POVÍDKA: Doufám, že přijde den
Tentokrát je náš uvítací rituál narušen. Dovídám se, že v osmé bé došlo včera k incidentu při hodině němčiny. Oblíbená paní učitelka Pacoldová, láskyplně žactvem zvaná Pacinda, vážně onemocněla. Bude dlouhodobě ve škole nepřítomna - pravil ředitel - učit němčinu vás bude dočasně tady pan Appelt. Chovejte se k němu slušně.
Když ředitel odešel ze třídy, žáci se posadili a začali hlučet; nový učitel se jim nelíbil, protože byl strašně starý, nejmíň dvěstě let, a vypadal jak nějaká socka. Než zapsal do třídní knihy, zeptal se Wer fehlt? a někdo do toho hluku vykřikl "My vám nerozumíme!" Pak kdosi hodil po panu učiteli papírovou kouli, ale on ji zachytil levou rukou, zasmál se a z dobrých čtyř metrů hodil kouli do koše, který stojí v koutě u tabule - a hodil čistý koš! Pár lidí zatleskalo a pan Appelt vzal křídu, zase tou levačkou, a napsal na tabuli: Guten Morgen. Guten Tag. Guten Abend. Gute Nacht. Řekl, aby to všichni nahlas a najednou po něm opakovali. Pacinda takhle nevyslovuje, namítali jeden přes druhého, máte divnou výslovnost, umíte vůbec německy? Pan Appelt se usmíval, natáhl před sebe ruce dlaněmi dolů a naznačil, aby se křiklouni ztišili, že chce něco říct, a potom vyprávěl, že německy umí stejně dobře jako česky, protože u nich doma, u Appeltů, se mluvilo oběma jazyky úplně normálně, dědeček Appelt byl Němec, ale jeho manželka pocházela z Plzně a měla československé občanství, a taky rodiče pana Appelta byli takzvaným smíšeným manželstvím, mluvili, psali a četli česky zrovna jako německy a kdyby nepřišel Hitler a nevypukla válka a nevznikly koncentráky jako byl Terezín nebo Osvětim, tak by tady byli podnes. Anebo by tu měli aspoň slušný hrob s náhrobkem ze žuly a na něm něco hezkého napsáno pozlaceným písmem...
A pak se to stalo - vzadu se přihlásí ten debil Ticháček a zeptá se nového učitele, když teda umíte - jak říkáte - tak dobře německy jako česky, co znamená česky, když se řekne německy Es kommt der Tag?
Pan učitel zbledl a podíval se na Ticháčka pěkně ostře. Na první pohled poznáte, co je to za holohlavýho vola, tenhle Ticháček - a pan Appelt to taky samozřejmě vycítil. Vrátil se k tabuli a napsal velkými křídovými písmeny tu větu. Obrátil se ke třídě, všichni ztichli, ve vzduchu se vznášelo napětí.
Překlad by mohl znít - Přijde ten den... V těch slovech, pravil pan Appelt, je skryta naděje, že se někomu splní určité přání. Na tom by nebylo nic špatného. Podobnou větu lze vyslovit ve všech jazycích, ve všech dialektech, ve všech nářečích. Pan učitel Appelt ukázal za sebe palcem. Špatná je její pověst v této - německé - verzi. Používali ji nacisti ve svých projevech k veřejnosti. Hitler, Goebbels, Himmler... A mnoho dalších.... Napřed doufali, že ovládnou Německo... Doufali, že se zmocní Československa... Doufali, že přijde den, kdy se vylodí v Anglii... Doufali, že přijde den, do kterého vyhubí všechny nevyléčitelné pacienty - oni neříkali "vyhubit", oni říkali "odstranit". Doufali, že přijde den, do kterého zavraždí všechny Židy - oni neříkali "zavraždit", oni říkali "evakuovat". Doufali, že zlikvidují všechny Cikány, doufali, že porazí Sovětský svaz za osm týdnů, doufali v den, kdy budou mít atomovou bombu a otočí kolem dějin zpět... Vy jste příliš mladí, abyste slyšeli v téhle zlověstné německé větě to, co já. Když z českých úst zaslechnete tuto německou větu, dejte si na takového člověka pozor. Od toho je vzdělání, abyste v budoucnu pochopili, co na sebe takový řečník prozrazuje.
Tak to si pan učitel Appelt dovolil dost - povídám Lojzíkovi - jen jestli jste mu aspoň něco porozuměli ?
Ticháček to má celý natočený. Já mu písnu, aby mi poslal kopii, když vás to tak zajímá, poznamenává Lojzíček.
Co máme nového v matematice? Máš nějaký úkol? Alois listuje ve školním sešitě. Nějaký úsudkový příklad.
Doufám, že přijde brzy ten den, od kterého budeš, chlapče, správný úsudek stále potřebovat.
© Petr Kersch, Děčín, duben 2007
