19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Dobře nacvičená autentičnost

16.1.2021

Začínal jsem mít trochu obavy. Studoval jsem od časného rána, a přece mi na zítřejší zkoušku zbývalo ještě skoro padesát stránek z knihy, na kterou se pan profesor na přednáškách i ve svých skriptech často odvolával a vřele ji doporučoval. Jenže už se stmívalo a do hospody jsem také nechtěl a nemohl přijít pozdě. Ještě by si kluci pomysleli, že jsem snad studoval.

Pan profesor měl pravdu, ta kniha byla skutečně zajímavá a přitažlivá. Nechtělo se mi ji odkládat, a jako tolikrát před tím jsem si vyčítal, že jsem si ji nechal na poslední chvíli. A sliboval jsem si, jako už tolikrát, že se k ní po zkoušce vrátím a věnuji jí pozornost, kterou si rozhodně zaslouží. Ale ne teď. Teď už musím skutečně běžet.

Do hospody jsem stejně přišel pozdě; kluci už dopíjeli první pivo. „No, čekali jsme na tebe,“ přátelsky vysvětlovali. „Cos celou dobu dělal?“ Nenařkli mě přímo ze studijního úsilí, ale nemělo to k tomu daleko. Raději jsem strategicky svedl řeč na Buñuelův film, který se měl promítat ve Filmovém klubu.

Trefa, hned napoprvé. Míla se pustil s vervou do strukturální analýzy Buñuela a role krutosti v jeho filmech. Ale to byl jen takový lahůdkový předkrm k hlavnímu chodu. Mílův geniální, fundamentálně a radikálně revoluční scénář byl už téměř zralý, a tedy i zcela nová éra filmového umění už byla téměř na spadnutí. Samozřejmě, ještě se budou muset dotáhnout a vyladit některé detaily, a tak nás Míla zatím nebude unavovat podrobnostmi, ale že to bude dělo, na to se můžeme spolehnout.

Nevyřešili jsme, zda Míla přijme Felliniho a Antonioniho do učení; umělec přece musí mít také nějakou existenciální zodpovědnost a nerozdrobovat svůj velký talent. Ale zábava se rozběhla tím správným směrem. K nezávazným hospodským moudrostem a pryč od tíhy té velké zkoušky, která na nás zítra čekala.

Jirka si v tom počínal přímo mistrně. Jako pečlivá ptačí matka, odvádějící nepřátele od hnízda s mláďaty, Jirka poletoval od tématu k tématu. Dokonce se začal starat a porozhlížet, jestli by tu náhodou nebyl nějaký mecenáš, ochotný nám pomoci s útratou.

Moderní technologie prý dokáže krátkodobě simulovat beztížný stav. Ale dříve nebo později, gravitace se přihlásí ke slovu. Zejména když zázračná technologie chybí a zkouška je skutečná dvousemestrová „kláda“ – která je nesporně a neodvolatelně za dveřmi. A opravdový, přirozený talent ji musí, ale opravdu musí sfouknout jen tak, jakoby mimochodem, nejlépe za jedna, ale o tom se už vůbec nemluví. A mluvit nemá.

Byl to zase Jirka, který tu tíhu už nemohl unést, ale opět to mistrovsky zamanévroval do správné a společensky přijatelné roviny.

„Tak jsem, pánové,“ prohlásil ve chvíli takového typicky hospodského konverzačního útlumu, „tuhle četl něco docela zajímavýho.“ A přednesl nám velmi dobře zažitou interpretaci těžké pasáže z knihy, kterou jsme snadno poznali. Patřila mezi výběrovou literaturu, doporučenou ke zkoušce. „Tak takhle pěkně jsem to nepochopil, a ani bych to tak skvěle nepřednesl,“ pomyslel jsem si, trochu závistivě a spíš smutně. Zatímco Míla se vytasil s protiargumentem, jehož zdroj sice nejmenoval, ale byl z jiné ke zkoušce doporučené knihy. Tu jsem vůbec nečetl a znal jsem ji jen z referencí. Takže mi bylo ještě smutněji. Zaostával jsem. Nezbývalo než sáhnout po mé tajné zbrani. Knize, která ani nebyla na seznamu doporučené četby, byla dokonce z jiného oboru – a přece se k našemu oboru zcela jasně vztahovala a naznačovala tak obecnější platnost některých předpokladů. Nebyl jsem si tou knihou úplně jistý, ale u kluků docela přesvědčivě zabrala, a tak jsem se trochu uklidnil. Kdyby mi skutečně teklo do bot, budu mít v zásobě tuhle lahůdku.

Nezasvěcenému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že si dáváme velké předzkouškové opáčko. Mýlil by se. Hráli jsme stále striktně podle pravidel. Na nějakou zkoušku jsme přece vůbec nemysleli a nikdo se o ní ani nezmínil, ani nezajímal. Samozřejmě nikdo také nepoklesl na úroveň povinných skript. Diskutovali jsme zajímavou, světově uznávanou odbornou literaturu. Které by bývalo jistě prospělo, kdyby se její autoři s námi poradili a dali si od nás říct. Snad jen občas jsme si trochu srovnávali znalosti a doplňovali drobné mezírky. A ujišťovali se, že kdybychom snad náhodou přece jenom šli k nějaké zkoušce, že bychom ji hravě rozštípli. Tak, z voleje a bez přípravy, jak se na přirozené talenty sluší a patří.

Tak jsme to dotáhli až k zavírací hodině, kdy jsme museli čelit další společensky náročné situaci. „Co s načatým večerem,“ ptal se mužně Míla a navrhoval blízkou hospodu, která měla ještě otevřeno. Jenže ten návrh měl v sobě neklamný otazník, který mezi námi visel a čekal, kdo bude mít tu odvahu být srabem. Nějak to vyšlo na mě. Přiznal jsem, že už bych šel raději domů. I když jsem věděl, že se diskvalifikuji ze sokratické role v Platonově Symposionu, námi v té době tak ceněné a obdivované. Alespoň jsem navrhl, že bychom mohli pokračovat zítra. A to otevřelo cestu Jirkovi. Ptal se, zda a kdy zítra přijdeme do školy. Protože jestli jsme nezapomněli, Milan na zítřek vyhlásil první zkušební termín. Tak že bychom to snad zítra sfoukli, aby byl pokoj a nezdržovalo nás to.

Jirkovi jsme upřímně poděkovali za připomínku; málem jsme zapomněli. A návrh to byl také skvělý. Zítra přijdeme, posedíme s Milanem a sfoukneme to. Jen mimochodem, panu profesorovi jsme mezi sebou říkali Milan po americkém způsobu, protože už tenkrát jsme byli strašně „cool“. A také jsme se ho tak nějak míň obávali. Ale to, samozřejmě, jen mezi námi.

Byl jsem rád, do jaké výjimečné party jsem se to dostal. Vždy nad věcí. Pohrdali jsme šprty, kteří do sebe nekriticky soukali znalosti a bezduše je papouškovali. Bez talentu a vzletu. Z duše jsme nenáviděli pozéry, kteří si pořád na něco hráli a pořád něco dokazovali, sobě i ostatním.

Autentičnost a přirozenost byly naším nejvyšším božstvem.