Před Vánoci roku 1465 byl panoš Jaroslav poslán s listem k papeži Pavlu II. do Říma. Neměl z toho velkou radost, protože bylo chladno a papež krále Jiřího pokládal za kacíře. O své cestě si pohovořil s dvořany. Doktor Žídek, který věděl vždycky všechno nejlépe, ho ubezpečil, že s ubytováním si nemusí dělat starost, protože již Karel IV. nechal pro české poutníky postavit v Římě dům.

V tyrolských horách fičela sněhová vánice, ale v Římě bylo docela teplo. Český dům objevil Jaroslav až po dlouhém hledání. Bylo to ponuré stavení s protrženou střechou, místy porostlou trávou a stromky, uvnitř se pak proháněly krysy a po stěnách lezli pavouci. Na první pohled bylo jasné, že už sem dlouhá léta nevkročila česká noha. Ubytoval se tedy v řádném hostinci.

Na odpočinek po cestě měl dostatek času, protože papež s jeho přijetím otálel. K audienci došlo teprve za týden. Svatý otec byl tlusťoch se zobákovitým nosem a od začátku se na českého posla mračil. A ten spustil:

„Nejsvětější otče! Můj pán, král český, ti posílá ...“

To bylo všechno, co stačil říci. Papež začal na Jaroslava řvát, jak se odvažuje nazývat králem kacíře, kterého on odsoudil. Nakonec ho vyhodil i s listem.

Jaroslava to rozlítostnilo, rozkaz svého krále chtěl splnit. Přemýšlel, jak by se to dalo zařídit. Na Boží hod se procházel podle Tibery, a protože začalo nepříjemně pršet, vstoupil do chrámu. Skromně postával u vchodu. Zrovna se tam odehrávala pobožnost a kněz u oltáře mu připadal povědomý. Náhle se mu rozsvítilo - byl to sám papež! Musel uznat, že zdejší mše je mnohem zajímavější podívaná než ta jejich v Čechách. O průběhu katolického obřadu však toho moc nevěděl, netušil ani, jak se má při něm chovat. Proto si ho papež všiml. Všeho nechal, ukázal na Jaroslava prstem a zvolal:

„Kacíř! Je mezi námi kacíř! Vyhoďte tu bestii ven!“

Jaroslav by šel sám, ale čtyři muži ho vyvedli z kostela a zmlátili holemi. Nebyl už důvod v Římě setrvávat.

Jeho víra pod obojí mu způsobila mrzutost ještě jednou na zpáteční cestě v Rakousích. Zeptal se kvečeru na ulici jedné stařenky, kde by našel hostinec na přespání. Babička mu ochotně ukázala cestu a optala se ho, odkud je. Když se dozvěděla, že z Čech, odplivla si.

Jejich rozhovor sledovala z okna jiná stařena ve vedlejším domě v patře. Špičatý fialový nos, vypoulené oči - hotová čarodějnice. Najednou Jaroslav slyší: Buch, buch, buch! - bába jde po dřevěných schodech dolů. Vyšla na ulici a něco si mumlala. Šla za ním jak pes. Náhle se shýbla pro kámen a hodila. Kámen se po dlažbě jen zvolna plazil. Jaroslavovi to připadalo směšné, ale druhý hod se bábě povedl – trefila ho přímo do hlavy. Rozběhl se za babiznou, aby ji potrestal, ale ta se dala na útěk a volala: „Kacíř! Kacíř!“ Lidé vylézali výhružně z domů, a tak se dal Jaroslav na ústup a už za tmy se ubytoval v dalším městečku. I tam se ho tázali, odkud je. Odpověděl, že z Polska.

Svůj úkol tedy nesplnil. Král Jiři si vzal zpátky svůj list a nezlobil se.