V plamenech pochodní tancuje stín boha války. Po studené dlažbě svatyně zvolna přichází diktátor. Pokleká. Tmavé skvrny na jeho rudém plášti připomínají mapu Impéria. Jsou od čerstvé krve. Tma…

Záblesky světla v bouřkových mracích ozařují tři osamělé kříže s nehybnými těly ukřižovaných. Na trnové koruně prostředního z nich se zaleskla krůpěj. Pomalu, nekonečně pomalu, skanula do propasti věků. Tma…

Dum dumdum dum, víří bubny, dum dumdum dum, rozhoupává zvony Smrt.. Shrbený muž stoupá na popraviště. Já tam stojím, hlavu mám zakrytou kápís otvory pro oči, opírám se o těžký meč. Odsouzenec přistupuje až těsně ke mně. Má mou podobu! Dívá se mi dlouze do očí a pak mi šeptne hrozné slovo: Nevinen. Tma….

Dum dumdum dum, dum dumdum dum, duní zvony na věži a já se pomalu probírám z těžkých snů... Ještě neotvírám oči. Ještě ne. Dnes tedy naposledy. Víckrát už se neprobudím na tomto tvrdém lůžku, zmatený z nočních přeludů. Dum dumdum dum… Otevírám oči a hledám na klenutém stropě známé skvrny v kamenné kresbě. Každé jsem dal jméno v mém rodném jazyce. Už devět let mluvím pouze latinsky. Přestože já i ostatní ovládáme mnoho světových jazyků. Dum dumdum dum… Musím jít. Abych se do své cely nikdy nevrátil. Nastal den volby. Co bude zítra? Nevím. Oblékám si tuniku a spěchám do Velkého sálu. Bez jediného pohledu zpět.

V aule hoří stovky svící. Více, než obvykle. A přesto je zde šero. Čekáme bez hnutí a beze slov. Čekáme na Mistra. Archa na kamenném katafalku čeká také. Čeká už celé věky, aby dnes byla otevřena…

Mistr dlouho, mlčky stál bez jediného pohnutí. Pak zvedl ruce, pohlédl na nás a slavnostně řekl: „Skončil čas otázek, nastal čas odpovědí.“ Odmlčel se a poté každého z nás oslovil jménem, každému poděkoval a s každým se rozloučil. Čekala nás dlouhá cesta. Co bude na jejím konci? Nový začátek? Jako ostatní jsem dosáhl sedmého stupně zasvěcení a neměl bych se takto ptát. Umíme to, čemu nezasvěcení říkají „zázraky“. Dokážeme číst jejich myšlenky a ovlivňovat jejich činy. Je nás šedesát devět. Mohli jsme už dávno změnit svět. Proč to pravidla zakazovala? Proč jsme museli své schopnosti tajit? Proč nebylo možné opustit Klášter? A proč je najednou vše jinak? Proč, proč, proč? Samé otazníky. Před devíti lety jsem se stal jedním z vyvolených. A devět let se připravoval na tuto chvíli. První Knihu jsem pochopil až ve třetím roce a dosáhl druhého stupně zasvěcení. Při prvním pohybu časem zpět se mi zastavoval dech a já si nebyl jistý, jestli tuto zkoušku přežiji. Teď už mi cesty časoprostorem nepůsobí problémy. Ale nikdo z nás neví, co si vylosuje… do koho se převtělí… a jestli obstojí.

Mistr opět zvedl ruce a pronesl onu po staletí zapovězenou, hebrejskou formuli. Archa se rozzářila a otevřela. S pokorou jsme k ní jednotlivě přistupovali. Každý vytáhl svůj svitek a ukázal jej ostatním. Defilovala před námi jména vojevůdců, filozofů, proroků a vědců. Těch, kteří mohli a měli ovlivnit historii lidstva jinak.

Byl jsem na řadě. Má chvíle. Moje volba. Můj osud. Nevěděl jsem, co je na svitku napsáno, když jsem ho rozbalil a zvedl nad hlavu. Všichni poklekli a sklonili hlavy. Mistr poklekl též. Znamenalo to jediné… jsem vyvoleným mezi vyvolenými. Pohlédl jsem na svitek. Stálo na něm: Iesus Nazarenus, Iudea, Anno Domini 0 …

© aTeo, 2006