21.9.2021 | Svátek má Matouš


POVÍDKA: Cesta

21.8.2021

Otevřel obálku a na stůl vypadl malý tvrdý lístek s instrukcemi. Pomalu si je pročítal, občas se k některým vracel. Ale věděl jistě, že půjde.

„Začátek Vaší cesty je v 6 hodin ráno na obvyklém místě, které znáte a které jste sám kdysi označil za své oblíbené. S sebou si vezměte jen malé zavazadlo, nejlépe batoh, kam si dejte věci, které považujete za potřebné na této cestě a bez kterých byste se neobešel. O své misi nikomu nic neříkejte. Návrat nelze přesně stanovit.“

Seděl za svým pracovním stolem a přemýšlel, co si s sebou vzít. Nevěděl, jak dlouho půjde a co jej na cestě může čekat. Pak se rozhodl a vytáhl ze zásuvky fotky své ženy a svých dětí. Ne, že by si nebyl schopen vybavit, ale byl zvyklý je občas rozložit na stole a vytvořit z nich malý oltářík. Poté vytáhl z lékárničky aspirin. Občas míval příšerné bolesti hlavy a představa, že si nebude moci vzít léky při atace migrény, jej děsila jako máloco. Poté s váháním vytáhl z baru láhev oblíbené single malt whisky a krabičku doutníků Cohiba. Víc asi nepotřebuji, konstatoval spokojeně.

Ráno byl na místě včas, býval dochvilný a jak s uspokojením konstatoval, byl tam sám. Stezka pomalu stoupala, nijak prudce, udusaná šotolina umožnila celkem rychlý krok. Kdyby mu to nebylo hloupé, klidně by začal zpívat. Stromy tvořily jakýsi tunel, větve ve výšce se z obou stran navzájem propojily, a tak prudké ranní slunce vůbec nevadilo.

Po zhruba dvou hodinách se ráz krajiny začal měnit. Stezka nebyla zdaleka tak příjemná k chůzi. Musel dost často překračovat větve spadané ze stromů, místo šotoliny měl pod nohama velké kusy kamenů, které bylo třeba občas nutné přelézt se značnou námahou, jiné musel obejít a tím se rytmus jeho kroků zpomaloval. Batoh na zádech, který ze začátku nevnímal, jej začal stahovat dozadu, řemeny se zařezávaly do ramen a působily nepříjemnou bolest.

Napadlo jej, že pokud by odhodil část zátěže, šlo by se mu nejspíše lépe. Sňal batoh ze zad a jako první jej napadla láhev whisky. Měl ji rád, její ostrá a řízná chuť mu připomínala některé jeho životní události, zvykl si na ni a věděl, že jejím odhozením cosi ztratí. Na druhé straně už nešlo s touto zátěží postupovat vpřed.

Po ulehčení závaží se jeho krok zrychlil, cesta i přes své překážky se mu zdála být zase o cosi snazší. Přesto neušel ani hodinu, když se batoh ozval znovu. Tíha se přes počáteční ignorování zvětšovala do nesnesitelnosti. Zastavil, sňal batoh a vytáhl zbylé věci. Nebyl sice závislý, ale miloval ty chvíle klidu s dobrým doutníkem, kdy jen seděl doma v ušáku, poslouchal svého oblíbeného Rachmaninova nebo jazz a pomalu vypouštěl kolečka ke stropu. Nakonec s těžkým srdcem krabici položil na placák a bez ohlédnutí pokračoval.

Stezka mezitím dostala zcela jiný ráz. Stromy s vlídným stínem dávno zmizely, okolo byly jen zakrslé keře, slunce nemilosrdně tlouklo do jeho hlavy svými horkými rytmy. Cesta jakoby se občas ztrácela, nebylo možné přesně určit její okraje a on musel velmi uvážlivě přemýšlet, kam položí nohu v dalším kroku. Ten ztěžkl, chůze už nebyla zdaleka tak rytmická, spíše se potácel vpřed. Pak mu došlo, že batoh musí opět odlehčit, že jinak dále prostě není možné jít. Vytáhl svůj oltářík a krabičku s lékem. Hlava jej začínala bolet a to, že by se zbavil aspirinu, mu připadalo šílené. Na druhé straně ten full hand fotek jeho nejdražších…

Aspirin letěl do kleče a on – už hodně ztěžka – stoupal výše, už jen pustým prostorem, kde nebyla ani zakrslá tráva, nic živého, jen hromady kamení a tvrdá hlína, z níž už nemohlo nic vzejít. Nikde nebyl žádný úkryt, kde by se mohl aspoň na okamžik skrýt před zuřivým žárem. I přesto, že si našel nějaký klacek, který používal jako hůl, tak se šoural vpřed a přestal vnímat čas a realitu, v níž se vlastním rozhodnutím nacházel. Když znovu ucítil řemeny batohu, uvědomil si, že už je tam jen jediná věc. To, na čem mu záleží mnohem více, než na vlastním životě. Mohl by svůj oltářík vyhodit a ujít zase nějakou vzdálenost a třeba konečně dorazit k cíli. Cítil však, že to prostě nemůže udělat, že tahle směna je už za čárou.

Klesl na kolena a nějakou chvíli setrval se skloněnou hlavou. Pak se pomalu narovnal. Před sebou spatřil cíl. Malý přístřešek, taková bouda na úplném vrcholku hory, na kterou od rána stoupal. I přes závaží, které nesl, se pomalu sunul těch posledních pár stovek metrů. Cítil krystalickou bolest, která mu rvala hlavu, měl stále pocit, že mu nějaký obrovský orel klove do obou očí. Jen smutně pomyslel na krabičku aspirinu v křoví daleko pod vrcholem.

Po době, která měla dle něj nepříliš daleko do nekonečna, došel ke stavení. V ústrety mu vyšla postava, z níž sálal klid a dobro.

„Je dobře, že jsi tady,“ uslyšel vlídný tón hlasu. „Pojď dál a odpočiň si. Máš za sebou celou svou cestu. Už nemusíš nikam spěchat.“

Sedl si na malou lavičku a sotva popadal dech. Měl však neurčitý pocit štěstí, že je to všechno za ním, že už nikam nemusí stoupat, že jeho cesta končí.

„Máš dost času, aby ses rozmyslel, co bude dále,“ řekla náhle postava. „Můžeš vstoupit dovnitř a zažít něco, co sis neuměl představit ani v těch nejodvážnějších snech. Tam už není nic, co lidé považují za důležité, není tam bolest ani strach. Budeš mít najednou pro sebe celý prostor a čas. Pokud bych mohl použít lidské přirovnání, pomalu se budeš rozpouštět v moři.“

„A pokud zůstanu tady?“ vyhrkl bez většího přemýšlení.

„Pak se toho moc pro tebe nezmění. Sledoval jsem tě celou pouť a vím, čeho ses zbavoval a co pro tebe zůstalo tím podstatným. To všechno ti zůstane, půjdeš dolů, najdeš všechno tam, kdes to nechal, a bude jen na tobě, jestli to budeš chtít zpět, nebo to necháš ležet. Nechám ti dost času na rozmyšlenou, ale ne věčnost. Rozhodni se sám.“

Postava zmizela. Seděl na lavičce před boudou, zíral do země a nevěděl, co má udělat. Obojí je svým způsobem dobrá i špatná volba. Jako v celém životě, napadlo ho. Nikdy nebylo všechno jasné. Často se mu jeho vítězství měnila v prohru a naopak bylo mnoho situací, kdy se zdánlivě neřešitelná věc nakonec změnila ve slastný pocit zdaru.

„Kdybych si mohl dát skleničku whisky a dobrý doutník k přemýšlení,“ řekl si sám pro sebe. Pak se rozhodl.

Vstal, protáhl se a vykročil….

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.