Kapitola 1.


"Einer von euch mogelt," řekl hauptmann Gawron a šlehl si bičíkem po holínce. Jeden z vás podvádí.
Strýc František klidně ležel a díval se na svůj terč. V jeho desítce byla jedna velká díra. V sousedově také, ale malá. Gawron se dalekohledem podíval na terče, pak na oba střelce s krátkými, světlými vlasy, s širokými rameny v šedivých košilích polní uniformy wehrmachtu.
"Aufstehen!" zavelel.
Oba vyskočili a zůstali před ním stát v pozoru, své mauserovky u nohy. Kapitán Gawron si prohlížel jejich chlapecké tváře. Pořád si nebyl jistý, kdo je kdo. Mirek měl trochu kulatější tvář.
"Wir werden sehen," pověděl. Uvidíme.

Stáli v vypjatým hrudníkem ještě ve chvíli, když jiní dostříleli a odešli do ubytoven. Kapitán Gawron si ťukal bičíkem do dlaně. Kdo ví, kde jej sebral. A k němu černé rukavice z jemné kůže. Na valu za nimi už byly vyměněné terče.
"Bitte schön, noch einmal. Einer nach dem anderen." Tak ještě jednou, a jeden po druhém. Každému podal nový zásobník.

Strýc František zvedl pušku. Byla to nová karabina K98k, jen trochu pozměněný model té, kterou měl doma táta, ještě z první světové. Cítil její hladké bukové dřevo na tváři, houpal ji jako dítě. Kdysi dokázal z osmdesáti metrů ustřelit bažantovi hlavičku. Vestoje, na povel kapitána téměř bez míření vystřelil. Gawron se dalekohledem podíval na terč a přikývl. Pod knírkem se mu začal rýsovat úsměv. Bradou ukázal na Mirka: "Stellung!" Mirek zalehl.

František se díval na hlaveň jeho pušky. Jako by ji chtěl přimět, aby směřovala tam, kam má. A aby se vůbec přestala chvět. Mirek přimhouřil levé oko. Na čele mu naskočila žíla. Tenký proužek potu mu stékal z čela na obočí. Tam zůstal chvíli stát, začal bachratět, vytvořila se velká kapka a hrála všemi barvami. Pak pukla a zalila mu pravé oko.
"Ein Schuss Feuer frei!" Pal! zařval Gawron. Mirek sebou cukl - a vypálil.
Gawron se usmíval a řval dál:
"Vier Schuss Feuer frei!"
Dostřílel. Vstal, postavil pušku k noze a vyčkával.
Gawron ukázal na Františka bičíkem a řekl: "Wegtreten!" Odchod.

Když procházel brankou, než zašel za živoplot a vydal se ke kasárnám, zůstal stát a ohlédl se. Mirek držel svou pušku nad hlavou a dělal dřepy. "Auf, ab, auf, ab," odříkával Gawron. Stál rozkročen, a jeho holínky odrážely paprsky zapadajícího slunce.
"Radši běž", řekl mu frajtr u branky. František přikývl a odvrátil se.

Cvičili tak už tři měsíce. Když se vraceli do kasáren špinaví a upocení, když dávali do pořádku své zbraně i uniformy, nevynechal Mirek ani jeden večer, aby nepostál u okna a nedíval se do tmy čím dál delších večerů. Kamarádi si přestali Mirka všímat. František se jednou k němu přiblížil a podíval se mu přes rameno. Za plotem, pod mizernou pouliční lampou, se něco pohnulo. Stála tam malá ženská postavička. Se šátkem na hlavě, opřená o hůlčičku. Zvedla paži a zamávala. Mirek ožil, taky malinko zamával, ale jen tak, aby to nikdo z kamarádů neviděl, a postavička se vzdálila.

Teprve když se František vyšplhal na horní lůžko a vlezl pod deku, uslyšel zdola:
"Mama." Mirkův táta i starší bratr už stačili padnout.
Když zhasli světla, když už se odevšad ozývalo pravidelné oddychování, přeříkával si svou polskou modlitbičku. Teprve pak dokázal usnout.

Bylo po večeři a Mirek se pořád nevracel. Když se za plotem rozžehla lampa, vyhlédl z okna. Stála tam. Jen co jej zahlédla, zamávala. Bez rozmýšlení zamával zpět. Po chvíli ještě jednou zvedla ruku, otočila se a odcházela přes ulici.

Ve tmě uslyšel kroky. Mirek se vrátil a těžce usedl na židli. František chytil Mirka pod paží a postrčil jej ke sprchám. Při světle měsíce pak seděli vedle sebe na posteli. František rozebral Mirkovu mauserovku, vyčistil ji, namazal, a zase ji poslepu skládal. Podíval se Mirkovi do očí. V každém viděl jeden malý měsíček. Mirek čistil svá bagančata.
"Byla tady," řekl František. Mirek přestal leštit a vyčkával.
"Nic nepoznala," dodal František.
Mirek se krátce podíval na kamaráda, přikývl, a pak se dal kartáč opět do pohybu.

"Franc?" ozvalo se ze spodního lůžka.
"Co je?" odpověděl František, aniž by otevřel oči.
"Jutro wyjeżdżamy," řekl tiše Mirek. Zítra odjíždíme.
Podíval se přes okraj postele Mirkovi do tváře.
"Odkud to víš?" zeptal se.
"Od hauptmana."
"A on?"
"Jedzie też."
"Kam?"
"Na zachód." Na západ.
Strýc František dolehl na polštář.

Ze spodního lůžka se do ticha ozvala polská modlitbička:
"Ojcze nasz, który jesteś w niebiesiech, święć się imię twoje..."
Františkovi se stáhlo hrdlo. A pak zašmátral v paměti, polkl, a přidal se:
"Otče náš, kterýž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé..."
A z hloubi sálu odpověděl ještě jeden hlas:
"Vater unser, der du bist im Himmel, geheiligt werde dein Name..."
Jejich hlasy se mísily pod vysokým stropem jako pod klenbou kostela.
"Amen," řekli skoro současně.
A pak už spali.


Kapitola 2

Byla horká noc pozdního léta. V jižní Francii, na pobřeží Středozemního moře, tam, kde sestupuje z hor studený vzduch a mísí se se sluncem rozpáleným povětřím pláží a polí, kde vůně cypřišových a sosnových hájů a těžký parfém lučního kvítí i celých lánů růží, levandule a pomněnek nedá lidem spát, seděli ve strohém bunkru František s Mirkem. Bunkr předstíral jeden z mnoha balvanů, rozházených na pobřeží. František si stáhl přilbu a přejel si rukou po vlasech. Dlaň zůstala celá mokrá, jako namočená do nedalekého moře. Otřel si ji o koleno. Omámeně vyhlédl průzorem do tmy. Jen podle pravidelného šumění vln mohl tušit, kde končí pláž a začíná linie vody. Celý den s Mirkem tahali uhlí z náklaďáku do kasárenských sklepů. Kapitán Gawron se procházel po dvoře a šlehal si bičíkem po holínkách. Když je před půlnocí budili, zdálo se jim, že si zrovna lehli. Postele byly propocené až na slámu matrací. František se jen s největší námahou udržoval při vědomí.

Někde uvnitř mu zazněl výstražný zvoneček. Rozhlédl se. Mirek seděl se vzpřímenými zády, svou mauserovku mezi koleny. František se podíval stejným směrem jako Mirek, a snažil se zaostřit zrak. Až po chvíli postřehl mezi kameny pláže, u samé vody, světlejší skvrnu. Při každém kroku se za ní rozevlály šaty. Pohybovala se na východ, proti čerstvému mistrálu z hor.

Od moře se ozvalo tiché zapísknutí. Mirek zkřivil tvář, a když se hvízdnutí ozvalo podruhé, celý se do sebe schoulil, jako by si chtěl rameny zacpat uši. Pak už bylo ticho.

František sykl bolestí. Hlaveň pušky mezi koleny jej píchla do brady. Zvedl hlavu. Štokrle vedle ocelových dveří bylo prázdné. Dveře dokořán. Vzal z poličky dalekohled, vystrčil jej průzorem a systematicky prohledával temnoty. Od západu na východ. Úplně vlevo, tam, kde je tolik kamení, že pláž končí a proměňuje se ve skaliska, je zahlédl. Jen dvě světlé skvrny. Pootevřel ústa a naslouchal. Zdálo se mu, že v tichém šplouchání vlnek občas zaslechne silnější šplouchnutí koupajících se lidských těl. "Ty blázne," řekl. Pak vyšel ven, postavil se mezi balvany a ještě jednou je vyhledal svým dalekohledem. "Mirku, ty zatracený blázne!"

Hlídal jako ještě nikdy předtím. Ale ne jen vodu, kterou by hlídat měl. Hlídal všecky směry. Vyšplhal na balvan, který bunkr převyšoval, lehl si na břicho a splynul s okolím. Ale nic se nedělo, mimo tichého šplouchání těch dvou. Mistrál zahnal opar a moře odráželo hvězdné nebe, bylo jeho pokračováním. Zdálo se mu, že je na samém konci placaté země, že hledí dolů přes její okraj a vidí světy zrcadlového vesmíru.

Náhle hladinu rozřízl černý bič periskopu. Zaváhal, a pak se za ním vynořil oválný sud věže. Na vrcholku věže se objevily skrčené postavy, sklouzly do vody a zmizely v černém, gumovém člunu. Pomalu sešplhal z balvanu a shrbený vběhl do bunkru. Poslepu našel na poličce signální pistoli, hmatem se přesvědčil, že je nabitá, a vyběhl ven. Pozvedl paži k nebi, odjistil pistoli, a... Zase ji sklonil. Na jihovýchod od něj, v plýtké vodě se mezi balvany jako předtím míhaly světlé skvrnky. Podíval se na moře. Vše zmizelo.

Opřel se zády o beton bunkru a čekal. Když konečně mezi balvany vykoukla Mirkova helma, vystřelil. Raketa na chvíli zbarvila celé okolí do růžova. Mirek doběhl k Františkovi, ale ten mu nedal promluvit. Ukazoval na zář nad nedalekým městečkem. Za chvíli se k nim doneslo dunění explozí, jako hřmění příboje.

Na hladině se vynořil oválný sud a pohltil člun se čtyřmi černě oděnými muži. Ale to Mirek s Františkem neviděli. Dívali se na plameny za cypřišovým hájem.

Když záře za hájem pohasla a nad východem začala obloha blednout, stáli před bunkrem a čekali. Brzy by je měli přijít vystřídat. František od chvíle, co se Mirek vrátil, nepromluvil ani slovo. Naslouchali větru a vlnám, probouzející se přírodě a všem těm zvukům, které z domova neznali.

Tu klepl oblázek o oblázek. Oba se otočili stejným směrem. Mezi křovisky se pohnul stín.
"Werda?" Kdo tam? zvolal František a strhl si pušku z ramene. Stín neodpověděl a přibližoval se k nim. Nebe bylo nazlátlé prvními paprsky vycházejícího slunce. Poznali kapitána Gawrona. Když se proplétal mezi balvany jen pár metrů od nich, Mirek natáhl svou mauserovku a zakřičel: "Werda?"
Hlaveň jeho pušky se chvěla. František přiskočil, strhl ji k zemi a zasyčel mu do tváře: "Blázníš?"

Gawron stál před nimi, v zablácených holínkách a bez bičíku. Těžce oddychoval. Dívali se na něj a mlčeli.
"Habt ihr was gesehen?" zeptal se. Viděli jste něco? Mirek pohleděl Františkovi do tváře. František pohled opětoval. Ale v jeho tváři se nepohnul ani sval. Potom se obrátil zpět ke Gawronowi.
"Nichts, Herr Hauptmann," odpověděl. Gawron udělal krok zpět a usedl na balvan.
"Und diese Leuchtrakete?" A ta světlice? Spíš prosba než dotaz.
"Wegen des Feuers in der Stadt," kvůli tomu ohni ve městě, odpověděl.
Kapitán Gawron přikývl a s námahou vstal.
"Gut, Jungs," dobře, chlapci, opakoval si, když klopýtal mezi balvany k cypřišovému háji.
"Dzięki," dík, vydechl Mirek.
František jen pokrčil rameny.


Kapitola 3

Uprostřed jedné zářijové noci se František probudil. Vrata kasáren byla doširoka otevřená a na dvůr vjížděl jeden náklaďák po druhém. Všecky prázdné. Chlapci stáli u oken.
"Co się dzieje?" řekl Mirek.
František se protlačil k oknu. Vůni z polí překryl puch spálené nafty.
"Vždyť vidíš, ne?" řekl. "Odjeżdżamy," dodal polsky.
"Do jasnej cholery!" zašeptal Mirek. Doprdele!

Motory utichly a světla za okny pohasla. František položil Mirkovi ruku kolem ramen.
"Nigdzie nie pojadę," nikam nepojedu, šeptal Mirek pořád dokola.
"Kvůli ní?" řekl František.
Mirek se zhluboka nadýchl. Vzduch páchl jódem. Vítr se obrátil, vál od moře.

Když se dostali na předměstí Kolína, místo odpočinku a teplého jídla na ně čekalo spáleniště, obklopující oba břehy mohutného Rýna. Jen katedrála čněla téměř nedotknutá, jako svědectví o mistrovství britských pilotů bombardovacích letadel. Dávno nechali stát svá auta na okraji cest, rozstřílená, se zabitými kamarády, kteří nestačili utéct před kulkami kulometů stíhaček, nebo jen tak, porouchané a bez benzínu. František nespustil Mirka z očí.

Seděli v trávě na levém břehu, mezi stromy, choulili se pod jejich korunami, omotaní do celt se chránili před dotírajícím deštěm, dívali se na protější kamenný břeh, na zbořený železniční most, k nebi čnějící žebra zbombardované ocelové konstrukce, zastřešující hlavní nádraží, na trosky domů, i na obě věže gotické katedrály, stavěné stejnými staviteli jako ta v Praze, jejich zraky marně pátraly po aspoň ještě jedné, dosud stojící budově. A snažili se potlačit všudypřítomný hlad.

Kvečeru připluly velké plechové čluny. Nastoupili. Mirka od Františka odtrhli. Ale František jej nepřestával sledovat ani ve chvíli, kdy se čluny odlepovaly jeden po druhém od břehu a s námahou odolávaly proudu deštěm nasycené řeky.

Pojednou se nad městem rozhučely sirény. Muži se i bez rozkazů silněji opřeli do vesel, ale jejich zmučené, podvyživené paže nedokázaly nic proti živlu řeky. Sledovali kužele světlometů, a když jeden z nich na obloze zachytil první z vlny bombardérů, hledali dál, a už viděli další a další. Nad městem vzplály světlice na padáčcích, vypadalo to téměř slavnostně. Hned za nimi se od letadel odlepovaly hrozny bomb. Některé čluny se oddělily a nechaly se unášet proudem v naději, že proplují mezi troskami mostů a uniknou nejhoršímu. František se díval k nejbližšímu člunu. Plul těsně za nimi, trochu níž po proudu. Mirek klečel na samém okraji na zádi, svíral okraj člunu a díval se tam, odkud odpluli.

Kapitán Gawron seděl na přídi Františkova člunu a pozoroval oblohu jako ostatní. Ale jeho soused, starý plukovník s rytířským křížem pod ohryzkem vychrtlého krku, se díval stejným směrem jako František. Mirek shodil kabát, překulil se přes okraj člunu a zmizel ve vodě. V jeho člunu si toho nikdo nevšiml. Ty blázne, vykřikl František, ale jeho hlas zanikl v řevu bomb, dopadajících na břeh, přehazujících prach a kamení trosek z místa na místo. Mirkova hlava se vynořila o pár metrů dál. Krátce se nadýchl, a znovu zmizel. František se podíval ke Gawronowi. Ale ten hleděl jinam. Starý plukovník se k němu obrátil, něco mu křikl do ucha a ukázal na vodu.

Gawron vytrhl z holínky bičík, naklonil se k Františkovi, šlehl jej po rameni a zakřičel: "Schießen Sie!" Střílejte!
František uchopil svou mauserovku, odjistil, natáhl a zalícil. Mirek se po chvíli vynořil, tentokrát mnohem dál od nich.
"Feuer!" křikl plukovník a pokusil se vstát. Ale vlny zvedly přeplněný člun jako hračku, a on zase dosedl.

František vystřelil. Kulka ustřelila hřebínek vlně vpravo od Mirka, a Mirek se ihned ponořil. Plukovník zařval, ale dalo se to poznat jen po otevřených ústech, na všech čtyřech se dostal k Františkovi a vytrhl mu zbraň. Poklekl, pušku zvedl k rameni, a snažil se udržet rovnováhu. Docela mu to šlo - pohyboval se s vlnami, pohupoval se jako na koni, hlaveň mauserovky se zvedala a snižovala zároveň s vlnami.

František pohlédl na Gawrona. Hledal jeho oči. Ale ten se díval tam, kam mířil plukovník, ve svém zorném poli měl jak střelce, tak i možný cíl. Pak vytáhl z pouzdra svého Lugera, a když se ve vlnách objevila Mirkova hlava, vystřelil. Kulka zvedla spršku vody o pár metrů dál a Mirek zmizel. Plukovník se zuřivě otočil ke Gawronowi, ale ten si zasunul zbraň do pouzdra a pozoroval spoušť na břehu.

Přistáli. František vylezl po schůdcích na pěšinu nad vodou a vtlačil se mezi kamarády, přilepené na kamennou zeď. Naslouchali výbuchům v hořícím, rozbořeném městě nad nimi, kvílení motorů na nebi, i palbě flaků, a pozorovali odlesky na černých vlnách rozbouřeného veletoku. František vytáhl z teletiny dalekohled a zahleděl se do protějšího břehu. Z plýtké vody, která přechází v kamenitou pláž a pak v louku, se vynořila shrbená postava a brouzdala se ke břehu. Sledoval každý její krok. Mirek došel k pláži a zhroutil se na kamení.

Vlna letadel proletěla nad městem a v dáli se počala otáčet, aby se vrátila na své základny v Anglii. Několik menších bombardérů, které útočily na cíle v okolí města, se připojovalo k hlavní vlně. Jeden z nich proletěl nad řekou, otevřel břicho a vyhodil zbytek svého nákladu. Ve chvíli, kdy zápalné bomby proměnily protější břeh v hořící pec, byl již bombardér pryč. Malý tmavý stín na kamenné pláži se proměnil v obláček páry.

František ukládal svůj dalekohled do teletiny. Nemohl ji zapnout. "Mirku, ty blázne! Ty zatracený blázne!" křičel na teletinu. Ale nikdo si ho nevšímal.

Kapitola 4

František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal černou tabuli s odjezdy vlaků, napsanými křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.

A tam, podél řeky Olše, která rozděluje jedno město na dva, odlišné jak vzhledem, tak jazykem, byla dobře mu známá ulice a v ní stál domek, ve kterém bydlíval Mirek s matkou. S každým krokem zpomaloval chůzi, až zůstal stát před brankou Mirkova domu. Zprvu jej těšil každý kámen, každý strom a keř. Ale teď se díval do oken a nevstupoval do zahrádky. V domku se nic nehýbalo. Když kolem něj prošel pán s pejskem na kousku prádelní šňůry a zvědavě se na něj podíval, ruka se sama zvedla a sáhla po klice.

Mirkova maminka ležela v posteli, ruce na květinách povlaku peřiny. Vlasy, bílé jako polštář na kterém ležely, vytvářely kolem její hlavy svatozář. Stál u dveří, kterými jej dovnitř strčili, a v dlaních svíral lodičku.
"Mireczku?" řekla. Pohlédl na její tvář, ale uviděl jen bělmo očí, upřených do stropu. Ohlédl se, ale dveře byly zavřené.
"Já..." řekl.
"Mireczku, przystąp bliżej!" Pojď blíž.
Přešlápl z nohy na nohu.
"Mireczku," zaprosila ještě jednou a zvedla ruku.
František udělal krok vpřed, a když ruka nepřestávala naléhat, přistoupil až k ní. Dotkla se jeho kabátu.
"Mireczku, pochyl się," sehni se, řekla, a František si sedl na okraj židle. Zaváhal, ale pak se k ruce naklonil, a ona se dotkla jeho tváře.

Oči zůstaly upřené na strop, když se její prsty dotýkaly brady, tváří, nosu, obočí a čela. Pohladila jej po vlasech a řekla:
"Ale schudłeś, Mireczku." Zhubl jsi. Když se její prsty dotkly rtů, pocítil vůni levného mýdla.
Položila mu svou dlaň s vystouplými žilami na ruku a lehce ji stiskla.
"A mówili, że umarłeś," říkali, že jsi zemřel.

Seděl a neodvažoval se pohnout. Mirkova matka držela jeho ruku a usmívala se. A když se začalo stmívat, sevřela jeho ruku pevněji, až to zabolelo, a pak ji pustila.

_______________________