28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


POVÍDKA: Duchařina

7.10.2020

Snad už týden jsem chtěl Suzan zavolat, ale vždy mi do toho něco přišlo. Nechtěl jsem jí nic vážného. Jen tak si popovídat se starou kamarádkou a bývalou spolupracovnicí. Jen tak, jak se jí vede. A možná, že ji i maličko poškádlit. Suzan, i když velice racionální a praktická žena a odbornice, věřila na metafyzické a trochu mystické jungiánské teorie synchronicity. Na takové ty významuplné náhody, které nemají žádný příčinný vztah, a přece se zdají mít významuplný vzájemný vztah a dochází k nim současně, i když pravděpodobnost té náhodné současnosti je velmi nízká. Prostě duchařina. A já jsem nedávno narazil na moc hezký a chytrý článek, který s tou duchařinou docela pěkně vymetl. Bez mučení přiznávám, že jsem ten článek chtěl Suzan nenápadně doporučit, i když jsem věděl, že by to její vírou nejspíš neotřáslo.

Uvařil jsem si kafíčko, abych si se Suzan popovídal v pohodě, když mi začal zvonit telefon. Vzal jsem to rozmrzele; v tom je snad čert, zase nějaká překážka! Ale ze sluchátka se ozval známý a přátelský hlas. „Ahoj, jak se máš? Už snad týden jsem ti chtěla volat, ale vždycky mi do toho něco přišlo. Nic vážného, volám jen tak, jak se vede. Máš čas? Já si na tebe uvařila kafíčko...“ Ano, byla to Suzan. Moc hezky jsme si popovídali. A o tom kritickém článku jsem se nějak zapomněl zmínit.

Neměl jsem moc času o tom hloubat. Slíbil jsem kolegovi, že za něj odučím večerní tříhodinovou přednášku z Úvodu do psychologie. Jen mě maličko zarazilo, když jsem zjistil, že na tento večer měl naplánovanou kapitolu Počitky a vnímání. Výklad je založen na vědeckém souhrnu, že naše smysly jsou schopné vnímat fyzickou energii v prostředí, přeměňovat ji v elektrochemický „jazyk“ našeho nervového systému a přenést do mozku, kde vjemy interpretujeme. Další výklad rozebírá, jak se který smysl s tímto úkolem vypořádává. Závěr kapitoly přináší nelítostnou kritiku nevědeckých parapsychologických pověr o mimosmyslovém vnímání, jako jsou telepatie, čtení myšlenek, jasnovidectví, předtuchy a znalost budoucnosti, a podobně.

Zajímavá náhoda. Se Suzan jsem o tom „zapomněl“ mluvit, a přece se mi to téma vrací... A i těch záhadně synchronizovaných telefonátů a nečekaných setkání jsem měl víc. I s jinými lidmi, na které jsem si náhodou, bůhví proč, vzpomněl. Ale snad nezačnu s duchařinou i já?!

Večerní tříhodinovka je náročná jak pro přednášejícího, tak pro studenty. Několik ukázek optických klamů přednášku uprostřed trochu nadlehčilo, ale už jsem se těšil na závěrečných dvacet minut, které jsem obvykle nechával pro dotazy a diskusi. Těšil jsem se, a byl jsem zvědavý. Protože v minulosti studenti nejčastěji kritizovali autoritativní vědeckou kritiku mimosmyslového vnímání. Ani tentokrát nezklamali.

Studenti, všechna čest, se rychle vypořádali se zprávami o zázračných jasnovidkách a „jedna paní povídala“. Ale příběhy synchronizovaných telefonátů a setkání s někým, na koho si náhodou po dlouhé době vzpomněli, se jen hrnuly. A také, například, úzkostné sny o oblíbeném příbuzném. Který – jak se dozvěděli další den – měl vážnou nehodu anebo onemocněl. A který žil třeba na opačném konci kontinentu.

Pod povrchem sdělení jsem jasně pociťoval snad ani ne moc zakrývanou výzvu, abych to „nějak vysvětlil, když jsem tak chytrej“. Nechtělo se mi do toho. Chvilku jsem nabízel za vlasy přitažená, jakoby racionální vysvětlení, potom jsem se skrýval za banální a defensivní „a kolikrát k ničemu nedošlo, i když jste si na někoho vzpomněli nebo se vám o něm zdálo? A v klidu jste na to zapomněli...“ Pravda, ale kolikrát k tomu došlo – a to bylo, co je zajímalo a na co chtěli odpověď.

Nakonec jsem dal tu nejlepší odpověď, kterou jsem znal a která je tak neprávem podceňovaná a obávaná: „Vždyť já vlastně nevím.“ Studenti to ocenili a zdálo se, že se diskuse ponořila o vrstvičku hlouběji.

Už v tom nebyl žádný osten vzpurné výzvy, když se pohledná studentka svěřovala, jak pozná a cítí, když se na ni někdo upřeně dívá. Opravdu chtěla vědět, jak je to možné, protože učebnicovým teoriím vnímání to neodpovídá. Ani ostatní studenti, ani já jsme odpověď neznali, ale zato mnoho studentů přesně vědělo, z vlastní zkušenosti, o čem mluví.

„A nejvíc když se páni dívají, kam nemají,“ přidala se jiná studentka vášnivě. „I zezadu!“ To mělo bouřlivý ohlas a další studentky se přidávaly. „Když páni očima svlékají, vždycky to poznám a dělá se mi z toho husina!“ Mladý muž dal k lepšímu, jak sledoval mladou ženu, a i když ji, dušoval se, v duchu nesvlékal, přece se kochal jejím pozadím. Žena najednou prudce zarazila a čekala, až ji předejde. Když ji míjel, vrhla na něj pohled, který ho zahanbuje dodnes. Vražedný a znechucený.

Snad aby snížila napětí, jiná studentka přiznala, že když se jí ve větší společnosti nebo i v baru nějaký muž líbí a nevšímá si jí, také ho upřeně pozoruje. A on ve většině případů viditelně zneklidní, začne hledat zdroj a brzy se s ní pohledem setká. A často se s ní dá při první příležitosti do hovoru.

Ta diskusní část přednášky utekla jako voda a nechala za sebou víc otázek než odpovědí. Už jsem ani nepředstíral, že ty odpovědi znám. Trochu pokrytecky jsem studentům zatajil, že poměrně nedávno vyšla kniha proslulého biologa, který se s pozorováním a zkušenostmi mých studentů shodoval a uváděl řadu dalších příkladů i laboratorních pozorování z oboru, kterému říkal „rozšířené vědomí“. Tedy duchařina. Ale něco se přece podařilo. I když, samozřejmě, po dlouhém pracovním dnu a tříhodinové přednášce touha dostat se domů většinou zvítězila, přece zůstávaly pozadu hloučky studentů, zaujatě pokračujících v diskusi. Přiznejme si, že mě domů nehnala jen únava a touha po domově.

Žena mě přivítala večeří a obvyklým: „Tak jak to šlo?“ Místo mého obvyklého „Dobrý“ nebo „Šlo to“ jsem si začal stěžovat, jak mě dnes ta duchařina prohání. Od bývalé učitelky matematiky a fyziky, později výzkumnice v laboratoři a navíc po mnoho let mé manželky jsem očekával pochopení. Ten den se mi ho nemělo dostat.

„Ty opravdu nevíš,“ pravila má žena rozvážně, „že já taky vždycky poznám, když na mě někdo kouká? Včera na procházce jsem to zrovna cítila v zádech. Tak jsem se ohlédla a ještě jsem viděla, jak se v okně pohupují záclony. Ty to snad necítíš?“

„To je přece normální,“ žena pokračovala. „Ale to mi řekni, jak kocour ví tak pět až deset minut předem, kdy se vrátíš domů. Zneklidní a jde tě očekávat ke dveřím.“ Neřekl jsem, ale věděl jsem, že je to nevyvratitelná pravda. Už v dětství mé bratry i mě náš tehdejší kocour právě takhle varoval, že se rodiče už brzy vrátí domů, že je třeba zhasnout a tvářit se, že dávno spíme. A všichni další kocouři, co jsme kdy měli, to tak dělali. I psi; jen byli o něco pomalejší, ale zato vítali bouřlivěji.

Bylo jasné, že se od ženy pochopení a útěchy nedočkám. Ale to jsem snad mohl čekat; vždyť ona sama byla hrdinkou neobvyklých příhod. Šla opravit televizní obraz, pohnula několika knoflíky, a přístroj na ni rozzlobeně promluvil lidským hlasem „Ty vole, co to děláš?!“ Žena, učitelka matematiky a fyziky, v atavistické hrůze podřepla a špitla: „Já jim to pokazila...“ Jindy zavřela dveře auta právě v okamžiku, kdy zřejmě vysoko nad městem letadlo překonalo rychlost zvuku a Dopplerův „bang!“ právě dorazil do naší ulice, otřásl domy a rozdrnčel okna. Všichni v ulici se zastavili, dívali se na ženu vyčítavě a jeden občan káravě pravil „Takhle vám, mladá paní, to auto dlouho nevydrží!“ Ale u mé ženy je to snad rodinné zatížení. Její maminka zapnula zcela nový elektrický varný hrnec – a začala hrát řízná dechovka. Ta synchronizace se sousedem, který právě zapnul rádio, byla dokonalá. Tak co jsem v tomhle směru mohl od ženy očekávat!

Tečku za tím zvláštním dnem udělal můj starší bratr. Docela náhodou mi právě dnes, z města vzdáleného dvanáct set kilometrů, poslal kreslený vtip, který se docela náhodou tématicky vztahoval k těm podivným náhodám.

Bylo toho na mě nějak moc. Ono to asi není jen tak, ubránit vědu. A ubránit se, když něco víme tak vědecky přesně a nezvratně. Tak jsem šel raději spát. A doufal jsem, že nebudu mít nějaký strašidelný a úzkostný sen o lidech, co mám rád.

A jaký je závěr tohoto příběhu? Jaká z něj plyne morálka, jaké poučení? Žádný závěr, žádné poučení! Poučení se tentokrát nekoná a odkládá se na neurčito.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.