"Jak rozzáří se naše byty,
když potmě vrátíme se domů:
na stole šálek nedopitý,
skrojek nedojedený k tomu."
Vilém Závada - Dušičky (Město světla)
"Na, užij," nastrkovala stařenka chlapci pod nos několik banánově žlutých rynglí - kdeže však tenhle jedináček z města a nedomrlé, chudé plody vysočiny! Ovoce se mu zdálo moc "obyčejné", a také - nu ano - se štítil babiččiných vrásčitých dlaní, z nichž už stěží mohlo levné mýdlo se studenou vodou nějak odstranit tmavé svědectví o tvrdé celoživotní práci. Taky rozmazloval kočku, a když pak, dva dny před koncem jarních prázdnin, sežrala ta ptačí mláďata z hnízda vysoko v koruně třešně, mrštil jí - pomstychtivě - (tohle si uvědomil až o mnoho let později) o stěnu stodoly. Kočka utekla a už se neukázala. Potom litoval, těžko říci zdali ptáčků, kocoura či sebe - když babička viděla, jak mu je, vyšla do zahrady, kde zrovna chuchvalce šeříků nad pískovištěm agresivně nabíraly do květů a třešně naopak zeleně bobulovatěly a chlapeček se čertil, a zvolala: "Murkúú-" - … a bylo.
Chléb balila do ošatky v komoře; vonělo to tam kmínem, vápnem a dřevem. Taky lopuším, ale to tady na březích Bečvy všude. Nad prastarou pecí, dlouho už nepoužívanou, kýčovitě hýřil barvami budovatelský mládežnický plakát z padesátých let, nejspíš po nejmladší tetě - ale věřím, že ta už odpočívá v pokoji, protože bez času. V kuchyni naproti tomu visel jen malý obrázek panenky Marie, žehnající nad dětmi, které se z mostku natahují po panence spadlé do větví nad peřejemi - ta se koneckonců tklivě dívala, s rukama na probodnutém, plastickém srdci, i z výpravného obrazu v ložnici, odkud tento rod vzešel po přeslici. Dalo-li dobré léto i úrodu brambor, sloužila-li ještě stará záda, měla stařenka vystaráno - pánbůh zaplať. "Tak!"
Svatojánský chléb - "buď to vyhoďte, nebo to někomu dejte, nebo - však uvidíte; to znamená: buď to vyhoďte, nebo to někomu dejte, nebo…" vykládal otec a klučina kulí kukadla, neboť babička hned od něj bere zmuchlaný papír s tmavými šůlky do rukou, s klouby jak suky na větvi a sveřepé kůstky v kůži jakoby až hliněné - jako by tomu daru žehnaly: "Ale néé, tož Milánku…," a už si je nese do komory, za patama pod suknicí se přes práh jen práší. Potají potom hoch ochutnal, ošklíbl se, a … s božím darem naložil - inu, jako táta.
"Na, vyndej mi tu třísku -" podávala mu druhdy jehlu a nastavovala tu mozolnatou dlaň, když se vrátila z kolny s těžkým košem dřeva. Jak by mohla tušit, že tahle její krev se krve děsí víc než školy; nicméně vzal jelimánek ostrý nástroj a svědomitě začal v ráně špárat. Hlavou mu blesklo, že babička mu důvěřuje, že je silná, a taky - když nakonec sama vzala jehlu do druhé ruky a pomohla si lépe - že ho má asi moc ráda … - proč tenkrát nic neudělal, neřekl babi, nedal pusu?
Jak rád bych to dnes udělal, ale co naplat, když ta žena tlí už dvacet let v hrobě? S kostmi manžela a jednoho dítěte leží tam teď s ní i popel jednoho vnuka - sebevraha, ale věřím, že přesto odpočívá v pokoji, protože bez času. Stejně bych s ní ale rád teď oťukával otázky smyslu života, diskutoval - a učil se… neboť se v hrůze existencialistické existence těžko člověku žije bez oné komůrky vzadu … zbývá však naštěstí ještě láska. Amen?
To slovo užívala jen při večerních motlitbách a zdá se, že byla šťastná. Komu z nás je takové nadělení dáno? Ale je tu i ještě jedna víra - v život… "My totiž nejsme pro svět příčinou, kvůli které se střídá zima a léto," jak praví Seneca: "Tyto změny mají své vlastní zákony, jimiž je řízen i běh božských věcí. Jsme příliš domýšliví, jestliže se považujeme za hodné toho, aby kvůli nám bylo uvedeno do pohybu něco tak velkého. Nic z toho se tedy neděje k naší křivdě, naopak není v tom nic, co by se nedálo k našemu blahu." A v tom to je - ta žena byla prostě na světě ráda.