Ptáte se, pane doktore, proč se chci vdát do Řecka, když tady u nás je dost volných mužů? Myslíte, že jsou mezi nimi taky tak milí jako Agios?
Když jsem Agia poprvé spatřila, nelíbil se mi. Takový obtloustlý, plešatý, s červeným, bambulovitým nosem - a menší než já! Stál na chodníku před tou svojí tavernou a vítal se s námi, jako kdybychom byli jeho bohatými štamgasty. Slunce zrovna zapadalo, na nebi ani mráček, modrá zátoka, bělostné pěnění na vlnách, příliv... Nebyla jsem sama, jel se mnou Oldřich. Měla bych říct: jela jsem na dovolenou do Řecka s přítelem, ale Olda po šesti letech naší známosti byl mým tichým nepřítelem. Ano, bývala jsem jeho milá Karlínka s krásnými kozičkami, štíhlými stehny a sladkými rtíky! Přešly roky - proměnila jsem se na baculku Káju s oteklými kotníky a s unaveným pohledem, kolem úst vrásky, pod očima pytlíky... Odkvetlá čtyřicítka... Máš sádelnatý zadek... Křečáky na lejtkách... Jseš břichatka... To byly ty nejmírnější známky, kterými Olda hodnotil moje tělo.
Svatba? Vezmem se, až budeš v jináči, prohlašoval. Pokaždé, když jsem se zmínila o nějaké naději na obzoru, viděla jsem na jeho tváři jako by se polekal. Posadil se v posteli, zapálil si cigaretu, zhluboka šlukoval, mlčel... Když jsem se vrátila z koupelny, rozpovídal se. Děti dnes stojí tolik peněz... A kolik času se musí takovému harantovi obětovat... S cestováním by byl konec. Z obývacího pokoje děcák... V noci miminko bude řvát. Co ti řekne šéf? Bude ti držet flek?
Obavy byly zbytečné, nic se nestalo. Bezdětná žena! Br!
Na dovolené u Středozemního moře žena otěhotní snadněji - domnívala jsem se. Mužský bude odpočinutý, všude krásné prostředí, lehká strava, dobré víno, žádné velké starosti, žádný ubíjející stereotyp. Romantické toulky po pobřeží, hravé horké odpoledne ve stínu žaluzií, veselé snídání v posteli, povzbuzená představivost, restart mileneckých technik... Místo něžného milování jsme se hádali, samozřejmě o malichernosti: proč tak smrdí záchod, v kolik hodin se půjde k večeři, co si mám vzít na sebe a co ne, zda zavřít v noci okno... Letos hádky vyvrcholily. Řekla jsem Oldovi, že se začíná chovat jako hulvát a sobec.
V porovnání s Agiem byl Olda štramák. Nejmíň o dvě hlavy vyšší, o dvacet let mladší, kudrnatý, ramenatý, s hrudníkem jako nějaký kulturista, štíhlý v pase... I to ostatní nosil pyšně... Když kráčel po mokrém písku do vody, holky na jeho přiléhavých plavkách mohly oči nechat. Elegantně se ponořil, začal kraulovat, do bronzova opálené paže se na hladině míhaly, vzdaloval se, mířil k červené, pohupující se bóji, kam jsem já nikdy nedoplavala. Kdysi - na začátku naší známosti - jsme vcházeli do mělké, teplé vody spolu, ruku v ruce, ale to už dávno přestalo, chodíme každý sám, ten druhý hlídá svršky... Pamatuji si, odkdy: stalo se to v Rimini předloni. Šli jsme si zaplavat, vedli jsme se za ruce. Parta nějakých italských puberťaček se při koukání na nás mohla počůrat smíchy. Oldřich pustil moji ruku a dal se do běhu. Voda cákala kolem něj, kapky mořské vody na ramenou mladého muže zářily ve slunečních paprscích jako brilianty... Nikdy na ten obraz nezapomenu. To byla chvíle, kdy jsem zjistila, že se Oldřich za mne stydí.
Melu tady páté přes deváté, promiňte mi můj zmatek, vy jste se ptal... Vy se chcete zeptat, jak to bylo dál s Agiem. Agios Martézi - není čistokrevný Řek, to se pozná nejenom podle toho jména, ale i podle povahy a jednání.
Projevil se hned první večer. Přišel k našemu stolu a ptal se na něco řecky. Odpověděla jsem svou školní čengliš angličtinou, že jsme spokojeni, že večeře je moc dobrá - on se rozesmál a začal vysvětlovat česky, že jeho rodiče se poznali v Praze, v době, kdy spousta mladých Řeků našla v tehdejším Československu náhradní domovy, založila tam rodiny a vychovala děti. A to jméno: Martézi? Máme předky z italské Kalabrie, vyprávěl Agios, nějaký jeho prapradědeček byl rybář, v bouři ztroskotal, málem se utopil, ale doplaval ke břehu, místní ho tady našli, vyčerpaného, polomrtvého... Pomohli mu, zůstal ve vesnici, oženil se tu - a zůstal napořád.
Agios byl pozorný hostitel. Příští den nás pozval na svou vinici ochutnat jeho víno, kterým zásobuje restaurace a hospody a bary na zdejším pobřeží. Jeli jsme džípem po křivolaké, neustále stoupající silničce, vzadu Olda přidržoval prázdné soudky, já seděla vedle řidiče a dívala se na moře. Mizelo hluboko pod námi, v serpentinách ho zakrývaly štíhlé borovice, takové v Čechách nerostou. V jedné zatáčce Agios přibrzdil a upozornil nás na velikou hromadu kamení. V těchto místech začíná horská stezka k prastarému klášteru Najos, který už několikrát v minulých dobách byl opravován. Podle pověsti může být stavba dokončena jenom z oněch kamenů, které jsou nahoru ke klášteru doneseny od bezdětných žen. Jejich modlitby jsou pak vyslyšeny, do roka se ocitnou v požehnaném stavu.
Optala jsem se Agia, jak daleko ten klášter je a zda tam v současné době někdo přebývá? Podíval se na mne s překvapeným úsměvem. Čtyři hodiny a stále do kopce, do strmého kopce... Ano, nahoře jsou mniši, řeholní bratři, žijí skromně, po ranních modlitbách pracují na stavbě, po večeři obvykle meditují, do kláštera nevede žádná elektřina a petrolejem se musí šetřit. Pracují tam až do zimních měsíců, občas přicházejí dolů do vesnice, aby si objednali potraviny, víno, nářadí, stavební materiály, jako třeba dlaždice, cement... Vodu mají svou, v hluboké klášterní studni, vytesané do skály, na které byla hlavní budova klášteru Najos vystavěna. V zimě ovšem jsou klášterní cely neobyvatelné a mniši odcházejí do Thessaloniki, kde jejich řád sídlí po staletí.
Na mou otázku, zda mají dost kamenů, odpověděl Agios, že v dnešních dobách nemohou mniši spoléhat na ženy a vynášejí si v proutěných koších kamení sami. Unesou mnohem víc, jsou to vybraní, silní chlapi, na které dohlíží opat kláštera osobně. Jednou, dvakrát za rok jim vypomůže helikoptéra.
Agios je vdovec, žena umřela po porodu. Zůstala mu dcera, okouzlující krasavice, jmenuje se Droga, dnes je jí dvacet. Obsluhovala nás u stolu v jídelně, kde jsme koštovali víno a jedli synagridu, moc dobrou, velkou rybu, pečenou taky na víně. Úsměv, účelné pohyby, vznosná chůze, dlouhé, černé, pěstěné vlasy, svázané do ohonu stříbřitou stužkou, jiskrné oči pod oblouky tmavého obočí, postava mladé čarodějky... Olda si začal čechrat peří: dolil si víno a sledoval, jak se děvčeti vzadu svůdně napíná plátěná sukně, když sklízí talíře se stolu. Ten jeho mlsný, kocouří pohled jsem znala, kdysi se tak díval i na mne. Agios - taky byl ovíněný - mluvil a mluvil...Vyprávěl o Praze, jak na to město rád vzpomíná, jaká tam prožil dětská dobrodružství, že začal chodit v Praze do školy a uměl psát latinkou dřív než řecky. Jak jeho máti a otec toužili vrátit se zpátky domů, do Řecka. Jak Agios hrál ve Stromovce s českými kluky fotbal... Jak chodil s tátou na ryby k Vltavě... Poslouchala jsem ho na půl ucha, cítila jsem v sobě Agiovo víno víc a víc, a myslela jsem na něco jiného, než na Agiovo povídání. Přemítala jsem o nápadu, který mi utkvěl v hlavě od okamžiku, kdy jsme projížděli kolem té hromady kamení.
Ne, nejsem pověrčivá, ale pomyslete na duši ženy ve chvíli, kdy pochopila, že její život, myslím ten skutečný život, život doopravdy, jí utíká jako když vám protéká voda mezi prsty. Ať sevře dlaně sebevíc, vodu v nich nastálo udržet nemůže - tak aspoň se napít, dokud v dlaních zůstává nějaká hladina. Jako bych v hlavě slyšela hlasy: Jdi do kláštera! Dones mnichům kameny na stavbu! Oni stavějí monastýr - a ty si postav důkaz, že dokážeš naložit se zbytkem života líp...
Bouřkové mraky vylezly z horských hřbetů a ozvalo se vzdálené zahřmění. Na křovinách podél pěšiny se nehnul ani lísteček. Olda se zastavil, podíval se k obloze a prohlásil, že se musíme vrátit. Bude pršet a ignorovat možnost, že do nás uhodí blesk, považuje za stupidní, zbytečný hazard. Zeptal se mě, jestli vím, v jaké jsme výšce? Nejmíň tisíc metrů. Dvě hodiny jdem nahoru. A podle toho, co nám vysvětloval Agios, dvě hodiny cesty zbývají. Nejposlednější okamžik na rozhodnutí, zda půjdeme zpátky. Nehodlá se mnou smlouvat. Košík s kameny, který nesl na zádech, vysypal na cestu. Položil mi ruku na rameno a nabádal mě: Sundej to taky. Půjdeme dolů.
Ramenem jsem uhnula. Od milenky výmluvné, urážející gesto. Poodešla jsem o pár kroků. Hleděla jsem teď na Oldřicha shora, stála jsem na pěšině výš než on.
Mám otázku, řekla jsem. Otázku stále stejnou, mnohokrát opakovanou: Jak to bude s mým těhotenstvím?
Zatvářil se, jako že je překvapený. - Ty seš v tom?
Ne, nejsem. Kdybych byla, tak bych to kamení nevynášela.
Tak neblbni - prohlásil - podívej se na nebe, vyhoď ty šutry a pojď se mnou dolů, než začne slejvák.
Pokračovala jsem: Neodpověděl jsi. Tys to dítě nechtěl nikdy, přiznej se.
Zasmál se; falešný smích to byl, jako když někdo podvádí v kartách a neumí to skrývat.
Chceš, abych ti to dítě udělal tady?
Ty chudáku, pomyslela jsem si, z lásky k tobě tě nakonec nenávidím. Táhni dolů. Seber se a zmiz... Vypadni z mého života...
Sbohem, Oldříšku, řekla jsem nahlas tomu halamovi, se kterým jsem ztratila tolik roků, tomu - příteli, o kterém se mi zdávalo, že splní moje sny. Táhni! Pryč ode mě! Nebo tě zabiju!
Sehnula jsem se pro kámen. Než stačil Oldřich udělat ke mně krok, vztyčila jsem se a napřáhla na něj. Zarazil se. Hleděl na mou zdviženou pěst, na kámen, kterým jsem ho chtěla praštit. V dálce zabrumlalo hřmění. Trnité křoví zachrastilo jako kdyby se v něm někdo skrýval. Do vyschlého listí zničehonic zafoukal vítr. Proběhla dlouhá čtvrtminuta. Otočila jsem se, v ruce pořád ten kamenný pěstní klín. Hlas v mé hlavě se znovu ozval: Takhle se to musí dělat, Karlo... Připadala jsem si jako nymfa, která se ubránila zlolajnému polobohu. Začala jsem stoupat po stezce a neohlížela jsem se. Popruhy od koše mě do ramen tísnily, ale koš byl o poznání lehčí. Pár kamenů se asi při tom shýbání vykutálelo. Neohlížela jsem se, byla jsem... Ne, ne, řeknu to jinak - cítila jsem v srdci, že Oldřich za mnou nepůjde, že zůstane stát a zírat - napřed překvapený, potom s očekáváním, že se zastavím, že ho pouze provokuji, a nakonec s ulehčením, že nemusel rozhodovat on, ale já.
Liják mě zastihl až ke konci cesty. Promočená skrz naskrz, nesla jsem na zádech svoje kamení, nohy se mi třásly únavou, hladem a zimou. Po stezce tekly proti mně stružky vody, v botách mi čvachtalo. Dřív než jsem uviděla v podvečerní mlze bílou klášterní zeď, uslyšela jsem hukot, zprvu slabý, jako kdyby nahoře, na neviditelném vrcholu kopce, fungoval sedačkový výtah; hučení se potom přiblížilo a změnilo se na rachot motorového agregátu. Úzké okno v přízemí vyzařovalo do deště žlutavé světlo a nad vraty svítilna vysílala oranžový, blikavý signál.
Otevřel mladý fousáč v modré, přepásané haleně a řekl mi : Thank God! It was heavy going, wasn´t it? Čekali mě, protože Agios jim zatelefonoval, že přinesu kamení. Spiridon - tak se ten fousáč jmenoval - mě představil ctihodnému otci Stefanovi, který měl plnovous o kus delší a šedivý, a který ke mně mluvil jenom řecky.
Pomohli mi vyvléknout ramena z popruhů košíku. Stefanos kamení pokřižoval, vysypal do veliké, prázdné, plechové mísy, znovu ji pokřižoval, nakonec se obrátil ke mně, Spiridon mi naznačil, ať si kleknu, ať na něco myslím, nějaké přání, aby se mi splnilo... Stefanos nad mojí hlavou mávl rukou na znamení kříže, požehnání asi... Byla jsem tak zmožená, že mě museli vzít v podpaží a postavit na nohy. Spiridon mě odvedl po kamenných schodech do patra, šli jsme až na konec chodby a tam otevřel dřevěné dveře. Místnost asi třikrát čtyři metry, s okénkem u stropu. Vyzval mě, ať se nebojím a vstoupím: It isn´t a cell, it´s your room! Dodal, že v termosce na stolku je teplá soup. Na židli jsem měla připravenou dlouhou bavlněnou košili, na lehátku dvě tmavozelené, chlupaté deky a vojenský kabát. Na poličce vedle stolu ležela šiška chleba psomí, talířek s hroudou vútyro, nůž, lžíce, dvě láhve s vodou, a v koutě starodávný železný stojan s umyvadlem a velikým džbánem, plným vody. Dokonce i ruční elektrická svítilna visela na skobě vedle lůžka. Mysleli na všecko, chyběl jenom nočník! Spiridon pochopil i tuhle nutnost a ukázal, do kterých dveří na chodbě mohou v případě potřeby vejít Gynaikon, Ladies. Ekological tualétes, vysvětloval.
Dvě chybičky v téhle cele pro hosty se nedaly přehlédnout: Z dlaždicové podlahy stoupala do místnosti příšerná zima a na dveřích zevnitř chyběla závora.
Ráno - nebe jako vymetené, mokrá břidlice na zdech kláštera se leskla ve slunci. Agiova dcera Droga mi donesla v batohu suché oblečení a spodní prádlo, taky pořádné šněrovací botky. Jak časně musela vyjít z domu? Jak mohl Drogin táta odhadnout velikost mé nohy? Droga se smála, brebentila řecky a rukama ukazovala, že má osmatřicítky jako já - botky byly zkrátka její. Přinesla také jídlo: sýr, chleba, tabulku čokolády, krabici hrozinek.
Stefanos opravoval něco na hřebenu střechy. Spiridon se s námi rozloučil u klášterní studny. Plechovým hrncem nabral z vědra vodu a oběma rukama mi ho podával, abych se před cestou napila. Nedržel hrnec za ucha, nýbrž ho svíral v dlaních. Položila jsem své dlaně na jeho ruce, naklonila jsem hrnec s vodou ke rtům a upíjela tu chladnou vodu pomalými doušky. Jeho prsty byly horké a nehty polámané. Dívali jsme se na sebe. Zašeptal: Sengnóme. Pocítila jsem v hrudi teplo a v zádech mrazení. To slovo jsem zaslechla v Řecku několikrát, naposledy v této noci. Opravdu nebo ve snu? Odpověděla jsem jako ve snu: Evcharistó.
Droga se taky napila, hodila si na záda tlumok s mými dosud promočenými svršky, zamávaly jsme otci Stefanovi a vydaly jsme se do údolí.
Přecházely jsme zrovna místo, kde ležely Oldovy kameny. Droga se zastavila, počkala, až k ní dojdu, vytáhla z kapsy složený papír, zaťukala si prstem na čelo, jako že na to zapomněla, podala mi ho a posadila se na balvan u okraje pěšiny.
Dopis od Agia: sděloval mi na pěti řádcích, že včera večer Oldřich vyklidil náš apartmán ve vesnici a odcestoval na letiště do Soluně. Agios uschoval všechny moje věci u sebe v kanceláři. Nabízí mi pomoc. Prosí mě, abych tuto pomoc přijala, abych neodjížděla, aby mi on, Agios Martézi, vinař a majitel taverny, mohl dělat společnost po celou tu dobu, po kterou budu moci zůstat.
V těch řádcích byla spousta chyb, některá písmena nebyla k přečtení, ale smysl napsaného srozumitelný byl.
Zvědavý pohled Drogy prozrazoval, že ví, o čem její táta mi píše.
Ach, ano, doktore, může to bolet, já vím. To nevadí, vydržím všechno. Vydržím i vysvětlení, proč nemůžu mít děti, že jsem definitivně neplodná... Slyšela jsem za těch šest dlouhých let od gynekologů všelicos. Rozumím, víc zdvihnout kolena... Sengnóme, promiňte, ty opěrky se musí trochu natočit, aby... aby tolik netlačily do stehen. Nejsem tak tlustá, že ne, pane doktore? Za ten měsíc u Egejského moře jsem pár kilo shodila, to mi věřte. Agios povídal, že vypadám jako Héra - víte, kdo byla Héra? Ne, o dětech jsme zatím nemluvili, ale byla by to krása, dát miminko chlapovi jako je Agios. Možná, že by synáčka chtěl - bála jsem se optat. Au, teď to zabolelo... Dneska jsou i jiné, umělé metody, mám pravdu, doktore? Agios by mohl například z Řecka přijet a tady - jak se to řekne - poskytnout své semeno k oplodnění.
Hotovo, pane doktore? Můžu slézt? Říkáte, že jsem si dělala zbytečné starosti?... Ach, víte, ty já si dělám pořád. Ano? Opravdu překvapení? A co jako... Aha, blahopřání... A k čemu, prosím vás? Ten klášter, to kamení, že jsem tam donesla? Ach, to je báječná zpráva. Jste tak laskavý, díky, pane primáři. Evcharistó.
© Petr Kersch, Děčín, červen 2009