17.4.2024 | Svátek má Rudolf


POVÍDKA: Do štědrovečerní noci

24.12.2008

Kdybyste spatřili Pavlíka na železniční zastávce Tumyslice - předměstí, jak čeká v prosincovém podvečeru, až přijede druhá šestka od Plzně, divili byste se - takový malý kluk a sám? Co tu chce v tuhle dobu? Takový nečas!
Sněžení zhoustlo do chumelenice, modrou svítilnu na hradlařově domku sotva vidět, okolo tmoucí tma. Ze třetího vagonu vystoupí dlouhý stín, blíží se k Pavlíkovi, poznávají se, Pavlíkův táta kluka pozdvihne a políbí na studenou tvář.
Zase jsi větší, synku - a těžší... Není ti zima?
Myslel jsem, tati, že ten vlak nepřijede. Tolik sněhu všude...
Jdou ruku v ruce zasněženou alejí, míří na silnici, vedoucí do města.
Maminka? Peče cukroví. Kapra máme v neckách na chodbě, ten se mrskal! Musel jsem po něm vytírat podlahu. Nezabloudíme, neboj se, tati, tady jsou patníky a tady ty zasněžené stopy, ty jsou moje, jak jsem ti šel naproti. Já to tady znám.
Sníh vrže pod botami. Temnota zešedla, v dohledu je kamenná zeď táhnoucí se podél cesty.
Sem někdy chodíme s mámou, to je hřbitov - poučuje Pavlík otce. - Za chvilku budeme doma. - Za chumelícími se vločkami se rýsuje kostelní věž, po obou stranách domky a domy, v oknech zatemnění podle předpisu, tu a tam světelná škvírka..
Ne, tati, žádný Ježíšek není, dárky dostanou zítra děti od rodičů, víš? Pavlík se směje.

Dobrou noc, Pavle. - Maminka stojí ve dveřích otevřených do kuchyně. Usmívá se, má na sobě sváteční zástěru a pod ní hedvábné tmavomodré šaty s perleťovými knoflíčky. - Tatínek večeří, říká maminka. Celou cestu z Prahy nic nejedl. Ano, budeme si povídat. Ty koukej spát... Nechám pootevřeno, aby sem šlo teplo od kamen. Zítra budete s tátou strojit vánoční stromek. Večer přijde Ježíšek, jestli jsi byl teda hodný... A už spi...
Maminka žertuje, hrozí Pavlíkovi prstem... Pavlíkovi se nechce spát, na spaní je brzo. Raději by seděl u kuchyňského stolu a poslouchal, jak táta nadává na Němce.

Pavlík slyší z kuchyně cinkot a šplouchání, maminka myje ve dřezu nádobí. Táta cosi vypráví. Pavlík stěží rozumí, každé druhé slovo aby si domýšlel. Zaslechnout z toho povídání aspoň něco je pro Pavla důležité. Má podezření, že matka mu neříká o tátovi všechno. Že v Praze jsou tátové zlými skopčáky fackováni na ulici, když na levé klopě kabátu nemají přišitou hvězdu ze žluté látky - to Pavel ví. Ale jak poznají, že ten tatínek, kterého tlučou, je Žid? Že židovské dítě v Praze nesmí chodit do školy, kam ostatní děti chodit musejí, o tom Pavlík taky ví. Pověděl o tom klukům ve třídě, všichni se smáli a Slávek - Pavlíkův nejlepší kamarád - prohlásil, že by chtěl být Židem, že by to bylo fajnes. Ani Slávek ani ostatní kluci nevědí, že táta nesmí v Praze jít na procházku do Grebovky, nesmí do kina, nesmí do hospody, nesmí ani nakupovat, leda od čtyř do pěti hodin odpoledne. Nebo do šesti? Co na tom záleží... I chleba je v tu dobu vyprodaný. A potravinové lístky pro Židy? Ty jsou pro pláč, radši nemluvit, říká maminka.
Pavlíkova maminka mluví teď s tátou o penězích. Dá na ně pozor a bude šetřit, jak to půjde. Zažádala, aby ji nechali opět učit. V úřadu jí řekli: učitelák jste vystudovala, jako výpomocná učitelka jste před válkou praktikovala dobře, rejstřík máte čistý, podle dokladů jste árijka, učit byste mohla... Musíte složit zkoušku z němčiny.
Kdoví, kdy táta znovu přijede. Říká, že tentokrát přijel načerno, o povolení odjet na pár dní z Prahy žádnou žádost nepodával, stejně by mu na policii žádné povolení nedali, naopak, začali Židům cestování na venkov zakazovat. Chystají se transporty do Terezína. Zatím vybírají mladé Židy, budou tam prý stavět domy. Mluví se o tom, že na starší Židy později dojde taky. Tatínek neví, kdy zase pošle mamince nějaké peníze, protože doktor Malina se bojí v novém roce dál zaměstnávat židovského koncipienta. Zatím to šlo, táta si odnášel z Malinovy kanceláře lejstra domů, tedy do toho pražského podnájmu v ulici Na poříčí, ale minulý týden musel odevzdat svůj psací stroj. Podle nařízení nesmí vlastnit psací stroj, nesmí mít rozhlasový přijímač, telefon, piáno nebo cokoliv ze zlata, například snubní prsten. Kdyby přišlo gestapo prohlížet byt a něco zakázaného se našlo - třeba na základě anonymního udání, to je jejich oblíbená zábava - tak by všechno zabavili a tátu odvedli, jako se to stalo nešťastnému panu Raabovi. Pan Raab je tatínkův bývalý kolega. Nikdo nic o Egonu Raabovi neví, na Židovské obci řekli paní Raabové, ať se optá na protektorátní policii. Tam poradili paní Raabové, aby se nebála a dotázala se přímo v Petschkově paláci. Gestapák ji ohledně jejího nezvěstného manžela vyslýchal a pak se jí vysmál, že prý bude na světě aspoň o jednoho smradlavýho, špinavýho židáka míň.
Tatínkovi v této chvíli bylo dobře rozumět každé slovo a Pavlík natahoval uši, aby se dozvěděl ještě víc, jenomže potom se ozvala maminka: Ššš, ššš - Fricku, ať nás domácí neslyší... Musíme být opatrní... A Pavlík už spí...
Maminka vchází potichoučku v punčochách do pokoje. Pavlíkovi urovnává peřinu - a zavírá za sebou dveře.

Smrček je malý, ale v železném stojánku a na stoličce vypadá větší. V pokoji voní pryskyřice. Pavlík má od jehličí popíchané prsty. Bílé pěnové pusinky a barevné fondánové věnečky, pověšené na větvích vánočního stromku, vypadají hezky. Zbývá připevnit mosazná držátka pro svíčky. Na špičku nastrčíme tuhle hvězdu, říká tatínek Pavlíkovi - a bude hotovo.
V kuchyni se vaří brambory, poklička na hrnci začala poskakovat, rachotit - a někdo z chodby zabušil na kuchyňské dveře. Třikrát, čtyřikrát buch buch, jako kdyby ten, kdo stál za dveřmi, pospíchal s nějakou důležitou zprávou pro nájemníky.
Pavlíkův otec se rozhlíží. V tomhle pokoji se schovat? Není kam a bylo by to zbytečné: do kuchyně vkročil pan Supek, domácí. Pavlíkovi se pan Supek nikdy nelíbil. Ani dneska tomu není jinak. Popravdě řečeno, Pavlík se pana Supka vždycky bál. Je příliš velký, příliš břichatý, má příliš červený nos, hlasitě - příliš hlasitě - mluví, na každého křičí. Teď huláká : Kdo je ten člověk vedle, co tady v domě pohledává, jak to, že paní učitelka nic nehlásila? Chce snad dostat Supkovic rodinu do maléru? Copak paní učitelka neví, jaké jsou dnes poměry? Co se všude děje? I zdi mají uši!
Pavlíkova matka si utřela ruce do zástěry, odstavila na okraj plotny horký hrnec s bramborami a říká panu domácímu, že večer bude bramborový salát, takový výborný salát si děláme vždycky na Štědrý večer. Ten člověk, který s Pavlíkem zdobí vedle v pokoji vánoční stromeček, ten pán je můj muž - pokračuje maminka - vždyť se znáte, setkali jste se tady, když jsme se k vám přistěhovali, asi rok a půl to bude, viď, Fricku... Pojďte sem, chlapci. Pavlíku, pozdrav pana domácího. My jsme sice rozvedení, ale jenom papírově, kvůli úřadům. Přece víte, jaká je teď zlá doba... Co se děje se Židy všude... Fricku, pan Supek tě nepoznal, víš? On se Fritz v té Praze za poslední rok dosti změnil. Zhubl, i v obličeji se změnil, ty vrásky na čele a kolem úst dřív neměl. Má i míň vlasů a šedivějí mu... Přijel na vánoční svátky za mnou, za námi, Pavlík je jeho dítě, na mou duši - u soudu jsme řekli něco jiného, ale mezi námi lidmi to neplatí. Žádné židovské svátky nedržíme. K Pavlíkovi přijde dnes navečer Ježíšek. Po celý rok byl hodný kluk a dobře se učí - tak mu Ježíšek nadělí dlouhé kalhoty do školy - budou to jeho první dlouhé kalhoty - a možná dostane i novou knížku. Náš Pavlík je velký čtenář, víte? Potom zapálíme svíčky, zazpíváme si Narodil se Kristus Pán - a taky Nesem vám noviny. Muž se pořádně nají, zítra si odpočine, vyspí, potěšíme se... a na svatého Štěpána večer pojede zpátky do Prahy. To vám slibujeme.
Pavlíkův otec nakročil k panu domácímu, že si podají ruce, popřejí šťastné a veselé - ale ten couvnul o dva kroky, dal ruce za záda, tváří se jako když kousne do hořkého, červivého jablka. Křičí, že pan doktor musí z jejich - Supkovic - domu odejít ihned, jo, vážně, nejlíp teď hned, aby stihnul vlak na Plzeň. Tady nemá pan doktor co pohledávat! Jestli přijel s povolením nebo bez povolení - na tom nesejde. Žádné papíry on, Supek, vlastník tohoto domu, nechce ani vidět. Za přechovávání osob židovského původu se dneska odsuzuje, oběsí vás i mě a...
Počkejte, pane domácí - skáče mu do řeči Pavlíkův tatínek - já vás chápu, máte strach - ale to, co tady vykřikujete, je z právního hlediska nesmysl! Trest smrti - ten se týká přechovávání uprchlého Žida, rozumíte? Uprchlého z vězení, z trestnice, z toho jejich zařízení, říkají tomu tábor, lágr, das Konzentrationslager. Mějte rozum, já žádný uprchlík nejsem.
Právní hledisko! rozkatil se Supek. Člověče! V téhle době? Odkud jste přijel?
Pavlík pozoruje, jak se ti tři dospělí hádají. Maminka mluví potichu a je jí do breku. Táta mluví hlasitěji, má na Supka vztek, ale ovládá se. Supek překřičel oba. Když odešel dolů do přízemí, kde Supkovi bydlí, Pavlíkova maminka se rozplakala. Sedí u stolu, hlavu v dlaních, hledí na hrnec s vychladlými, uvařenými bramborami, a slzy jí stékají ze zarudlých očích po tvářích až na bradu a na krk a za límeček blůzy, té obyčejné flanelové blůzy s bílými a červenými čtverečky, kterou chtěla před večeří svléknout a vzít na sebe něco hezčího, svátečnějšího, v čem by se Pavlíkovi a tatínkovi líbila ještě víc.

Počkali do setmění - přišlo brzo, až moc brzo. Tatínek Pavlíka objal a napomenul ho, aby byl hodný a maminku poslouchal. Pavel se díval, jak se jeho rodiče dlouze, beze slov, políbili, jak jeho táta oblékl svůj černý zimní kabát, ve kterém včera přijel.
Ne, Anny, - řekl táta - půjdu sám. Nepůjdu na tu předměstskou zastávku, kde včera na mne čekal Pavlík. Půjdu rovnou na nádraží. Vím, kudy se tam jde, pamatuji si to. Bude tam víc lidí, nebudu aspoň tolik nápadný. Sednu si v čekárně, počkám, zvykl jsem si čekat. V Praze taky pořád na něco čekám. Věř mi, mám pocit, že musíme všichni čekat a čekat. Když budeme trpěliví, dočkáme se lepších časů.

Otec odešel. Maminka přestala plakat, pohladila Pavlíka po vlasech, přitiskla na chvilku jeho hlavu k sobě. Cítí na tváři matčinu dlaň. Je tvrdá, horká, pevná - Pavlík by tu dlaň poznal mezi tisíci jinými lidskými dlaněmi - i poslepu.
Vezmi si kabátek - řekla maminka - a dojdi dolů s kbelíkem do kůlny pro uhlí a vezmi taky dříví, aspoň pár polínek. V kamnech nám skoro vyhaslo.
Pavlík se zastavil před kůlnou. Vidí na zasněženém dvorku otisky bot. Otec odešel zadem, přes zahradu, tam si otevřel vrátka, která byla jenom na závoru. Nikdo ho nespatřil, nikoho při tomhle odchodu v tuhle dobu nemohl potkat. Ježíška teprve ne, žádný není. Pavlík vzhlédne k nebi. Hvězdy se mihotají v černočerné vesmírné dálce. Na střechách leží sníh jako mlčenlivý, třpytivý prach.
Teď sem na dvorek doletěl z ulice jakýsi hluk; zavrčel motor, bouchla dvířka od automobilu. Ozvaly se hlasy, mužské hlasy, ozval se domovní zvonek. Pavel se vrátil ze dvorku k dolním pootevřeným dveřím a naslouchá: Německé věty! Někdo se domlouvá německy se starým Supkem... Pavlíkova školní němčina nestačí na tak rychlé mluvení... Ale stačí na jeho představy: Přijeli pro tátu! Srabi - budou vyslýchat Pavlíkovu maminku! Budou z ní páčit, aby přiznala, že táta přijel z Prahy načerno... Pavlík se protáhl do sklepní chodby a ve tmě naslouchá znovu - teď rozumí líp. Němci jsou dva, Supek taky mluví. Nekřičí, mluví uctivě... Ne - nejdou nahoru za maminkou - vyptávají se, zůstávají v přízemí... Verstehen Sie? Aha, Supek jim nerozumí! Nebo rozumí málo... Pavlík ve tmě zavírá oči, pootevřená ústa jsou jeho třetí ucho...Weg? Pryč? Er ist weg? Schon? Už? - Pavlík si domýšlí, co se děje: Supek vysvětluje, že Pavlíkův otec už odešel. Ja, Bahnstation... Na nádraží.
Pavlík zatíná pěsti. Musí tátu varovat. Na nádraží ho najde a řekne mu, aby se honem schoval. Na nádraží bude dřív než oni. Vezme to zadem jako táta a poběží zkratkou - Myší dírou. O Myší díře ti skopčáci nic nevědí. Maminka bude Pavlíka hledat, bude mít o něho strach. Nedá se nic dělat. Teď je každá minuta drahá. Pavlík musí tátu zachránit.
Pavlík se dal do běhu.

Za denního světla by vám v Tumyslicích poradili docela jednoduše: K železniční stanici Tumyslice - město? Ukázali by na mírné návrší, kde stojí nízká, jednopatrová nádražní budova z červených cihel. Tohle nádraží je tam odjakživa - myslím od těch časů, kdy se dráha stavěla. V přízemí odděluje dopravní kancelář od čekárny zděná příčka s okénkem, u kterého - čtvrthodinku před příjezdem vlaku - pan přednosta odhrne záclonku a začne prodávat jízdenky. Občas tam sedává paní přednostová, musí totiž umět zastoupit manžela ve více služebních povinnostech, než byste řekli.
V ten Štědrý večer, kdy Pavlík doběhl k tumyslickému nádražíčku, aby našel svého tátu a varoval ho před nebezpečím, měl službu přednosta Najdl. Ve služebně byl celé odpoledne sám, protože o Vánocích provoz na trati je slabý, a tak dal posunovači Očadlíkovi na Štědrý den volno.
Teď ovšem sám není. V kanceláři stojí se dvěma muži u skříně s drážními telefony, pákami od návěstidel a svítícími signálkami, a něco jim vysvětluje.
O tom, kdo ti dva v dopravní kanceláři jsou, není pochyb. Pavlík předtím přiběhl - a před nádražím u chodníku stálo auto, velký, černý, osobní vůz; uvnitř seděl šofér, obrys jeho hlavy ve vojenské čepici Pavlík zpozoroval snadno, protože šofér kouřil cigaretu. Na tumyslickém nádraží je jenom jedno nástupiště - nikdo na něm nečekal, nikdo tam nestál. Vedle nádražní budovy parčík se třemi lavičkami - sněhu na nich na dva prsty - nikdo na lavičkách neseděl ani teď ani předtím, než Pavlík doběhl. Zbyly by stopy. Za parčíkem je sklad a ještě dál jsou záchody; takové plechové plenty a stříška. Tabulka Muži. Plechový domeček s tabulkou Ženy... Ke skladu i záchodům cestička umetená a posypaná popelem. Na záchodech navátý sněhový poprašek. Nikde nikdo. Pavlík si tedy domyslel, že Němci budou u přednosty v kanceláři. - Jak tam nahlédne? Ano, potemnělá čekárna je prázdná. - Podívat se opatrně do okénka! Pavlíkovy dohady se potvrdily. Spatřil přednostu, jak mluví s oběma gestapáky, jak bere do ruky telefonní aparát a druhou rukou točí kličkou na spojovací signál. Venku na nástupišti se ozvalo bimbání, znamení příjezdu vlaku.

Táta...? Kde je tatínek? Asi před nimi utekl z nádraží - ale musel by je zpozorovat včas! Nebo tady táta ještě není? Někde se zdržel, minul ve tmě správnou ulici... Pak ovšem o Němcích, kteří ho hledají, táta neví!
V čekárně bylo šero. Nad vchodem svítila tmavomodrá žárovka. Kamna v koutě místnosti hřála. V jejich slídovém průhledítku žhnulo červené světélko jako oko zavalitého mužíčka. Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil železničář. Přinesl v kbelíku uhlí, přesypal uhlí do truhlíku vedle kamen, otevřel horní kamnová dvířka, přiložil dvě lopatky uhlí a zahleděl se do plamenů. Pavlík muže pozoruje z tmavého kouta. Kdyby neměl ten člověk tu nádražáckou čepici, kdyby neměl ten kabát s kovovými knoflíky, které u otevřených kamen se zableskly... řekl by Pavlík, že vypadá jako táta... Co kdyby teď Pavlík slušně pozdravil? Táta by Pavlíka podle hlasu poznal... Ne - raději ne, raději bude Pavlík zticha a schovaný ve tmě, ti od gestapa jsou pořád na nádraží... Železničář vzal prázdný kbelík a odešel z čekárny.
Pavel se vrátil k okénku. Ti dva němčouři sedí za stolkem, oba mají před sebou skleničku. Přednosta stojí u kamen - a ten člověk, co tu před okamžikem byl, ten železničář, tam v kanceláři taky přesypává uhlí do truhlíku. Němci se něčemu smějí a rozvalují se na židlích, skončili s kontrolou a jsou rádi, že se můžou ohřát. Muž, který přinesl z nádražního skladu kbelíky uhlí, se otočil tváří k okénku. Je to táta! Pavlíkovi se dere z hrdla výkřik - ale stihne si strčit pěst do úst a nevydá ani hlásku... Ne, nesmí se k tátovi přiblížit, to by tomu dal... Prozradil by, že přednosta Najdl tátovi půjčil svůj služební kabát, ajznboňáckou čepici, že ho před těmi skopčáky schoval do skladu s uhlím, že jim řekl, že táta není Pavlíkův tatínek, ale posunovač Očadlík, přednostův podřízený.
Přijíždí osobní vlak do Plzně - courák, večerní první šestka - tři vagony plošiňáky. Vystupuje několik cestujících. Pospíchají, zachumlaní do zimníků, chlapce u čekárny si nevšímají. Za kouřem zakrytou a syčící lokomotivou je připojen poštovní a zavazadlový vůz. Vlakvedoucí vyhlíží přednostu stanice, který mu nese jakási lejstra. Výpravčí s červenou čepicí, ti se Pavlíkovi moc líbili, když byl ještě malý klučina a chodil s tátou na smíchovské nádraží pozorovat mašinky... Za přednostou po úzkém, zasněženém perónu kráčí Pavlíkův tatínek, převlečený za železničáře, nese nějaký balík - ne, kufřík to je, Pavlík teď zahlédl, jak vlakvedoucí otevřel vagonové posuvné dveře - tatínek mu podal kufr, pak natáhl směrem k vlakvedoucímu obě ruce - a ten ho vtáhl do vozu a zatroubil na trubku signál k odjezdu. Přednosta zvedl paži, lokomotiva vydechla další, mohutný, bílý oblak; železný stroj se pohnul kupředu.
Vlak se rozjel do štědrovečerní noci.

© Petr Kersch, Děčín, prosinec 2008