17.9.2019 | Svátek má Naděžda


POVÍDKA: Dovolená na Jadranu

17.12.2008

Předmluva: Hudebníci jsou banda hračiček

Hudebníci jsou banda hračiček. Kromě toho jsou hudebníci banda drben. Ostatně, nejlepší žertík o hudebnících zní: potkali se dva hudebníci v tramvají. Jeli spolu celou půlhodinu a ani jednou nepomlouvali třetího hudebníka.

Tohle všechno je dobré vědět, když člověk čte písemné práce Jiřího Traxlera. Traxler - Já nic, já muzikant... na penzi

Tentýž Traxler, takto jeden z rodičů českého swingu, který složil nesčetně písniček, pár hudeb k filmům a řadu dalších skladeb, který nemá nic společného s bratry Traxlerovými, kteří kdysi hrávali s Miroslavem Horníčkem, je dnes občanem edmontonským, po letech, kdy byl občanem montrealským, jímž se stal poté, kdy si uvědomil, že s komunisty by si patrně nerozuměl.

Před zhruba dvaceti lety sepsal Jiří Traxler znamenitou knížku Já nic, já muzikant, která vyšla v 68 Publishers Zdeny a Josefa Škvoreckých. Bylo to nádherné, moudré vzpomínání, skvěle sepsané člověkem plným života. Ta knížka vyšla po pádu vlády jedné strany také v Těžkoslovensku. Bohužel, trochu zkrácená, neboť někteří protagonisté dávali přednost tomu, aby se o nich nepsalo, před tím, že by se o nich psala pravda.

Ale šperkem ta knížka zůstala i nadále.

Jednou se stalo, že předsedou edmontonské pobočky českého a slovenského kanadského krajanského spolku se stal Jaromír Mayer. Ano, ten Jaromír Mayer, kdysi znamenitý český hudebník a zpěvák, kterého kdysi vláda jedné strany otrávila tak znamenitě, že se raději ze země mléka a strdí odstěhoval. No a tento Jaromír Mayer, když zjistil, koho to má vlastně v Edmontonu za souseda, měl za nezbytné - a jeho krajané s ním souhlasili - dát světu a Jiřímu Traxlerovi najevo oprávněnou úctu.

Tak vznikla skvělá série pořadů, v nichž si Jiří Traxler vypráví s bývalou znamenitou českou novinářkou Radkou Mayerovou, hudbychtivi krajané hrají a zpívají Traxlerovy písničky a jako vyvrcholení se Jiří Traxler ujme klavíru a jako bonbónek zahraje skladbu, která ho právě zajímá.

Během těchto večerů se stalo též zvykem, že Jiří Traxler předčítá své povídky či verše, často úsměvné parodie na nějaké slavné básně. A právě tohle dalo popud členům dalšího krajanského spolku, SVU (Svaz pro vědy a umění), že by ta páně Traxlerova dílka vydali knižně.

Ukázky z této knížky následují. Bavte se.

Petr Adler

A nyní už první povídka (a jedna básnička na závěr):

Dovolená na Jadranu

Napůl vsedě, napůl vleže, Radim se opíral zády o povětřím uhlazenou a sluncem prohřátou skálu, u níž se končil úzký pruh písčité pláže. Bylo mu dobře. Přimhouřenýma očima pozoroval neuvěřitelně modré moře. "Tak tohle u nás nemáme," dumal a bylo mu ještě líp.
Viktorka spala a její zrzavá hlavička spočívala v Radimově klínu. Opálené torzo, štíhlé nohy, a vůbec všechno, co se neskrývalo pod štíhlou záštitou jejího filigránového bikini, bylo Radimem vnímáno s pýchou vlastníka i přes jeho ne docela bdělý stav.
Mudrc teda žádnej není, říkal si, ale pěkná, to je. A v posteli, no - třída! Prsty pravé ruky se láskyplně probíral kadeří Viktorčiny téměř oranžové hřívy, zatímco prsty levice lenivě prosívaly teplý písek, propadávající se mezi nimi jako měřidlo času v přesýpacích hodinách.
Bylo to božské. Radim si povzdechl, ale najednou zatajil dech, když mezi prsty ucítil něco jiného než zrnka písku, něco živého, co na dotek se zdálo být pokryté jemnými chloupky; a co ho rázem přivedlo k plnému vědomí. S odporem odhodil cokoliv to bylo, vyskočil, čímž surově přerušil Viktorčin spánek, když se jí hlava znenadání svezla do písku. Teprve potom se podíval, co bylo to živé, chlupaté, nepříjemné. A nato zařval:
"TARANTULE!"
"Co je, Radime," protestovala násilně probuzená Viktorka, "co ječíš?"
"Tarantule," opakoval se a cítil, jak mu naskakuje husí kůže.
"Jaká rantule?" ptala se Viktorka a rozkošně si zívnula.
"Jaká rantule?" Radim nevědomky použil těchže slov, ale pokračoval:
"Co kecáš, Viki, co je to rantule?"
"No, jak já mám vědět, co je to rantule?" Tys řval jako pominutej ‚ta rantule, ta rantule' a málem jsi mi zlomil vaz." Opatrně si ohmatávala právě zmíněnou část své anatomie, najednou zestarostněla: "Ráďo, nedostal ty jsi úžeh? Pocem!" A položila mu ruku na čelo. "Dyď jseš horkej jako žehlička! Ježíšmarjá," naříkala, "úžeh - to nám ještě scházelo. No to bude nějaká dovolená!"
"Viki, já nemám úžeh. A neřval jsem ‚ta rantule, ta rantule, rozumíš mi, já jsem řval ‚tarantule, tarantule.'"
"Tady byly dvě?"
"Co dvě?"
"No, rantule."
"Viki, přeci nejsi idiot, poslouchej: Tady lezla tarantule, to je jedovatej pavouk. A JÁ JSEM HO MĚL V RUCE!"
"Za á, nejsem idiot, blbe," opáčila Viktorka ledově, "a za bé, kde teda je ta rantule, když je jedovatá a ty sis s ní musel hrát? Fuj," odplivnula si, "a s paboukem!"
"No támle," řekl Radim bojovně a ukázal směrem k místu, kam hmyz odhodil a kde ten už ovšem nebyl, neboť, jak Radim nevěděl, tarantule milují klid a samotu. Obojího bylo sdostatek mezi kameny, které se vršily pod skalnatým svahem. A právě tam se tarantule odebrala.
"Já nic nevidim," řekla Viktorka. "Bud' sis to vymyslel, a ty se vždycky rád děláš zajímavej, anebo se ti to zdálo, ty debile." A masírovala si opatrně bronzový krček.
"Tak já jsem debil! No pocem, to je vrchol - TY nevíš, co je to tarantule, a JÁ jsem debil! To jsem v životě neviděl," znechuceně potřásal hlavou. "A to se ani nemluví o tom, že mě mohla kousnout a že jsem taky třeba už mohl bejt mrtvej. Nebo skoro."
Jenže Viktorka vůbec nebyla v náladě dát se dojmout možným tragickým koncem jejího milého. "Jsi debil. Co sis potřeboval hrát s jedovatým paboukem, když víš - a ty se pořád honíš, že víš všechno - že jsou rantule jedovatý?"
"Viki," zaúpěl Radim, teď už celý popletený, "rantule nejsou -"
"Co nejsou rantule," Viktorka mu vzala slovo, "jedovatý?" Tak co mi vykládáš, že už jsi byl jednou nohou v hrobě? Já jsem půl roku nemakala přesčasy jako blbá jenom proto, abys mi na dovolenej kecal o rantulích a o tom, jak už jsi mohl bejt mrtvej. To si teda trhni nohou!"
A dala se do sbírání ručníků a všelijakých hejblat, které si lidé přinášejí na pláž. Přitom si ani nevšimla, že Radim zbrunátněl ve tváři, jakoby doopravdy měl úžeh, a že je blízko k explozi. A k té došlo.
"Já se z tebe podělám, Vikino. Rantule nejsou jedovatý, ani nejedovatý. Prostě, rantule NEJSOU! Jsou tarantule, rozumíš, TA-RAN-TU-LE."
"Tak proč jsi neřval ‚ta tarantule'? Já přeci poznám zájmeno ukazovací a nebyla bych si myslela, že tarantule je rantule. Jenomže to by bylo moc jednoduchý, že áno? A s tebou NIC nemůže být jednoduchý, páč ty máš všechno rád složitý."
Radim se na chviličku zamyslel, protože si nebyl jaksi jistý na sto procent, jestli vina v tomto nedorozumění nebyla na něm. Náhle mu zajiskřilo v očích.
S nepřátelskou dramatičností v hlase zašeptal: "A co když řeknu ‚tasemnice', no, Viki, co když řeknu," zařval, "TASEMNICE?"
"No, co má bejt s tasemnicí? Co na mě vybaluješ takový nechutnosti?"
"Já jsem jenom chtěl vědět, Vikinko," vysvětloval Radim, s vražednou sladkostí, "jestli se taky budeš ptát ‚jaká SEMNICE'. To by od tebe bylo docela logický, teda žensky logický."
"Ježkovy voči, Radime, to přeci každej ví, co je tasemnice."
"Jo? A jak to víš? Kolik si jich měla?"
"Ty čuně jedno, tak tohle už je na mě moc."
"Na tebe je víc věcí moc, Vikinko. Ale jak to, že u tasemnice víš, že v tom nefrčí nějaký demonstrativum?"
"Co je to demonstrativum?"
"No, pro blbý je to ukazovací zájmeno, to je co," zdrtil ji Radim, jakoby ani nebyl její milý. Popravdě řečeno, v té chvíli už nebyl. Hlavně když kolem ní začal poskakovat jako šašek, strouhat mrkvičku, a na melodii Já mám devět kanárů prozpěvovat "Vikinka má semnici,
semnici, semnici, Vikin-"
Dál se nedostal, neboť Viktorka mu dala facku, načež dokončila sběr svých plážových pomůcek a beze slova odpochodovala nahoru do stráně k tábořišti.
Jak to dopadne s Radimovou a Viktorčinou dovolenou, bylo předvídatelné, stejně jako to, že po návratu do Česka se rozešli. Ale tarantule, která byla toho všeho příčinou, si mezitím ve stínu mezi kameny našla druha, s nímž se spářila, a pak ho uštkla a snědla, jak už to některé pavoučí samičky mají ve zvyku. S tím se nedá nic dělat - příroda je krutá.

Výpověď
Jó, pane soudce, byl to těžkej případ,
co já jsem se za ní naběhal.
Nejdřív se bála, potom se vzdala,
a pámbu ví, že jsem ji miloval.

Tak jsme se vzali, přišly děti,
vyrostly a šly si po svém žít.
Zbyli jsme sami a najednou s námi
se divné věci začly dít.

Inu, je to marné -
jak člověk stárne,
v manželství to chodí nezdravě.
Nic nám nešlo hladce.
A tak jednou v hádce
kladivem jsem ji vzal po hlavě.

Jó, pane soudce, byl to těžkej případ.
Nejni to však pranic novýho.
Říkám bez nadsázky: taky z velký lásky,
jeden může zabít druhýho.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.