Grand Tetons. Probodly svými štíty obramborovaný obzor. Doslova. Pokojná krajina se kolem tebe vlní k ukolébání. Najednou chytne tvoje oko cosi vysoko, vysoko nad obzorem. Zasněžená zubiska hor tam trčí až někde nahoře v mracích. Překvapí tě tím, že se zvedají ze zemákové nížiny tak znenadání. Grand Tetons. Jméno jsem si okamžikem spojil s Titanikem, tou obrovskou nešťastnou lodí. Taky s obrem, od kterého jméno dostala. Ale chyba lávky. Bylo to takhle:

Jednou jeli na kánoi dva lovci kožešin. Oba byli Francouzi. Mezi chytáním bobrů a lasiček, jak se na Francouze sluší, v jednom kuse mysleli na ženské. A když tak pádlovali po Snake River tou mírnou krajinou, vynořily se za zákrutem dva obrovské prsy. Sahaly až k nebi a byl na nich sníh. To však osamělým Frantíkům nevadilo. Sníh obrazotvornosti neubral. „Grand tetons! Podívej se! Ah oui, jaké krásné velké tentonc.“ Začali pádlovat jako pominutí. Jestli tempo vydrží, budou v osadě dole na řece za pár dnů. A třeba tam bude nějaká přítulná squaw. A tentonc bez sněhových čepic. Jak jsem koupil, tak prodávám. Od té doby mají hory takové pěkné jméno. Tetons.

Objíždíme je z jihu a soutěskou vjíždíme do nekonečného kotle obklíčeného dokola horskými štíty. Země je před námi rovná jako stůl. Po tisíciletí ji uhlazovala řeka, která se tam klikatí. Každou chvílí změní řečiště, dělá si co chce. Jmenuje se Snake River. Hadí řeka. Neklikatí se tak proto, že by byla plná užovek. A támhle vidím železniční násep. Kdo to jen blbnul a postavil ho tady? Je perfektně rovný, porostlý šedozelenými keříky; vodorovná hrana nahoře kontrastuje ostře s rozervanými skalami za ní. Musíš se zaklonit, abys viděl až nahoru. K železnici se vine polní cesta, jedeme se tam podívat. Vyběhneme nahoru po kamení na srázu a ejhle! Žádné koleje. Na druhé straně domnělého náspu leží nádherné modré jezero. Sníh na špičkách hor se v něm odráží jako v zrcadle. Věčný sníh vyživuje také potok, který do jezera kaskádami přes kameny skáče. Násep, na kterém stojíme, je moréna, kterou vytvořil ledovec. Ten se tam kdysi roztahoval. Teď je v pánu, zbylo po něm jen modré jezero. A na tom “náspu“ nikdy, chvála Bohu, žádný vlak nezapíská.

Placka obklíčená horami se jmenuje Jackson Hole. Díra, která dostala jméno po prvním lovci, který ji křížem krážem prošel. Je to skutečně díra mezi horami; prsten kolem je dokonalý. Tetons z této strany nepřipomínají nic, než divoké horské štíty. Ani nejosamělejšímu lovci nemohou připomínat žádnou část ženské anatomie. Z ostatních hor kolem si pamatuji jen Gross Ventre. Pamatuji si jejich jméno proto, že jimi protéká říčka stejného jména. Chytal jsem v ní pstruhy a nechytil jsem nic. Voda byla světle zelená, smíchaná s mlékem. Bylo toho dne horko a sníh nahoře rychle tál. Voda s sebou brala jemnou hlínu a ta mi zbarvila potok. Pstruzi pak mé mušky neviděli. Když potok přinese jemnou prsť do Snake River, běh vody se zpomalí. A jak se tak řeka klikatí a fláká tou plackou mezi horami, hlína se zase usazuje. Placka pak pomalu roste a hor ubývá.

A zase chyba lávky! Všechny slušné hory to tak dělají. Podívejte se na Šumavu nebo naše Apalačské kopce, jak se na stáří zaoblují! Ne však Tetons, musí mít vždycky něco extra. Představte si, že ještě rostou! V příručce jsme se dočetl, že za sto roků přibudou o celou stopu. Jsou to vlastně taková geologická nemluvňata. Přirovnávají je k Horám svatého Jana v jižním Kolorádu. To je kousek odtud, zkontroluji si je. Pak také k horám Ruwenzori, někde v nich pramení Nil. Uganda je pro mne trochu z ruky, budu muset věřit příručce.

Jak už jsem řekl, nechytil jsem v Gross Ventre potoku nic. Snake River byla z tání nahoře také celá vzedmutá. Vzdal jsem chytačku, za celé odpoledne jsem neviděl ani jednoho rybáře. Seděli doma. Někteří též v hospodě u kafe nebo upíjeli z piva po obědě. Určitě kecali, jak napálili obrovské pstruhy a jak je zdolali i s nejjemnějším vlascem na navijáku. Že tam nebyli žádní svědkové? Kdo jsi ty, že se tak pitomě, nevěřícně usmíváš? Neberte nám naše povídačky! Co bychom se bez nich počali, když se nám řeka zakalí?

V hospodě jsem měl rande s Alenou. Městečko se jmenuje k mému velkému překvapení Jackson. Ten chlap tady musel mít protekci! Hospoda se pak jmenuje Silver Dollar, Stříbrňák. Mají v ní krásný barpult, říkají, že je celou míli dlouhý. Když vejdeš, uvidíš na míli dlouhou řadu klobouků a porůznu károvaných košil. Gatě v sedlech jsou však všechny modré. Nepřeřekl jsem se: v sedlech. Místo židliček jsou u pultu sedla; když se začneš klátit, dáš si nohy do třmenů. Ještěže pod tím sedlem není kůň. Mohl by tě kousnout nebo vyhodit ze sedla a rozlít ti pivo.

Za pultem běhá celá parta bartendrů. Neříkám schválně barmanů, jsou tam chlapi i děvčata. Některá z nich už ukazují vrásku na obličeji, jsou to však pořád děvčata. Děvčeti vyrostlému ze svazácké košile, které však ještě o houpacím křesle nechce ani slyšet, se říká Ohlazená pažba. Jedna na mě čeká u stolu v rohu, sedlu nevěří.

„Večer jdeme na rodeo!“ oznamuje Alena. Otazník za větou nebyl. To znamená, že můj názor není nutný. Přikývnu a sednu si ke stolu. Docela jsem se se svým údělem smířil, platím tak daň za svou rybářskou vášeň. Ostatně, rodeo zní zajímavě. Sedím s kloboukem na hlavě jako všichni ostatní. Najednou mi dochází podobnost. To na vesnicích na Valašsku sedávali chlapi v hospodě s hučkami na hlavách! Divoký Západ? Naše kotáry byly spíš Divoký Východ. V Prešově jsem nikdy nebyl, tam už muselo být pravé pomezí. Civilizace hranicemi končila, dál byli jen vlci a rudoši. A neštovice.