Po několikaměsíčním výcviku v lidově demokratické československé armádě jsem zjistil, že na vojně nikoho spravedlnost nezajímá, ba ani jestli voják trpí nebo se mu stýská. Kapitán Horák, velitel naší roty, všechny sice ujišťoval, že kdo má jakýkoliv problém, může se klidně obrátit na něj, ale problém byl se k němu dostat. I kdyby se nějaký naivka chtěl svěřovat se svými problémy komukoliv, musel nejprve ke svému nadřízenému poddůstojníkovi. Ten měl žádost o slyšení posoudit a dle svého uvážení zapsat maníka k raportu u velitele roty nebo problém vyřešit sám. Oblíbenou odpovědí všech poddůstojníků bylo: "Vojna není kojná, další!"

Velice brzo nikdo o nic nežádal, kromě vycházek přes víkend, a naše rota byla bezproblémová. Vycházky svobodník (většina poddůstojníků byli svobodníci) buď doporučil, nebo nedoporučil. Komu ji nedoporučil, ten neměl nárok. Horák šel proti návrhu svých poddůstojníků jen ve výjimečných případech. V takovém případě si všal svobodník na nešťastného šťastlivce momentální přízně kapitána Horáka zasedl a udělal mu z vojny peklo.

Velitelem mé druhé čety u třetí roty byl svobodník Doubek. Ten měl velice brzo jasno o tom, kdo si jeho přízeň zaslouží a kdo naopak bude šůrovat (čistit) chodby, podlaží a hajzly, podle toho co ho zrovna napadlo. Jakmile někdo ze štábu zavolal, že hledají dobrovolníky na skládaní uhlí po práci v sobotu, svobodník Doubek už vykřikoval jména nešťastníků, kteří byli jeho neoblíbenci. Jméno Moc nebylo vždy první, ale vždy se do skupiny dobrovolníků vešlo.

Jednu sobotu bylo opět "vybráno" osm maníků na brigádu. Zatímco se mnozí vojíni převlékali do vycházkového, já se převlékal do zelených montérek v očekávání skládky uhlí. Uhlí vykládali na táborském nádraží hned vedle kasáren "Tabačka" vojíni, kteří byli zrovna ve vězení. Někdy jich však bylo málo nebo bylo naopak hodně uhlí a tak se doplňovali "dobrovolníky" z řad neoblíbenců. Když jsem se dostavil na bránu, čekal na mne desátník Vávra a samé známé tváře z uhelných brigád. Nedbal, Janota, Kratochvíl a další. Seřadili jsme se do dvojstupu a za vedení Vávry vyšli z brány. K našemu velkému překvapení jsme však nezabočili doprava k nádraží, ale doleva k městu. Prošli jsme celé město, ba i náměstí, kde byl hostinec U bílého lva, a nějaký odvážlivec procedil mezi zuby, že by si dal brigádu právě tam.

"Jestli chceš říct pivo," utrousil desátník, "tak se možná dočkáš."

Po té tajemné větě nás vyvedl z náměstí do ulice, která vedla Na Parkány, kde se ohraničen hradbami vypínal táborský pivovar. A tam právě měla naše brigáda pracovat!

Uvítal nás sám ředitel pivovaru a vysvětlil, že jim přivezli ječmen v pytlích a oni ho potřebují odnosit na půdu. Dokud ho neodnosíme, řekl ředitel, tak bude k pití jen voda, ale až bude ječmen na půdě, můžeme pít pivo, a to kolik chceme. Tato fér nabídka zřejmě vyvěrala z předchozích zkušeností s příslušníky lidově demokratické armády a měla své opodstatnění.

Vrhli jsme se s vervou do práce, i když úkol nebyl ani zdaleka tak jednoduchý, jak jsme si představovali. Na půdu, až pod střechu, vedla tři patra a poslední bylo s úzkými točitými schody ještě z dob husitů a nedalo se na nich vyhnout. Nosili jsme tedy pytle pěkně v řadě jeden za druhým a tak jsme i sestupovali. Sestup byla jediná chvíle, kdy jsme si trochu oddechli. Pytle byly těžké, padesátikilové, ale my byli zoceleni brigádami s uhlím a vidina piva nás hnala asi jako vidina kalichu kdysi husity. Vážil jsem sedmdesát kilo, ale zato ta kila byla tehdy samý sval, a tak jsem nošení vydržel bez přestávky stejně jako ostatní vojáci. Po odnošení jsme se všichni, kromě Vávry (zkusil si vynést jeden pytel), zhroutili do stínu zubatých hradeb a ředitel otevřel dveře do skladu s pivem. Tam byly stovky bas piva a byla to samá dobrá piva, ne jako v kasárnách v krámě army, kde prodávali v sobotu jen sedmičku. Tady byla desítka i dvanáctka! A my měli neskonalou žízeň! Ředitel se smál a říkal: "Chlapci, jen si dejte, dobře jste pracovali!"

Také jsme dobře pili a armádě jsme ani v tomto oboru ostudu neudělali. Pivo teklo, řeč nestála a ač jsme se ne ve všem shodli, tak o tom, že taková brigáda je mnohem lepší než skládat uhlí, i když při tom jste se mohli trochu ulejvat a opírat se o lopatu, nikdo nepochyboval.

Já pak šel za ředitelem a zeptal jsem se ho, zda s námi byl spokojen. Když přitakal, tak jsem ho požádal, zda by nezavolal do kasáren a nevyžádal si nás i napříště. Když trochu váhal, tak jsem nadhodil, že napříště by mu také mohli poslat nějaké neduživce a co pak?

"Což neduživce," mávl ředitel rukou, "ale co kdyby mi poslali nějaký nemakačenky! Už jsem tady měl pár part, kdy odnosili ani ne pětinu ječmene a pak se tak sežrali, že jsem musel volat do kasáren. aby si je odnesli!"

"No právě!" řekl jsem rychle.

"No jo, ale jak to navléknout? Já jim přece nemůžu říkat, koho sem mají posílat a koho ne."

"Podejte jim to politicky. Řekněte jim, že jste nás musel zaučovat a že to zdržuje pořád zaučovat nový a nový maníky."

Vraceli jsme se do kasáren ztemnělými ulicemi Tábora a pod bundami nad utaženými opasky nám cinkaly lahve piva, které nám na cestu ředitel dal. Měl jsem těch lahví pod bundou šest a ač jsme se všichni snažili, aby lahve na sebe nenarážely, tak naše malé procesí znělo jako zvonková hra.

V pondělí ráno se o naší brigádě zmínil při ranním nástupu i sám velitel útvaru. Po nástupu si mě zavolal svobodník Doubek a začal na mě řvát.

"Moc, měl jste hrozný štěstí, že jsem nevěděl, že to je brigáda do pivovaru. Prý jste byl po návratu vožralej jak cepelín!"

"Trochu jsem měl upito, pravda," přiznal jsem vesele, "ale vožralej jsem nebyl! To je proti předpisům!"

"Neserte mě, Moc! Já vím, že jste si přinesl chlast i do kasáren a to proti předpisům je!"

" Přinesl jsem vám, soudruhu svobodníku, pár piv za to, že jste mne na tu brigádu vybral. Bohužel jste byl na vycházce a já fakt nevím, kdo vám to pivo vypil..."

" To vykládejte svý babičce! Příště půjdete na zasraný uhlí a ne do pivovaru, já vám ukážu!"

Za Doubkovými zády se objevil kapitán Horák.Postavil jsem se do pozoru a zařval: "Sloužím lidu!"

"Co se tady děje?"

Doubek se obrátil a trochu přikrčil. Hádal jsem, že vysvětlit, proč jsem zařval zrovna že sloužím lidu, nebude lehké a možná mi dá šanci Horákovi vysvětlit, jak mě Doubek šikanuje. Jenže Doubek nebyl včerejší a zhostil se vysvětlování výborně.

"Soudruhu kapitáne, právě jsem udělil vojínu Mocovi pochvalu za dobře vykonanou brigádu a reprezentaci naší roty."

"To je dobře," odvětil Horák. Otočil se odešel do své kanceláře.

Co ředitel pivovaru do Tabačky nahlásil nebo jak to udělal, nevím, ale od té chvíle chodila jednou měsíčně do pivovaru na brigádu jen původní osmička. Ani Doubek s tím nic nesvedl.