli usnout. Časně ráno jsem vyhlédla z okna. Ochladilo se, všude se vznášela mlha. Na ulici dva muži nakládali moji pohovku na nákladní auto, pak naházeli na korbu ještě ostatní harampádí a odjeli.
"Babičko? Jak to bude s tou házenou?" přerušil mé vzpomínání Vojtěch. "Já jim nechci dělat brankáře."
"Zeptáme se jinde, zlatíčko. Máme fůru času."