Ta noc nestála za nic. Ne, že by ty předchozí byly lepší, ale dařilo se mu občas usnout, byl za ty tři čtyři hodiny vděčný, ale to bývalo spíše výjimečně. Dneska nezabralo nic, ani diazepam s panákem, což byla největší nálož, když opravdu potřeboval na pár hodin upadnout do bezvědomí.
Okolo čtvrté ranní to vzdal, potmě si v kuchyni postavil na sporák džezvu a nasypal do ní kafe. Těšil se na ten okamžik vůně a chuti, jednu z mála radostí, kterou si dopřával. Dopil a zůstal sedět. Po chvíli se opět ozvala v mozku sbíječka, kterou tam měl od včerejška, kdy roztrhl obálku dopisu. Adresa byla správná, razítko na známce trochu rozpité, ale jasně z Prahy.
Černě lemovaná A4, všem přátelům, ve věku 60 let, dlouhá nemoc. Rozloučení tam a tam v tolik a tolik, zarmoucená manželka Jana.
Jana, Bože, Jana. Zastrčil ji dávno do šuplíku, hodně hluboko a neotvíral, věděl, kde by ji našel, ale nechtěl. A teď zase.... jako ty sirény v poledne, všechno přehlušeno s tím, že se nejde na nic jiného soustředit. A to záměrně udělal všechno, aby zmizel ze světa, spálil mosty. Nikomu neřekl, kam se odstěhuje, mobil jednou ztratil a nový si už nekoupil, stejně neměl komu volat. Vyjma letáků mu nic nechodilo a on si časem uvědomil, že je vlastně rád.
Až včera. Celý večer a noc přemýšlel. Proč? Všechno už v sobě zadusil, vlastně jen přežíval ze dne na den, až mu unikal smysl jsoucna. Občas si dopřával malé místo u řeky, kde skrytý za keři dřišťálu nahazoval prut. Vlastně ani ty ryby nechtěl, vždy je pustil, ale byl to dobrý způsob, jak zabít čas. Na své otázky nedostával odpověď, zpočátku se ještě snažil, ale pak toho nechal. Když to bylo hodně intenzivní, tak mu vždycky pomohl z nouze kamarád Jack Daniels.
Teď držel v rukách ten papír a přemýšlel, jestli pojede. Věděl, že obě řešení – jet, či nejet – jsou špatná, a tak jen sobecky zvažoval, které mu více ublíží. Každodenní lhostejnost pominula a on opravdu nevěděl, co má dělat. Měl pořád dost času, aby dorazil na místo včas, ale cosi mu říkalo, že to nemá žádný význam a že na něj stejně není nikdo zvědavý.
Když dorazil ke krematoriu, schoval se za řadu tújí, zapálil si camelku a z dálky sledoval malý hlouček před dveřmi, který čekal na vystřídání po předchozím nebožtíkovi. Taková pásová výroba, napadlo jej, koneckonců, co jiného byl život než řada stejných úkonů, pořád dokola, bez smyslu. Ze dveří vyšla skupinka v černém a ta čekající se pomalu trousila dovnitř. Počkal, až tam vejde poslední, típl cigaretu a pomalu stiskl kliku a malou škvírou se protáhl k zadní stěně, na které byl černý závěs. Prostě si to jen poslechne a jako první vypadne a nikdo jej neuvidí.
Jana seděla v první lavici. Vždycky věděl, že by ji poznal, i kdyby byla zavázána v jutovém pytli. I když jí viděl jen vlasy a kousek zad, opět pocítil ten tlak za prsní kostí, pocit staženého krku, dusivé šílenství. Překvapilo ho, že ani těch dvacet let neubralo vůbec nic z minulosti. Neměl jsem tady být, pomyslel si, proč potřebuji tuhle hnusárnu, tu obrovskou porci masochismu, o níž jsem si myslel, že je už dávno pohřbená.
Nějak mu unikal smysl vět řečníka, obvyklé řeči, jak všichni litujeme, jak to byl fajnový člověk, blablabla, stejně jsou to jen lži, protože všichni dokola vědí své. Poslední, kdo údajně umřel bez viny, byl nějaký Kristus a to už je dost dávno, od té doby jen přetvářka, dobro a zlo v trvalém klinči.
Najednou byl konec a on prošvihl možnost se po anglicku vytratit, ta klika dveří byla najednou příliš daleko. Jana vstala a otočila se k němu. Nebylo už možné uhnout pohledem, oční kontakt byl jako rána z kanónu, nepřehlédnutelná a provždy daná. Zůstal stát bez hnutí, kolem něj procházel ven hlouček neznámých postav. Jana došla k němu a navzdory místu a situaci se usmála.
„Ahoj, Milane, jsem ráda, že jsi přijel, pojď ven,“ řekla svým tembrem, z kterého se mu vždycky dělalo slabo.
Vyšli před krematorium a zůstali stát sami, protože smuteční hosté se už rozplývali v dálce, šťastni, že mohou odškrtnout čárku za účast.
„Nevěděla jsem, kam ses poděl, ztratil ses, jako kdybys umřel, nikdo o tobě nic nevěděl,“ řekla a začala v kabelce hledat cigarety.
Nabídl jí svou, vzala si ji s lehkým úsměvem, odfoukla kouř s grácií dámy z belle epoque.
„Jak ses to nakonec dozvěděl?“ začala se vyptávat, „Na fejsbůku nejsi, zkoušela jsem tě najít přes sociálku, ale tam je všechno tajné, nic ti neřeknou. No nic, hlavně, žes dorazil. Máš čas? Mohli bychom zajít na kafe.“
Spolkl řadu námitek, proč nemá čas. Převládla zvědavost, co se dělo těch dvacet let, kdy ji viděl naposledy. Byla pořád krásná, i ty vrásky na čele a kolem očí jí přidaly na zajímavosti. Vůbec neztloustla jako její vrstevnice obklopené vnoučaty.
Sedli si do malého bistra, kde v tu chvíli nikdo nebyl. Chvíli mlčeli a pozorovali jeden druhého. Zase začal cítit ten tlak na prsou a bál se promluvit, nebyl si jistý, jestli se mu místo hlasu neozve nějaké tremolo.
„Kde žiješ a co děláš?“ zeptala se asi po minutě, kdy už bylo ticho příliš hlasité.
„Technika v družstvu v Beskydech, vyrábějí tam nějaké součástky, nabídli mi místo a k tomu malou garsonku,“ řekl zbytečně, protože Jana chtěla slyšet něco jiného. Už celých dvacet let neměl zbla chuti se komukoli svěřovat, tím méně někomu, kdo ho dříve dobře znal.
„A co ty?“ přešel do protiútoku, „taky o vás... o tobě nic nevím.“
„Přeci si pamatuješ, jak to bylo“, řekla trochu dotčeně, „vždyť jsi byl u toho, kdy to všechno začalo. Moc jsi nám oběma chyběl, když jsme potřebovali opravdového přítele.“
Ano, byl u toho. Spolužáci z vejšky, báječná trojka, vždycky středobod všech mejdanů a zábav. Dobírali si je, že jsou takoví asymetričtí, dva na jednu. Byly to blbé poznámky a jen oni tři věděli, jak je to doopravdy. Pohrdali společenskými konvencemi, chodili se koupat nazí do lomu za městem, Jana přesným dílem rozdělovala svou přízeň oběma. Měli všichni tři pocit, že tomu tak je a bude napořád. Nastoupili do socialistického podniku do vývojářské dílny, kde se časem více a více ukazovalo, že ne on, ale Jirka je tím, kdo umí cosi vymyslet a sestrojit. On mu s tím pomáhal, dodělával výkresy a měl radost, když se o Jirkově nápadu začalo mluvit jaksi výše, dokonce s ním jel se složkou na ministerstvo, kde z té party blbů jediný nějaký náměstek věděl, o čem je řeč a že by se to dalo určitě střelit na Západ.
Neštvalo ho, že Jirka je ten hlavní, uznával jeho schopnosti a kvality a tak nějak se sám nastylizoval do role pomocníka. Ve třech spolu zapíjeli radost z první odměny, která výrazně převyšovala každoměsíční almužnu v sáčku. Časem však postřehl, že Jana se na Jirku dívá o cosi déle, společné koupací večery se přestaly konat. Pak je jednou přistihl, když si mysleli, že jsou v laborce sami. V tu chvíli mu konečně došlo, že je opravdu a navždy už jen druhý. I když tušil, že jejich triumvirát nemůže trvat věčně, tohle byla pro něj rána kladivem.
„Měl dostat nějakou státní cenu a peníze, když se to náhle všechno posralo,“ řekla Jana. „Pozvali si ho takoví dva pánové, kteří ho slušně požádali o vrácení pasu. Měl jet se svým vynálezem jako člen delegace do Hamburku. Přitom mu dali zřetelně najevo, že už nemusí dále nic vymýšlet, že bude nejlépe, když sám změní zaměstnání, pak prý mu dají pokoj a nechají ho být.
Zpočátku psal nějaké dopisy, nikdy nedostal odpověď. Chlápek na ministerstvu se nechával zapírat. Pak konečně pochopil, že už je všechno passé a že je konec. Vzal nějakou práci – úplně podřadnou – jako kontrolor. A začal chlastat. Zpočátku jsem to chápala a omlouvala, ale pak začal být odporný. Naštěstí jsme nestihli děti, zpočátku je nechtěl on, prý až se vyšvihneme, času dost. Později jsem je už nechtěla já, když jsem viděla, co dokáže po kořalce. Těch posledních deset let bylo martyrium pro nás oba. Měla jsem ho pořád ráda, ale žít se ním už nedalo. Nebudu předstírat smutek vdovy, je to pro nás oba ulehčení.“
Celou dobu jejího vyprávění seděl nehnutě a dělal si v lógru lžičkou malé ornamenty. Neměl sílu ji přerušit. Nakonec, co by mohl říct? To, že měl jednou vztek, a tak cosi kamsi napsal? Jedinou otázku, na kterou by chtěl slyšet odpověď, stejně nevysloví a ona je už teď vlastně zbytečná. Proč on a ne já bylo podstatné před třiceti lety, teď by to byl takový zbytečný folklór.
„Já tě tady unavuju svými vzpomínkami a o tobě nevím vůbec nic,“ řekla najednou, „máš ženu, děti?“
„Ne, jsem sám, takový poustevník uprostřed sídliště,“ odpověděl konečně, „jsem spokojený s tím co mám a nic navíc nepotřebuji.“
„Mohl by ses někdy stavit,“ řekla Jana a v jejím hlasu opět zazněl ten tembr, který mu bezpečně zvyšoval tlak, „budu mít hodně času a máme si toho dost co říct.“
Na účtenku načmárala adresu a telefon.
Oba došli k autům. Chvíli stáli mlčky a pak ho Jana najednou políbila na tvář. Neuhnul, ale ani neudělal totéž.
„Těším se, že zavoláš a přijedeš,“ řekla ještě z okénka auta a ztratila se ve frontě u výjezdu z parkoviště.
Opřel se o auto a zapálil si cigaretu. V hlavě mu hučelo, mozek nebyl schopen uspořádat myšlenky a on si uvědomil, že se mu celý ten pracně budovaný obranný systém rozpadá jako písečná bábovka na břehu moře. Každá další vzpomínka válcovala tu předchozí, byla to změť společných chvil, ranního probouzení v chatě u lomu, vztek, že je až druhý, vztek, že se mluví o Jirkovi a ne o něm.
Když mu oharek cigarety spálil ret, probral se a nasedl do auta. Měl před sebou asi čtyři hodiny jízdy domů, a tak se těšil, že si své zase uspořádá a že – jako vždy – najde z nové situace nějaké východisko. Jana je už zase volná, dokonce mu zcela nepokrytě dává najevo, že by jí bylo příjemné se s ním vídat. Možná by to byl docela hezký závěr života, protože posledních dvacet let se s nikým nebyl schopen sblížit a náhodné známosti byly – aspoň zpočátku – vynuceny chlapskou potřebou, později už to vzdal, protože ho unavovaly i ty kratičké pitomé kecy po ranním probuzení vedle někoho, koho by nejraději ihned vyhodil ze dveří.
Jirka, člověk, u kterého zažil ten největší veletoč, už není. Nic o něm celých dvacet let nevěděl. Už tak nějak nebyl schopen vybavit si jeho obličej, ale ani ten svůj původní vztek, který na něho měl v době jeho slávy.
Jana, která je teď volná. Stačí jen zvednout telefon a uslyší její hlas. Může kdykoliv přijet a zůstat, jak dlouho bude chtít. Třeba navždy, to věděl docela určitě. Ale ona vlastně už taky není. Už by se s ní nemohl milovat, to věděl. A nejspíše ani pohlédnout do očí.
Celý svůj dosavadní život bude muset přehodnotit, všechno byla marnost, to jeho dobrovolné poustevničení, ta izolace, která jej ničila a současně i chránila před ním samým.
Náhle se rozhodl. Zahnul doleva i přes značku, upozorňující, že jde o zákaz vjezdu, silnice a most ve výstavbě. Prorazil dřevěnou závoru a přidal plyn. Motor se rozeřval a gumy začaly hučet po novém povrchu. Zavřel oči a vjel na kus mostu, jehož druhá část se dívala z opačného břehu. Začal počítat. Při čísle šest si jako poslední myšlenku uvědomil, že zvuk pneumatik utichl.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora