19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Fred

4.9.2019

Fred byl Indián z kmene Salish, „pobřežního lidu“. A také pokrývač, i když nikdo nevěděl, jestli měl skutečně výuční list. Ale firma ho uznávala a platila jako tovaryše a jindy přísné odbory a ostražití spolupracovníci neprotestovali. Pracoval dobře a tvrdě, ale na předáka to nikdy nedotáhl. Nezdálo se, že by mu to vadilo, i když u Freda těžko říct.

Protože Fred se vždy držel spíš pro sebe. Snad jenom Joe, obrovitý Indián, vždy v černém klobouku s orlím pérem za krempou, by se při trošce dobré vůle mohl považovat za Fredova kamaráda. Jenže Joe byl Haida. Tedy z kmene, který po staletí se Salish komunitou soupeřil a zřejmě nějaké účty zůstávaly nevyrovnané dodnes. To ovšem neplatilo, když se kterýkoli z nich dostal do potíží; stáli za sebou jak skály a představovali sílu, kterou nebylo radno podceňovat. Jednou spolu vybílili hospodu tak důkladně, že se stali v Coquitlamu legendou. Víckrát už to s nimi nikdo nezkoušel.

Do ničeho se nepletli, a přece měli neuvěřitelnou autoritu. Když dělníci zprvu dobrosrdečně, ale později čím dál tím víc škodolibě škádlili a pak trápili nováčka, mladého kluka, Fred na ně z ničeho nic houkl: „Nechte ho být!“ A kluk měl od té doby pokoj. Předák Fredovu pozici shrnul lapidárně: „Jo, s Fredem hned tak nikdo nevyjebe!“ Přeberte si to, jak chcete, ale vždy zjistíte, že měl pravdu.

Příběh Fredova života by byl nejspíš velmi zajímavý, jen kdyby ho mlčenlivý a uzavřený Fred byl ochotný sdílet. On ale nebyl. A tak se v jeho nepřítomnosti vyprávěly jen útržky a zlomky, které nějak prosákly ven, a že i tak byly hutné, vyprávěly se dál.

Když mu bylo šestnáct, oklamal úřady a zapsal se do armády. Po krátkém výcviku se dostal na frontu. Jeho nadřízení brzy rozeznali, že legendy o indiánských schopnostech nebyly jen romantické výmysly. Fred se pohyboval obratně, tiše a jistě i v těžkém a neznámém terénu, a byl pozorný stopař. Stal se rozvědčíkem, uznávaným a spolehlivým. K tomu přidal ještě svou vlastní „specialitku“ – únosy nepřátelských důstojníků. Prý všichni jeho zajatci ještě rádi vyklopili všechno, co věděli, a někdy i co nevěděli. Žádný vypravěč tuto podrobnost neopominul a navíc ji záhadně zdůraznil, i když nevysvětloval. Fred za své zásluhy dostal medaile. A ztratil nohu.

Kolemjdoucí se po ránu často zastavovali a zděšeně sledovali, jak Fred šplhal po žebříku na střechu. I se svou bedničkou nářadí a krabicí se svačinou. Starší horolezecké příručky by ten výstup klasifikovaly jako „obtížnost VI, lezení na pokraji pádu“. Spolupracovníci, staří mazáci, zůstávali klidní. Šplhal tak včera, před týdnem, loni i před desíti lety, a vždy to docela dobře zvládl. Ostatně také věděli, že na konci šichty, dolů, to bude ještě horší. A Fred to také zvládne. Nestrpěl v práci žádné ohledy nebo úlevy, a spolupracovníci to respektovali. Snad nanejvýš se zeptali, když si někdo šel v poledne dolů něco koupit, jestli někdo jiný také zezdola něco nechce. A když si Fred o polední přestávce nohu odepnul a někdy i podložil pod hlavu, všichni se tvářili, že nic obvyklejšího by snad ani nemohlo být. Když byl Fred na řadě, jako každý jiný před sebou kopal roli térového papíru do vařícího asfaltu, i když si na to musel vyvinout takový trochu odzemkový poskok. Musel se strašně nadřít a asi ho to bolelo, ale nestěžoval si.

V zimě bylo špatné počasí a na střechách se, snad kromě malých nouzových oprav, pracovat nedalo. Chlapi byli mrzutí. Ale přes léto vydělali dost, takže zatím se dalo žít a pít. Majitelé firmy zřejmě také odhadli, že léto bylo dobré a vydělali dost. A rozhodli se uspořádat mimořádně štědrý vánoční večírek.

Skutečně se plácli přes kapsu. K večeři byl steak vysoký jako pěst, na účet firmy šlo i všechno pivo a soudek uleželé whisky, a disc jockey hrál po večeři k tanci. Jenže ona to také byla dost výbušná směs, zejména pro Freda.

Protože Fred pil a tančil tak, jako pracoval – s velkým nátiskem. Brzy se stalo, co se muselo stát. Noha Fredovi přece jenom chyběla, a tak nevynikal stabilitou a pohybovou koordinací ani za střízliva. Teď začal padat a v pádu se mu podařilo strhnout ze stolu ubrus i s jídlem, pitím a nádobím. Spolupracovníci to ještě velkomyslně odmávli; vždyť to se přece stává. Horší bylo, když se v pádu snažil zachytit partnerek, svých i cizích, a ty ho zděšeně a naštvaně za sebou vláčely po parketu. Ale trpělivost skutečně došla, když složil na zem dvě ženy spolupracovníků, které se s ním ještě uvolily tancovat. Byly poslední; ostatní už s ním tančit odmítaly. A Fred byl čím dál agresívnější, zarytý a nepříjemný.

Atmosféra nebezpečně houstla, ale chlapi vypadali neobvykle rozpačitě. Byli to samí pořízci, pěkně od rány a jindy by stačilo se na jejich partnerky jen křivě podívat. Ale teď jako by nevěděli, kudy kam. Jednak to není jen tak, pustit se do rvačky s jednonohým invalidou. Jenže také jako zkušení rváči celkem správně odhadli, že by to nebyla normální hospodská strkačka. Že s Fredem by šlo nejspíš o život, ať už jeho, nebo někoho jiného. A do toho se nikomu moc nechtělo. Rozdurděné a po pomstě volající partnerky muži raději ignorovali a tím víc to od nich schytávali.

Všem se ulevilo, když se akce s bohorovným klidem ujal velký Joe. Ze začátku Fredovi nabídl, že zná nablízku jeden výtečný bar, že by tam mohli spolu zajít. Že ho tam znají, obsluha je skvělá, a často tam jsou i zajímavé a ochotné slečny. Pak ho lákal k sobě domů. Že má ulitou lahvinku pětileté, single-malt whisky a že by se jí mohli spolu podívat na zoubek. Nic nezabíralo. Až najednou Joe popadl Freda tak šikovně, že to vypadalo, že spolu jdou k východu a Fred si tak mohl jakžtakž zachovat tvář, ale zároveň byl jako ve svěráku a vlastně nemohl nejít. Ani se moc nevzpouzel. Až ve dveřích se vzpříčil a zařval zpátky do sálu: „Vy krávy pitomý! Noha, jen zasraná noha mi chybí, všechno ostatní funguje, že byste čuměly!“ A pak ta nadlidská Joeho síla přece vzala vrch, a oba zmizeli.

V sále se najednou rozhostilo naprosté ticho. Jako by všechny na chvíli zasáhla ta ledová nehostinnost a nelaskavost Fredova života. A vzala jim dech. Tak na pět, možná i deset vteřin. A pak všichni vydechli úlevou a zábava se rozproudila, snad s ještě větší vervou.