Potlesk vestoje, kterému se snad dneska česky říká standing ovation, tedy pokud nechcete vypadat jako blbec, je podle pana hostujícího kapelníka Hubáčka (druhé housle) úžasnej vynález, když koncertujete v sále jako v tom za lokálem restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých. Kvůli koncertu tam nanesou řady lavic se sezením tak mizerným, že posluchačstvo uvítá, když se konečně může postavit. Takže ať vržete sebehůř, dočkáte se standing ovation, jak později vždycky napíše ve svém referátu dentista Voráček do Hlasů Polabí, jejichž je stálým dopisovatelem. Tím pádem se ovací vestoje dočkalo i koncertní provedení ouvertury Lazebníka sevillského, podle překladatele Wikipedie prý Sevillského holiče, jak upozornil zvěrolékař doktor Žaket (viola), který má v počítači internet. Amatérský symfonický orchestr sice nemá fagot, který může chybět mezi nástroji podávajícími si mezi sebou rozkošně zpěvné téma předehry, ale hoboj, klarinet a lesní roh také nadělají dost parády.
V té souvislosti napadlo pana lékárníka Dubského (klarinet), zarostlého jak Karel IV. na stokoruně, tedy jako bezdomovec, že by přece jen bylo dobré fagotistu sehnat, ideálně nějakého cizince, neboť tím by dostal orchestr mezinárodní punc; dělají to dnes všichni, psali prý v novinách, že třeba i Národní divadlo. Tesařský mistr pan Holíkovský, kterému chybí na pravé ruce ukazováček, takže hraje na trombon tahový, kde ukazováček není nutně zapotřebí, by na žádném cizinci netrval. Ať je z Německa, z Ameriky nebo z Litoměřic, hlavně ať umí na fagot. Takže se rozběhl nábor. A věřte tomu nebo ne, cizince na fagot sehnali. Úspěšný vietnamský obchodník, široko daleko oblíbený pan Nguyen Ba Thao, který sice hraje na tu jejich píšťalu, ale když mu někdo půjčí fagot, slibuje, že za měsíc na něj zahraje Starého bručouna, excelentní skladbu Julia Fučíka, opus 210. Fagot zapůjčila místní hudebka, pan Nguyen Ba Thao svěřil obchod ženám své rozlehlé rodiny a cvičí a cvičí, takže se můžeme těšit.
S představou rozšíření možností o fagot rázem narostla orchestru křídla, takže když slyšeli, že místní pěvecké sdružení Hlahol hodlá nastudovat Prodanou nevěstu, hrdě se k záslužnému projektu přihlásili. Ve svatém nadšení si jaksi nevšimli, že každá opera začíná předehrou, Smetanovo veledílo nevyjímaje. Jestli jste na Prodanku přišli pozdě, nebo se ještě vrtíte a zlobíte se na tu dámu s drdolem před vámi, zkrátka pokud jste pozorně neposlouchali, vězte, že ouvertura k Prodané nevěstě vůbec není nejlepší nápad i pro sebelepší amatéry. Řekněme si to takhle: jestliže Londýnský filharmonický orchestr v roce 1930 hrál Smetanovu předehru necelých šest minut, pak Amatérský symfonický orchestr ji po delším studování hrál minut devatenáct i s několika vynechávkami. To už by se po takové předehře obecenstvo raději mohlo zdvihnout a jít domů. Ale nejdřív se zdvihnout. Standing ovation.