Ráno jsem se probudila a první, co jsem udělala, bylo to, že jsem se podívala z okna. Při tom pohledu mi srdce poskočilo, protože bylo krásně slunečno a můj venkovní teploměr hlásil 15 °C. S úsměvem na tváři jsem se oblékla a vyrazila na aerobic.
Takhle dobře mi to ještě nikdy nešlo, to bude asi tím počasím, říkám si a s vervou cvičím v první řadě. ,,Singl, singl a double!'' Po dopoledním vyučování vyrazím již dobře známou cestou na oběd. Odevšad jsou vidět mladí lidé v tričkách, ba i babičky se svými pejsky svlékly staré huberťáky a oblékly lehké baloňáky. Celá Libeň radostně povykovala a všichni všechno viděli najednou hezčí. Zkrátka optimismem to bylo cítit všude. Jakmile jsme otevřeli dveře školy, všichni řádně připraveni k cestě domů, náhle se změnila všeobecná nálada a s ní všechno to hezké, co jsme do té doby na světě viděli. Strhla se totiž taková průtrž mračen, že to svět neviděl. I já, všudypřítomná optimistka, jsem měla problémy, abych nepronesla něco značně neoptimistického, dokonce možná až pesimistického. Nakonec jsem se přeci jen ovládla, ale nesetkala jsem se s pochopením. Nikdo totiž můj optimismus nesdílel a nesnažili se to ani skrývat. Dívali se na mne jako na kacíře a občas mezi zuby pronesli něco ve stylu: ,,Jsou chvíle, kdy by se měli optimisté popravovat!''
Po pár minutách už jsem to nevydržela a přestala jsem je zatěžovat svým výkladem o změně k lepšímu. Rychle, mlčky a promočení až ,,na kost,,, teda spíš až ,,do morku kostí'' jsme nastoupili do předního vozu tramvaje č. 25, kde jsme všichni přemýšleli, co teda místo těch procházek, bruslí, kol atd. budeme dělat.
A tomuhle meteorologickému paskvilu máme říkat JARO?

(autorce je třináct a chodí do sekundy na PORG)