Našla jsem ve starých novinách, tyhle věci se ještě dají najít na půdách a tak, i když dneska je to zakázané, já to taky nikomu neřekla, ale jsem příbuzná s Gretou, fakt s Tou Gretou, není to úžasný? Jsem nějak příbuzná s Gretou, ono je to přes nějaká kolena, sestřenice a tak, ale stejně, takový štěstí jsem vůbec nečekala.
Ona je u nás na vsi úplně nejúžasnějším člověkem, no, vemte si to, nobelovka, čestná předsedkyně OSN, prezidentka Výboru pro integraci migrantů, mluvčí Panelu pro boj proti oteplování planety, a já, obyčejná Greta, která žiju v obyčejné a běžné švédské vesnici, jsem její příbuzná!
Řekla jsem to mámě, ono jí to ale nepřekvapilo, protože to už věděla, ale řekla mi, že je to úžasný, jasně, ale že o tu radost se budeme stejně radši dělit jenom doma, mezi sebou, že sousedi to taky nemusí zrovna vědět, že by nedělalo až takovou dobrotu to všude vykládat. No, nevím, rodiče jsou většinou hloupý a už vůbec nejsou revoluční, ale já mám mamku docela ráda a nechci, aby se jí třeba někdo smál, že mi něco nepokrokově zakazuje. Protože my tady, v naší vesnici, jsme rozhodně hodně pokrokový. Třeba, namátkou, máme tady fakt šikovný lidi.
Třeba ty elektromobily, s těma se dá udělat spousta užitečných věcí. Chytrý lidi třeba přišli na to, že se dají použít na dopravu jídla. Samozřejmě se z nich musejí napřed vyndat ty baterky, jsou hrozně těžký, ale potom se dají tlačit, když je dost lidí, a naloží se do nich plodiny. Ty baterky už jsou starý a nový se nedělaj, to je přece zakázaný. Nový baterky nejsou, ale to je přece jasný, když jsou zakázaný. Jenomže máme vychytaný mlýn na kůru a kopřivy. Protože většina s těch stovek fotopanelů ještě fungujou. Takže máme spoustu elektriky, fakt spoustu, hlavně v létě, což je chytrý, protože v létě rostou kopřivy. Jim se právě moc daří ve stínu těch panelů, což je skvělé, protože ten mlýn z nich vyrobí bezva mouku. Některý z těch panelů už nefungujou, ale to nám vůbec nevadí, protože v celý vesnici a v okolních polích je jich tolik, co házejí stín, takže kopřivy krásně rostou, takže o mouku, pochutiny a koření máme postaráno, protože šikovní mlynáři všechno co potřebujeme pro nás připraví.
Takže ani nepotřebujeme nový panely, stejně ty fabriky, co je vyráběly, jsou zakázaný, takže je to snad každýmu jasný, ne. V pondělí na rozdělovně potravin je úžasná atmosféra, každý si odnáší svůj příděl s radostí. Je to skvělé, hlavně proto, že už nemusíme trápit a zabíjet zvířátka, protože ty jsou taky zakázaný, tak jsme je slavnostně všechny pobili, mám z toho radost, že už je netrápíme.
Ale stejně, jedna věc mě moc mrzí, byli tady přátelé, bylo jich asi pět set, bydleli v zakázané továrně na nějakou plastovou hnusárnu, ale my jsme jim to tam s přispěním dotací hezky upravili, měli to tam hezké, mrzelo mě jenom to, že neuměli vůbec švédsky, takže jsem si nima moc nepopovídala. Pak byli trochu naštvaní, protože jim z města, nevím proč, přestali vozit jídlo a cigarety, takže se, podle mého názoru, trochu unáhleně, zvedli a šli do města. Vždyť mi tady máme dost kopřiv, rádi bychom se s přáteli podělili. Je mi smutno, protože nevím, jak to s těmi chudáčky nakonec dopadlo. Od té doby, co odešli, nikdo už z města nepřišel, aby nám o jejich těžkém údělu sdělil nějaké informace. Jenom z toho důvodu mě mrzí, že je zakázán rozhlas a televize, protože osud těchto bratří mi leží na srdci.
Ale jinak se nám žije skvěle, radost mi v tomto týdnu jenom zkalila věc, že máma mojí kamarádky Gudrun před týdnem umřela na slepý střevo. Samozřejmě, naši mlynáři mají na tuhle nemoc z kopřiv léky, ale ta Gudrun máma chtěla jak pominutá do nemocnice, i když mohla vědět, že jsou už dávno zakázaný. Tady už nejsou žádný hlupáci, kteří by věřili na takové zpátečnické věci, Gudrun máma byla poslední.
Taky jsme se s chlapci zařekli, že se tady už nikdy nenarodí žádné dítě, protože nade vše milujeme naší domovskou planetu. Panebože, teď jsem se trochu upšoukla, snad to nikdo neslyšel, mamka by musela do obecní pokladnice zaplatit kilo kopřivový mouky.