„Lorenci! Jednou jsem byl na úřadě práce…“

„Zaměstnán, Karle?“

„Evidován. No, a při druhé návštěvě mi údernice dala takzvanou doporučenku.“

„Snad úřednice, ne?“

„Úřednice.“ Uchopil skleničku s becherovkou za nožičku a naráz zlatý nápoj vyzunkl. Pokračoval: „Na té doporučence stálo: Doporučujeme pana Karla Vilhelma k zaměstnavateli PP and R colsunting s. r. o. jako administrativního pracovníka. Uchazeč o zaměstnání projedná doporučení ve lhůtě do tří pracovních dnů ode dne převzetí této doporučenky na pracovišti PP and R consulting v Husově ulici 644/29, Jižní Předměstí, Plzeň. Kontaktní osoba je pan Mráz. Telefon 737 271 082. Nutná znalost práce na PC, znalost angličtiny nebo němčiny alespoň pasivně.“

„Dobrá, dobrá,“ upil jsem becherovku a kývl na blonďatou číšnici, která se mi líbila, i když mi připadala trochu moc masivní. „Šel jsi tam, Karle?“

„Nejdřív jsem pochopitelně volal, ale nikdo to nebral, respektive se spojení přerušovalo… A tak jsem dojel za roh té Husovky, vystoupil a šel podle čísel až ke dveřím pod devětadvacítkou. Bylo otevřeno, zrovna něco stěhovali. Vypadalo to jako kus postele.

Vešel jsem rychle do domu, přede mnou šel svižně bělovlasý pán. Pozdravil jsem, ale vůbec si mě nevšímal. Něco žmoulal v ruce a skoro to vypadalo jako erotická pomůcka. Vystoupal jsem za ním do druhého patra, ale on někam zmizel. Dveře PP and R colsunting jsem našel snadno, moc místa tam na chodbičkách zase není. Na dveřích měli napsáno Pavel Mádl, z nějakého důvodu mě však napadlo, že je to Mrázovo druhé jméno. Pod ním stálo: V případě nepřítomnosti volejte na 733 552 747.

Opsal jsem si to číslo na papírek úplně klidně, ačkoli mě pozoroval nějaký Vietnamec v červené košili, a potom jsem rázně zaťukal. Nic. Po chvíli jsem se odvrátil - od těch bílých dveří s kulatou klikou, vracel se a míjel Vietnamce, který začal něco štěbetat. Už předtím jsem porozuměl, že říká „nejsou tady“, a nyní se ptal, co chci a zda ve firmě pracuji. Odpověděl jsem po pravdě, že mají asi dvě volná místa a že jsem se o ně zajímal. Rychle jsem ale sbíhal se schodů. Vietnamec za mnou a já mu dokonce podržel venkovní dveře.

Už jsem chtěl vypálit za roh, kde jsem nechal vůz, když se mi spojily v mozku dva obrazy – nebo jich bylo možná víc.

Na první obraze byly pootevřené venkovní dveře, na tom druhém dveře nahoře. Proboha! Otočil jsem se na podpatku, uháněl po schodech zpátky nahoru, ve druhém patře jsem se rozběhl a skoro jako beran vrazil do bílých dveří s kulatou klikou. Nebylo třeba koridy, okamžitě povolily, nebyly totiž vůbec zavřené. Vletěl jsem do jakési kanceláře se stolem a všiml si otevřených dveří napravo. S rukou v kapse saka jsem jimi prošel do menší místnosti zařízené tak trochu jako noclehárna a tady se skoro srazil s nějakými milenci, ale to už zněl za mými zády ťapot. Jak jsem se pomalu otáčel, uviděl jsem koutkem oka ve Vietnamcově ruce nějaký pendrek či co. Vytrhl jsem pistoli, mě prostě nic lepšího nenapadlo, a zařval: „Stůj!“ Vtom mě někdo zezadu chytil kolem krku. Zmáčkl jsem to. Vietnamec taky zařval, ale běžel dál. Srazili jsme se, to už notně krvácel ze stehna, a jako zázrakem odrazil loktem zadního útočníka a pelášil dolů jako zajíc - a za roh. Ujel jsem. Teprve pak, pod stromy zavolal Mrázovi.

„Zaměstnáváte pasáka,“ povídám přímo, protože jsem dubňák. „Vy č…, zabil jsem ho, když mě napadl.“

Ten člověk to vypnul, ale ještě ten den mi zavolal znovu a pozval mě na pohovor do firmy PP and R consulting. Přišel jsem. Nikde žádná krev, bylo uklizeno, po ložnici taky ani stopy, dokonce ani ty dveře do ní už nevedly. Ne, stála tam knihovna. Mráz se široce usmíval za stolem. „Jste přijat, pane…“

„Karel Vilhelm.“

„Jste přijat, splnil jste zkoušku.“ A od té doby jsem, Lorenci, zaměstnancem PP and R consulting skončil můj známý. Zvedl se a nedal jinak, než že zaplatí. Té servírce jsme se dívali na prsa a mám-li mluvit za sebe, tak nevím, co to se mnou je, je mi pětačtyřicet a najednou jsem daleko víc vysazený na psa. Balit však servírky… Není to snad to poslední?

Vytrousili jsme se z kavárny a byla už skoro tma. Jak tam jdem po chodníku, povídám najednou: „Viděls film Mullholland Drive?“

„Jasně,“ překvapil Karel. „To je od Spielberga, ne. Už si to moc nepamatuju.“ Blbec!

„Člověče, Lorenci, člověk ti tady vypráví takovou neuvěřitelnou příhodu a ty žiješ dál ve svým světě. To byl přece jenom film, tohle je skutečnost. Zastavil se. Nalézali jsme v Husově ulici před domem číslo 29. Odněkud přicházel kouř, nad vlasy mi proletěl nízkým obloukem netopýr. Vzal jsem za kliku, bylo otevřeno. Vstoupili jsme na osvětlenou chodbu, vystupovali do druhého patra, kde jsem spatřil dveře s nápisem PP and R colsunting. Šel jsem k těm dveřím jako první a zeptal se: „Tady to bylo?“

„Ano. Celou tu pasáž se svým návratem, vpádem a tou střelbou jsem si pochopitelně vymyslel, ale ten Vietnamec tu opravdu opruzoval. Avšak byl milý.“

„Bývají milí. I Vietnamky. Mimochodem, všiml sis té číšnice.“

„To je Ivana Čubrová.“

„Kozy, co?“

„Ti řeknu. Ale už jsem viděl i lepší.“

„Já ji snad sbalím.“

„Ta musí mít lepšího chasníka. Nejspíš policajta.“

„My jsme teď přece taky policajti, ne?“

„Soukromí detektivové. Ty vole, jenom si na ně blbě hrajeme, to ale nejni sranda, v Americe by nás v Čínský čtvrti dávno sejmuli.“ Odmlčel se. Koukal na dveře. „Pavel Mádl… Nebo MÁTL? Je to matoucí, ne? Pochopitelně mě nepřijali, místo už bylo obsazené.“

„Už bylo obsazené ve chvíli, kdy ti o něm na úřadě řekli. Když ti podávali tu doporučenku. Prostě klientelismus.“

„Nebo ještě něco horšího.“

Zaklepal jsem.

„Vstupte.“

V kanceláři seděla hezká dívka a usmívala se. „Ale už je po úředních hodinách.“

Měla těsný červený svetřík a tmavé vlasy. Připadalo mi, že je Vietnamka, ale možná byla jen tak namalovaná, já se ale nedíval na ni: hleděl jsem na knihovnu vpravo u zdi. Jen pár knižních titulů tam stálo, a to ještě pěkné braky, tedy žádná odborná literatura. Oči mi letěly po hřbetech: Američan zemře v Brdech. Zabiju Putina v Karlových Varech. Smrt sadisty Usámy. Produkce psychopata Iva Fencla. Najednou jsem udělal krok. Chytil jsem regál jako Rambo, strhl všechno na podlahu, ta dáma vyskočila, měla minisukni, ale dveře už byly vidět. A byly dokonce za skříní otevřené. Rozšklebené dovnitř.

Tak jsme se tam – s tím mým známým - vrhli a skutečně byl pokoj zařízený na přijímání jistého druhu hostů. Ale teď, třebaže byl večer, byl prázdný… Až tedy na to, že na posteli někdo ležel - pod dekou, kterou jsem okamžitě strhl. Čekal jsem nahou ženu, v horším pak případě nahého muže. Bé bylo správně, ale s tím, že Vietnamec se zdál mrtvý. Střelen byl dvakrát. Do stehna – a do břicha.

„Karle! Karle, tys ho zabil.“

Neodpověděl. V ruce držel pistoli.

„Ne, Lorenci, to tys ho zabil.“ Před oči zvedl lejstro a byla to ta doporučenka. Jenže na mé jméno. Ne, nedokázal jsem tomu uvěřit.

Ve dveřích zatím stála ta dáma v černých punčochách a taky něco držela. „Zůstaneš tady!“ ušklíbl se na mne Karel.

Hnul jsem se, ale hlaveň se taky hnula. Zeptal jsem se: „Jak dlouho?“

„Navždycky.“

„Ale… Ale proč?“

„Trpíš schizofrenií. Představuješ si bludy a nevědomě se vtěluješ do jiných osob. To se ti stalo i se mnou. Takový člověk není schopen žádné práce, tedy skoro žádné, a tak je lépe ho izolovat. Mohl by být společnosti nebezpečný.“

Začal jsem křičet.

„Stěny jsou taky izolovány,“ řekla ta dáma a smetla si ze stehna drobek.

Zmlkl jsem: „Dobrá. Máte mě v hrsti. Já toho Vietnamce skutečně postřelil. Ano, jsem úplně paranoidní, trpím i schizofrenií, jmenuju se ve skutečnosti Jirka Wagner a mám neadekvátní reakce. Dobře, to se pokouším o humor, vy dva volové, ale i kdyby ne, tak co tady budu dělat?“ Umřu nudou, pomyslil jsem si.

„Neumřete. A dokud jste mladý, není třeba váhat,“ odpověděla dáma jako by i mám myšlenkám, když tu za jejími zády zazvonil telefon. Šla ho zvednou: „Ano, máme ho tady. Zákazník? Ano, můžete ho poslat nahoru.“

Karel se široce usmíval. Poplácal mě po rameni: „Těšíš se?“

Pokusil jsem se ovládnout a řekl: „Jestli budou všechny tak hezké aspoň jako tady paní šéfová…“

„Kdyby tak chtěly být… Lorenci!“ Pomalu vrtěl hlavou. Na schodech zněly těžké kroky. „Uvědomuješ si vůbec, co je gayů?“

„Gajů? Co to je?“

„To budeš za chvíli i ty. Chtěl jsi přece práci, ne?“

„Chtěl jsem si vydělat. Chtěl jsem…“

„… si vyděláš.“ Otočil se ke dveřím. „Je to v pořádku, Lorenc souhlasí a zítra podepíše smlouvu.“ A tu jsem si poprvé uvědomil, že ta becherovka chutnala podivně. Cítil jsem se omámený, jako by paralyzovaný… a jen těžce, unaveně jsem ze sebe vypravil: „Ale já přece nejsem žádný gay.“

„Však mi už ho z tebe uděláme,“ trhali pomalu doporučenku.