Stojí na prahu garáže, na dvoře za ním téměř neslyšně běží motor auta, první sníh poletuje v bílých kuželech halogenů. Rozhlíží se: vrata jsou nahoře, uvnitř je rozsvíceno, ale nikde nikdo. Chvíli váhá, udělá tři kroky, znovu se zastaví a přešlapuje na místě.
Milan pozoruje příchozího z přítmí kanceláře přes napůl stažené žaluzie, srdce mu pumpuje a dlaně se potí. Zdá se mu to snad? Je to on? Nebo to není on? Jestli je, nesmí zpanikařit, musí to mít pod kontrolou, musí se rozhodnout rychle. Ale co by tu dělal? Jistě, co by tu dělal. Jenže myšlenky jsou mrchy, nedají se zahnat, nedají se zkrotit, nedá se s nimi dělat vlastně vůbec nic.
Když Milana pustili, bylo mu šestadvacet. Z noci, která ho dostala do kriminálu, si pamatuje málo. Metalovou kytaru lomcující reproduktory ve dveřích auta. Krev na skle. Policajty, kteří ho našli promrzlého na zasněženém poli kilometr od škodovky s promáčknutým čelním oknem. A zimu, hroznou zimu.
Obhájce se snažil: špatná viditelnost, neudržovaná silnice, šok… Ale pane obhájče, fakta jsou jiná, pravila soudkyně. Řízení v opilosti, nepřiměřená rychlost, usmrcení z nedbalosti, neposkytnutí první pomoci... Můžete tohle zpochybnit?
Milan dostal pět let. Obhájce se chtěl odvolat, jenže Milan to odmítl. Myslel si, že vězením odčiní vinu, která ho probouzela uprostřed noci, která měla obraz nárazem zdeformovaného obličeje, ožívajícího a proměňujícího se v bestii se žhnoucíma očima, záhrobní monstrum z přebalu alba Iron Maiden. Myslel si, že až odpyká svůj trest, vyjde ven zproštěn a očištěn už jednou provždy. A tak odevzdal doklady, hodinky, šaty a pásek, a přefiltrován přijímací procedurou se ocitl v místech, kde se ničeho nelituje. Mezi svatoušky, kteří samozřejmě nikdy nic špatného neudělali. Mezi nudícími se šmejdy s tmavou i světlou kůží, mezi pokérovanými gorilami s čůráky jako obušek, mezi hajzlíky vyznávajícími pokřivenou morálku všech kriminálů světa: pěst, kšeft a bonz.
Arnie si k němu přisedl hned první den při obědě. "Byl´s někdy v Jižní Africe, mladej?" započal hovor s rozklepaným nováčkem a přendal si na svůj talíř půlku Milanovy porce. "Dělal jsem bodyguarda Mandelovi, aby bylo jasno," pokračoval a za jeho obrovitými zády se všichni ksichtili - vědělo se, že sedí za zpackané přepadení pošty. Do do očí mu to ale nikdo nikdy neřekl – Arnieho sto dvacet kilo nebylo žádné sádlo, a muskulatura znamená za katrem totéž, co jinde odjištěná pětačtyřicítka. Ani José, mezi vězni autorita číslo jedna a boss obletovaný partičkou přisluhovačů, respektovaný dokonce i bachaři a doprovázený na každém kroku dvojicí namakaných pretoriánů, si na Arnieho netroufl.
Útlý mladíček s dívčí tváří Milan se zorientoval rychle: v prostředí, kde vládne testosteron a o přežití rozhodují instinkty, to až tak těžké nebylo. Stačilo jen být nablízku a se zájmem naslouchat, když Arnie vyprávěl; ať už to bylo o atentátech na papá Nelsona, které zmařil, o mladičké zuluské královně se šesti bradavkami a jejích permanentně nadržených sestrách, se kterými žil v mnohoženství, o diamantech velkých jako vejce, které našel v opuštěném dolu, nebo o nejkrásnějším městě světa Cape Townu pod Stolovou horou, kde měl nad oceánem prosklený dům s terasou, z níž při západu slunce pozoroval pářící se velryby. Milan mu visel na rtech, vyptával se na podrobnosti, každou historku chtěl zopakovat, dával mu najevo uctivý obdiv - a terminátor Arnie ho za to chránil. Na jídlo Milanovi už vícekrát nesáhl a v jeho přítomnosti se o to nepokusil ani nikdo jiný.
"Jižní Afrika, to je hochu ráj na zemi, a já se tam jednou vrátím, to mi věř. A ty přijedeš za mnou a za rozbřesku, rozumíš, v tý chvíli, která všechno ukáže takový, jaký to opravdu je, si spolu vyrazíme na lov - jenom já a ty a obzorem rozpůlený slunce," končíval zasněně své bajky Arnie a Milan automaticky přikyvoval; časem už ne ale tak horlivě jako zkraje. Někdy dokonce zadržoval smích, zvláště když si hromotluk Arnie zabásnil o "nic netušících antilopách v rozechvělý savaně" a podobně. Mohl si to dovolit - z jejich účelového spojenectví se mezitím stalo oproti všem předpokladům přátelství. Jenomže v kriminále není nic zadarmo: spoluvězni začali o Milanovi mluvit jako o Arnieho holce. Jemu to bylo jedno, ale Arnie jednou málem utloukl menšího z Josého pretoriánů, který si v jeho přítomnosti nedal pozor na jazyk.
Když Arnie odcházel na podmínku, Milanovi se najednou vybavily dávno potlačné pocity z dětského snu, který se mu zdával, když je opustil otec: je sám v lese za soumraku, táta odchází a neotočí ani hlavu, a on, pětiletý chlapec, se nemůže pohnout z místa, protože se mu noha zaklesla mezi kořeny, a nemůže ani zakřičet, jak mu úzkost svírá hrdlo. Jenže nyní na sobě žádný strach nechat znát nesměl – ostatní se i bez toho třásli, jak si ho podají, jakmile se naskytne první příležitost. I Arnie tohle dobře věděl a den před propuštěním vyhledal Josého. Uzavřel s ním dohodu: udělá pro něj venku nějakou práci a José a jeho lidi za to nechají Milana na pokoji. Několik týdnů to fungovalo, na Milana se všichni jen pitomě tlemili nebo ho ignorovali, jenže pak se něco podělalo - Josého džob byl zřejmě nad Arnieho schopnosti nebo to Arnie dlouho odkládal a José ztratil trpělivost anebo cokoli jiného. Na ten večer, kdy ho poprvé Josého pretoriáni odtáhli stranou, Milan nikdy nezapomene, a měsíce, které následovaly, se pokouší vymazat z mozku celých osm let, co je na svobodě.
Sehnat po propuštění slušnou práci byl téměř neřešitelný problém. Chvíli hlídal parkoviště, pak uklízel ulice. Nakonec ho jako vyučeného automechanika vzali v pneuservisu. Nejdřív na zkoušku, bez smlouvy, jenom na záskok, kriminálník se jinak nezaměstnává; ale osvědčil se. Práci si oblíbil, zvykl si na přesčasy – vlastně to ani nebyly přesčasy, protože se to nikam nezapisovalo -; nevadilo mu být v garáži ráno jako první a večer jako poslední zamykat. Zamiloval si rachot pneumatických šroubováků, šplouchání myček kol připomínající zvuk příboje, jak si ho představoval, zvuk kompresoru i vůni nových pneumatik, čisťounkých a černých, zamiloval si práci, při níž se nemluví, nesmlouvá, nešidí, jen mlčky a monotónně maká. Práci, která mu až do dneška pomáhala zbavovat se hnusu ulpělého na každé buňce jeho těla.
Chlap se otočí ke kanceláři a Milan mu konečně vidí dobře do tváře: nízké čelo a krátký zavalitý krk, pod rozhalenkou zlatý řetěz, na krátkých chlupatých prstech zlaté prsteny. Není pochyb: je to on.
Milan se roztřese. Už málem uvěřil, že je to navždycky pryč, vypreparováno a zahojeno, a najednou se odkudsi vynoří tenhle ksindl a iluze je ta tam. Proč zrovna teď, ve chvíli, kdy jeho existence začala konečně dávat jakýsi smysl, kdy začal uvažovat o tom, co bude zítra, pozítří či dokonce za rok?
"Tak je tu kurva někdo?" zavolá příchozí a netrpělivě přešlapuje.
Milan si zapálí cigaretu. Za dobu, co je z kriminálu venku, přibral dvacet kilo, nechal si narůst vousy, začal nosit brýle. Neustálým zvedáním a přenášením kol a pneumatik zesílil, jako kdyby dřel denně v posilovně. Už není ten štíhlý chlapec s dívčím obličejem, zhrubl a změnil se k nepoznání. Narozdíl od Josého.
"Děláme do sedmi, pane, nevšiml jste si cedule?" vyjde Milan z kanceláře.
"Zaplatím navíc, potřebuju to dneska mít," suverénně odpoví příchozí, vytáhne tisícovku a zastrčí ji Milanovi do kapsy montérek. Ano, to je José; Milanova chabá naděje, že se snad jedná jenom o někoho hodně podobného, vzala definitivně za své. Josého nikdy nenapadne omluvit se, poprosit, José si vždycky bere, co potřebuje, a za cenu, kterou sám stanoví.
Milan vyhlédne na dvůr. Kromě starého Peugeota, který je jeho, a bílé nastartované Audi s rozsvícenými světly, kterou přijel José, je prostranství prázdné; ostatní zaměstnanci to zabalili před dobrou půlhodinou.
"No tak teda zajeďte dovnitř," řekne Milan.
José si ho zkoumavě prohlíží. Tak to je špatné, zatrne Milanovi, na lidi měla ta svině vždycky čuch a Milan se přetvařovat neumí. José se mu podívá do očí a pak se zeptá: "Neznáme my se odněkud?"
"Jestli sem jezdíte přezouvat kola, tak jste mě tu asi už viděl," odpoví Milan s předstíraným klidem, natáhne z cigarety a snaží se neuhnout pohledem.
"Ne, jsem tu poprvé," řekne José a vrátí se k autu, nasedne a pomalu se rozjede ke garáži. Milan si oddechne a rukama ukazuje Josému, kudy správně najet na zvedák. Pak dá znamení, José vypne motor a vysouká se ven. Milan spustí garážová vrata - a svět za nimi je najednou stejně vzdálený a nedosažitelný jako tam, kde se poznali; jen José o tom ještě neví.
"Pneumatiky mám v kufru, jsou už na ráfkách, takže to bude rychlovka," řekne José, když vystoupí. "Ale jestli usoudíte, že jsou sjetý, dáme nový, je to na vás."
"Podívám se na to, támhle se zatím můžete posadit a něco si dát," ukáže Milan ke stolku a dvěma proutěným křeslům stojícím před automatem na kávu u dveří kanceláře. José poslechne, pohodlně se rozvalí a začne listovat reklamními katalogy výrobců pneumatik.
Milan típne cigaretu, otevře kufr a vyloží zimní kola. Je vůbec možné, že člověk jako José nemá nikoho, kdo by mu zajel přezout auto? Jistě že má – to, že dnes vyrazil sám a zrovna sem, je jenom zlomyslná náhoda, uvažuje Milan a prohlíží si zavazadlový prostor. Souhra náhod. Zřejmě. Obrátí se a houkne směrem k Josému: "Pane, můžete na chvilku?"
José se neochotně zvedne, odloží kelímek s cappuccinem na stolek a vrátí se do garáže.
"Co je, nějakej problém?"
"Ne, jen máte ještě něco v kufru, nějakou peněženku nebo co, tak si to radši vezměte, ať to někam nezapadne."
José se nakloní do kufru, ale nic nevidí, otočí hlavu - v tom Milan vší silou přibouchne dveře. Josého záda zapraskají, zařve, chce se narovnat, ale Milan je rychlejší, dveře bleskově zvedne a znovu je prudce přibouchne. José se sveze na podlážku, zůstane ležet s roztaženýma rukama, zalomený v pase přes hranu kufru, pod vykasanou košilí mu vylézají špekovitá bedra a z kalhot chlupatá rýha, špičkami bot se dotýká země, potichu sténá.
Milan se natáhne pro lano, přemýšlí, jak ho nejlépe spoutat, aby zůstal takhle, jak je; jeho pohled padne na kola, která předtím vyrovnal vedle auta. Bleskově dvě zvedne - lehce, jako by jiný zvedal nafukovací kruhy -, a hodí je na Josého levou paži, pak další dvě na pravou, středem disků provlékne lano a to pak protáhne podpažími a omotá kolem jeho silného krku.
José se cuká jako masitá myš přicvaklá pružinou pastičky, potí se hrůzou a Milan ten odpudivý pach dobře poznává, kdysi ho měl plné nozdry. Ani nemusí přivírat oči a znovu vidí Josého šklebící se pretoriány hlídající dveře, znovu cítí na své tváři Josého horký, kyselý dech, znovu mu rozdírá krk jeho zpocené strniště a hrudník svírají jeho chlupaté paže jako klepeta obludného korýše, a pak přijde ta bolest, pronikavá ponižující bolest, doprovázená odporným slintáním, chrochtáním a vzdycháním. Znovu vidí krev v záchodové míse a znovu je mu na zvracení z představy, že se to další večer bude opakovat.
Milan se vzpamatuje, rozběhne se přes garáž a rozrazí dveře dílny. Z bedny pod ponkem vytáhne coulovou trubku a lepící pásku, z police vezme nůž a pikslu s vazelínou. Vrátí se do garáže, z držáku shodí smotanou hadici kompresoru, odřízne z ní nástavec s páčkou, konec hadice omotá vrstvou izolačky, nasouká ho do trubky a spoj ještě několikrát obtočí zvenku. Improvizuje, ale přesto je každý jeho pohyb úsporný a jistý, jako by po letech výcviku rutinně sestavoval samopal. Závit na konci trubky namázne vazelínou, zapne kompresor a přejde ke kufru auta s na břiše ležícím Josém.
José ho zaregistruje, ale nemá sílu nadzvednout zátěž, natož vyvléknout se z pout a otočit se, jen funí do podlážky. Milan se nad něj pomalu nakloní.
"Teď budeš držet ty, zmrde!" zašeptá mu do ucha, rozepne mu pásek a stáhne kalhoty.
Josého podolek se třepotá v proudu vzduchu, slepené chlupy pod ním připomínají uválený psí čumák. Milanovi se zvedne žaludek. Narovná se, zkusí zavřít oči a zhluboka dýchat, ale nepomáhá to, naopak, agresivní zápach dráždí čichové neurony k nevydržení. Sedne si na zem, položí trubku vedle auta a opře se o nárazník, vedle se škubou Josého nohy a pod nimi se kroutí hadice.
Chlad bílého plechu na zátylku je uklidňující. Milan vstane, obejde auto a vypne kompresor. V garáži je naráz ticho, divné a hloupé ticho; i José přestal sténat; snad omdlel, možná se jenom snaží něco zaslechnout.
Milan se vrátí do kanceláře, ze dna své přihrádky vytáhne cédéčko v poškrábaném obalu a zamíří zpátky k autu. Otevře dveře u volantu, sedne si a disk zasune do přehrávače. Zakloní hlavu do opěrky, vytáhne cigarety a vytočí hlasitost na maximum. Řezavý zvuk metalové kytary vytryskne z reproduktorů, dere se ven jako krev z proťaté tepny, vibruje pod stropními traverzami a mezi neomítnutými stěnami garáže, rozkrajuje prostor šlehy hadího ocasu. Milan kouří, popel sklepává na vedlejší sedadlo. Zbývá šest minut, než dohraje skladba. Pak musí něco udělat, ať už je to cokoli - to je čas, který si dal na rozmyšlenou. Je mu zima a z přebalu alba na něj civí bestie se žhnoucíma očima.
Je rozhodnuto. Sebere nůž, který předtím odhodil na betonovou podlahu, a vrátí se k otevřenému kufru. Zadrží dech a nahne se nad rozkydlou hmotu Josého těla, levicí ho chytne za vlasy a zakloní mu hlavu. Soustředěně, aby neporanil žíly naběhlé k prasknutí, přiloží ostří pod bradu. Dva řezy - a lano obtáčející Josého prasečí krk povolí. Milan je rozmotá, vyprostí Josého a zvedne za límec – je jako kus hadru, mokrý kus hadru, kterým někdo vytřel zechcaný záchod. Otočí ho čelem k sobě a posadí na hranu kufru. José se na nic nezmůže, jen sedí jako ovce, na smrt bledý, a čeká, co bude.
"Jak jsem řekl, děláme do sedmi, takže teď zase hezky odjedeš, hajzle," řekne potichu Milan. Podepře Josého, pomůže mu vstát, obejít vůz a nasoukat se za volant, zvedne vrata a čeká, až bílá Audi trhaně vycouvá na dvůr, tam se otočí a zmizí za rohem. Pak si napustí umyvadlo, ponoří obličej pod vodu a promne si pálící oči. Zkomplikovalo se to, ale když teď neztratí hlavu, má šanci.
Rychle si umyje ruce mýdlem, převlékne se, nahrne do igelitky obsah své skřínky, pozhasíná, zamkne, skočí do auta a vyrazí - jak zná Josého lidi, moc času mu nedají. Jakmile je doma, nacpe do batohu svých pár hadrů, zbytek věcí do tašky. Odemkne šuple, zkontroluje pas a hotovost v obálce – měsíc co měsíc ušetřil pět tisíc, za osm let půl milionu, v dolarech třicet tisíc, do začátku slušný vklad. Obojí zasune do náprsní kapsy, ze zrcadla sundá pohlednici s obrázkem Stolové hory a telefonním číslem na rubu, zavře pokoj a zabuší na domácí, že jde vypovědět nájemní smlouvu. Bába kroutí hlavou a požaduje doplacení činže ještě za tři měsíce, nehádá se s ní a dá jí, co chce. Seběhne k autu, rozhlédne se - ulice je čistá, má náskok. Nastartuje, benzínu má dost.
Letenku do Cape Townu si koupí až v Mnichově.