Následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este trávil svůj volný čas nejraději s chotí vévodkyní Žofií z Hohenbergu a třemi dětmi. Protože si svou ženu bral jako obyčejnou hraběnku Chotkovou, habsburští příbuzní se jí štítili. Proto rodina většinou zůstávala na Konopišti, kde měla božský klid.

Jednou se arcivévoda musel zúčastnit císařských manévrů a jeho manželka využila tento čas k návštěvě svých příbuzných ve Velkém Březně. Zámek byl právě přestavěn z empírového na novorenesanční a uvnitř se prováděly už jen některé dodělávky. Proto se společnost zdržovala převážně v přilehlém parku. Dospělí u stolu rozprávěli, děti se pod dohledem cáraly v bazénu a zaujal je i kulečník.

Vévodkyně si pak chtěla promluvit o samotě se svou sestřenicí, a proto se obě ženy s dětmi a dvěma sloužícími vzadu vydaly na procházku podle Labe. Tam se dětem taky líbilo. Uskakovaly od vln od parníků a házely do řeky kameny a klacky. Malý Ernst si namočil botičky.

Kvůli horku se pak sestřenice uchýlily do chládku zahradní restaurace Tivoli, dosud řídce osazené. Majitel podniku byl vzácnou návštěvou neobyčejně poctěn a okamžitě přesunul dřívější hosty do odlehlého kouta, aby mělo panstvo soukromí. To si poručilo limonádu.

Sestřenice pokračovaly v rozhovoru, když tu náhle vévodkyně pokrčila nosíkem.

„Co to tady smrdí?“ otázala se.

„To je závan vzduchu z našeho pivovaru,“ odvětila hraběnka. „Docela slušně nám vynáší.“

„Já bych takový zápach nesnesla,“ naparovala se vévodkyně. „Taky jsme měli na Konopišti pod zámkem pivovar, ale Franci ho nechal zbourat. Koupil pivovar v Benešově a vzorně ho zvelebil.“

Posmutnělá hraběnka začala svůj pivovar obhajovat, tvrdila, že zdejší pivo je oblíbené široko daleko. A na důkaz toho nechala přinést dvě lahve.

Vévodkyně si flašky na stole nedůvěřivě prohlížela, z viněty se na ni koukal starý plešatý muž s doutníkem a pivním půllitrem. Tvářil se velmi spokojeně a ani nedbal toho, že mu bílá pěna stéká po skle.

Tu vévodkyně zbystřila pozornost, postřehla, že několik metrů za lahví pije pivo úplně stejný muž! Nebyla to náhoda a hraběnka to sestřenici hned vysvětlila. Ten člověk se jmenuje Viktor Cibich, je přednostou místní železniční stanice a vyhlášeným štamgastem zdejších hostinců. Hrabě Karel Maria Chotek a vedení pivovaru měli ten šťastný nápad umístit Cibichovu podobiznu na vinětu. Železničář souhlasil a za odměnu mohl každý týden vypít 30 piv zadarmo. Díky hezkému obrázku se pak pivo lépe prodávalo.

„Ach, tak je to tedy,“ vydechla vévodkyně.

Cibich si všiml, že ho aristokratka pozoruje, a začal se na ni usmívat a uctivě pokyvovat hlavou. Svůj bezplatný denní limit už dávno překročil, a proto situaci nevyhodnotil správně. Myslel si, že po něm vévodkyně jede.

Ta svůj pohled pohoršeně odvrátila a hraběnka zařídila, aby si Cibich přesedl. Ale ten ani na novém místě nedal pokoj. Nepřestával se usmívat, zvedal na počest urozené ženy půllitr, významně pomrkával a dokonce ji posunky lákal k sobě. Nakonec vévodkyně zhnuseně vstala a se svým doprovodem nakvašeně odešla.

„Odporný dědek oslintaný!“ rozčilovala se venku. „Vůbec nechápu, jak jste takový odpudivý obličej mohli použít. To můj Franci, třebaže pohledný, propagovat benešovské pivo svou tváří nikdy nebude.“

Žofie z Hohenbergu se mýlila. Dávno po jejím zastřelení s manželem v Sarajevu, po nenásilné smrti pana Cibicha o dva roky později, po dvou světových válkách a po nadvládě komunistů se fešácká tvář arcivévody Františka Ferdinanda objevila na benešovském pivním tácku. Byla by škoda obličej muže se zajímavými knírky a osudem nevyužít. Pivní tácky s portréty arcivévody a pana Cibicha jsou asi nejkrásnější v Čechách, hezčí než kutnohorský Dačický nebo krušovický Rudolf II. v mladších letech.

Portrét pana Cibicha je však nepřekonatelný, je používán i u piv zahraničních pivovarů. V Čechách ho mocipáni zakázali dvakrát: nacisté roku 1939 pro židovský původ pana Cibicha a komunisté roku 1969, protože se jim zdálo, že se jedná o parodii na V.I. Lenina.

 ***********************************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.