Básník Josef Václav Frič bojoval na barikádách proti Windischgrätzovi, přimotal se i k přípravám májového spiknutí o rok později, potom byl ve vězení a posléze emigroval. Nejdříve se usadil v Londýně.

Protože se tam snažil žít trochu na úrovni, přišel jednou na jakýsi večírek. U jednoho stolu seděl německý filosof Marx a poučoval Angličany o společenských třídách - o feudálech, buržoazii, rolnictvu a dělnictvu. Mezi nimi podle jeho učení probíhá třídní boj.

Frič se chtěl s Marxem spřátelit, a proto ho doplnil příběhem z našich dějin, který kdysi čirou náhodou vyslechl od vedlejšího stolu v jedné pražské kavárně od Palackého:

„Máte naprostou pravdu, takový třídní boj se u nás v Čechách odehrál již roku 1412 za vlády Václava IV. Jistý horník z Kutné Hory kradl poblíž vesnice Malín lusky, byl venkovany přistižen a zmlácen. Když se vrátil do města a ukázal svým druhům boule a šrámy, havíře to tak rozzuřilo, že se vypravili k vesnici, obklíčili ji a zapálili. Kdo chtěl uprchnout, byl horníky vhozen zpátky do plamenů.“

S ohledem na Marxe se již nezmínil o tom, že horníci byli Němci a vesničané Češi. Zbytečná taktnost - Marx měl svůj názor na Čechy už dávno hotový.

„Nedivím se, že jste jako příslušník toho pitomého národa z mého výkladu nic nepochopil,“ pravil německý myslitel.

Nato mu dal Frič takovou facku, že se vousatý filosof skácel i se židlí.

V emigraci žil český buřič ještě dlouho. Teprve za dvacet let po této události se poměry v habsburské monarchii natolik zlepšily, že se mohl vrátit do Prahy. Velmi často pak navštěvoval rodinu svého bratra. Pokaždé, když přišel, malý Bertík žadonil:

„Vyprávěj nám, strýčku, jak jsi zápasil s Marxem.“

Frič svému synovci rád vyhověl a vždycky k příběhu něco přidal, až z toho nakonec vznikl nelítostný boj se zákeřnou bestií, při kterém lítaly chlupy na všechny strany. Bertíka strýčkovo vyprávění nikdy neomrzelo, dokonce si opatřil Marxovu fotografii.

Rodiče si lámali hlavu, co z Bertíka bude, ale on se rozhodl sám. Vášnivě si zamiloval kaktusy a když vyrostl, vypravil se za nimi do Jižní Ameriky. První výprava však nedopadla dobře. Když se prodíral pralesem, zaútočil na něho jaguár. Badatel ho trochu postřelil, ale to šelmu ještě více rozlítilo. Sevřela mladíka v objetí, zaťala do něj drápy a zuřivě z něj rvala maso. V poslední chvíli, když už omdléval, se mladému Fričovi podařilo zabít jaguára nožem.

Indiáni ho odnesli do své osady a snažili se ho vyléčit. Zatímco nad nehybným tělem křepčil šaman, duch Alberta Vojtěcha Friče se ztrácel a potácel mezi životem a smrtí. Po celou tu dobu se mu zdál jediný sen: bojoval s Karlem Marxem! Zarostlá hlava v houští zprvu jen cenila zuby, ale pak najednou vylétla do vzduchu, s příšerným jekotem se vrhla na mladíka, pokousala ho a po chvíli zase zmizela. Nebylo jistoty, kdy nestvůra opět zaútočí. Trvalo to nekonečně dlouho, před odporným vousáčem nebylo úniku.

Po několika týdnech Frič přece jen procitl a rázem se stal mezi Indiány slavným, až posvátným. Vždyť přemohl jaguára a přežil jeho objetí! Díky úctě, kterou k němu Indiáni nyní chovali, mohl pak snadno pokračovat ve svém botanickém bádání.