„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ pravívala vždycky babička a Aneta se pokaždé jen trpce ušklíbávala. Věděla svoje - kdyby tu nějaké mlýny mlely, dávno už by na kaši rozdrtily především jejího manžela Adama. V olbřímím božím stroji ocitly by se s ním zajisté i strakaté zástupy kurev, hordy kamarádů z mokré čtvrti, hospodští, barmani, ba i mnozí majitelé automatů zvaných výherních. A jistě by se tam vešel i její první chlap Alex. Všechny ty dusné dny a noci plné řevu, stresu, únavy, bídy, beznaděje, dětem na očích, sousedům na uších, dávno už by se musely proměnit v prášek, pouhý pyl, a ten vítr by do dálek rozesel, tam, kam takový svět patří – do prdele, říkávala. A nastal by jí ráj: prostý, lidský, jednoduchý klid.

„Ježíšek nám zase nasral,“ nezbývalo jí ale než pokaždé jen znovu zahořekovat. Někdy, když byla už obzvlášť zlostná, fekální vulgarismus nahrazovala sexuálním. A asi by žehrala na boží mlýny ještě víc, kdyby věděla, co teprve na ni deus ex machina (nebo tentokrát spíš satan ex machina) ještě chystá…

„Mami, potřebuji nějaké sešity,“ pravila jednou na jaře po návratu ze školy dcerka. Hodná holka, je svědomitá, učí se. Snad se bude mít líp než já, i když – kdo nás naučí, jak žít? V televizi mluví právě prezident Václav Havel o tom, jak trh by neměl popírat občana. Že jsou tu prý větší hodnoty – Aneta smutně zavzdychala. Potom předseda vlády Václav Klaus vykládá něco o trhu coby šanci občanově. „Přepni to!“ zavelí starší sourozenkyně bráškovi, a na obrazovce se objeví jakýsi mnich, zvící putny: „… viděl jsem třeba takový titul jako Sexem k nadvědomí, no, haha - takové věci, jestli si teda někdo myslí, že mu to pomůže…“

„Koupím ti je zítra, půjdu do papírnictví,“ řekla maminka, „dej mi seznam.“ Měla tam svoje plány: synek už dlouho naznačoval, že jeho blížící se narozeniny může zachránit pouze robot, kterého mají jen v prodejně na sídlišti. „Není drahý, mami,“ argumentoval zasvěceně, neboť sourozenci dobře věděli, co mamku trápí.

Anetě nezbývalo, než drobně nakupovat ze dne na den, neboť věčně opilý Adam domů nikdy sice nic nepřinesl, zato ale spolehlivě odnášel všechno – peníze, jídlo, její knihy, dětem jednou dokonce ukradl i připravené svačiny. Měl pro to svůj dobrý důvod: o tom, že za všechnu jeho drtivou beznaděj může Aneta se svým nepochopením pro cokoli, co nějak souviselo s ním, už léta nepochyboval. Navíc mu nedala žádné dítě, ač po tom předchozím mu na krku zůstaly hned dvě – když ho tedy donutila k tomu potupnému vyšetření, musel nakonec doktorovi vynadat. Co mu zbývalo? Může mu potom snad někdo mít za zlé, že se nakonec neudržel a rozbil tam i tu sadu zkumavek se vzorky jiných, úspěšnějších zřejmě semenodárců, kteří si to dovedli ošetřit jinak? A ona nejen že to nezařídila, ale ještě se tam rozbrečela! Konečně, dávno už s ním stejně nespala, lože sdílela raději sama s dětmi v miniaturní ložnici. Logicky měl tedy ospravedlnění prakticky každodenních svých úprků od rodiny, většinou do hospody, čímž se jí zároveň i sladce mstil. Že mu to pokaždé spolykalo celou výplatu? – Však doma v lednici také nic není...

Když se tak ohlížela zpět, stěží se bránila pláči – první muž byl budižkničemu, kterého jí nezbývalo než si vzít kvůli chybě jedné letní noci v mládí. A přesto jí zahnul, ještě než mu pak stačila konečně porodit syna: pátý měsíc těhotenství nebyl mu argumentem dostatečným. Nedokázala odpustit; možná měla, ale kdo už teď pohne svojí minulostí? Ten druhý byl zpočátku úplně jiný - co se to ale jen stalo z toho pěkného chlapa, šikovného milence a správného kamaráda, který dokázal šířit kolem sebe tak dobrou náladu doma i ve společnosti? Jak vtipný a pozorný bývával … a co z člověka udělá alkohol…

Anetě nebylo onoho osudového dne, kdy ji Bůh coby Ďábel navštívil, od rána dobře – měsíčky jí vrcholily a několikrát musela během dopoledne odběhnout ze služby na záchod. Když navíc konečně ve čtyři sáhla do pouzdra na brýle, které si v sesterně schovávala za skříňkou, zklamaně zjistila, že jí tam zůstává míň než myslela. Chvatně v duchu počítala – nájem, jídlo, drobné dluhy u sousedky, telefon už jim odpojili dávno. Z několika bankovek cosi oddělila, do peněženky vstrčila. Pak ji průjem prohnal ještě jednou.

Nevelká prodejna Papír – hračky na sídlišti zkrásněla po listopadové revoluci nevídaným novinkami a mezi koupěchtivými, nenadále osvobozenými konzumenty, osvědčila se cenovou vlídností, byť bývalou socialistickou kulturu v některých bodech ještě překonávala: ze zadních prostor obchodu pravidelně ohrožovala citlivé nosy nekuřáckých zákazníků nestřídmá oblaka dýmu; tržištní sortiment v mnohých přidaných regálech pramálo někdy zapadal do papírensko-hračkářské branže; levná nepochybně byla i prodavačka, ve věku pokročile již důchodovém.

Ta právě markovala opulentnímu hošíkovi hromádku školních potřeb. Neuvěřitelně pomalu, soustředěně zaznamenávala položky do pokladny. „Tak to máme tři tužky po třech korunách, kolik to bude?“ vlídně zamrkala na mladého zákazníka.

„Devět korun,“ snaživě deklamoval chlapeček. Takového bych jako malá zmlátila pokaždé, když bych ho potkala, hodnotila v duchu Aneta vrstevníka svého mladšího, zatímco u regálu přejížděla pohledem řady hraček, kýženého robota hledajíc.

„No vidíš!“ zajásala pohádková babička, a snaživě jala se namačkávat další položku. Kdybychom takhle kmitali u nás na oddělení, pacienti by shnili ve vlastních hovnech, pomyslela si Aneta.

„Ty máš jistě z počtů jedničku!“

„Ano!“

Oči v sloup obrátíc, konečně vytáhla Aneta nalezenou hračku z regálu; cena jí vyrazila dech. Opatrně vrátila robota zpátky, vyhledala seznam sešitů a u školního pultu jala se je skládat do košíku. Soustředěně přitom počítala. Ještě než přišel na řadu poslední, věděla už, že na dárek nemá.

„Neslyšíte, co vám ten malý říká??!!“ vyjela právě tělnatá matrona (Aneta ji od vidění znala, věděla, že manžela nikdy neměla) na nebohou starou paní, až tato za brejličkami zamžikala, jako by marně kohosi o cosi prosila. Upravený chlapeček se zlomyslností, jaké snad jsou schopny jen děti, zpřehrabával právě pečlivě na pultě urovnané dózy, stojánky i plata roztodivných dětských lákadel. Hýřily roztodivnými barvami.

Zaujaly ho fotografie hvězd: „Máte Arnolda Schwarzeneggera?“ zeptal se přezíravě. „Nejlíp z Totál regál?“ upřesnil.

Marně hledala Aneta levnějšího robotova bratříčka, který by byl s to ukonejšit synkovu touhu. Obsah peněženky mohl jí teď vyjít tak leda na plastovou loutku populárního, zmutovaného reptila, jímž ale její potomek zdravě naštěstí opovrhoval.

„Nechceš Freddyho Mercuryho?“ snažila se pracovnice osvědčit svoji odbornou způsobilost, trpně sledujíc, kterak dítko svědomitě rozmnožuje chaos na pultě. „Toho buzíka?“ opáčil chlapeček a nevěřícně vzhlédnul k matce – ta mu povzbudivě přikývla a bojovně se nadechla zpět k prodavačce...

Aneta dobře ze zkušenosti věděla, že spontánní nápady jsou vzácné; musí se zrealizovat okamžitě – jak se člověk rozmýšlí, znejistí, příležitost pomine, šance je pryč. V duchu viděla nešťastného synka bez robota zrovna v den, kdy se tehdy narodil, kdy by to pro něj měl být ten největší svátek v roce. A slyšela zároveň, jak nešťastná důchodkyně cosi blekotá, právě když si také povšimla, že zip svojí kabelky nechala otevřený, jak si brala seznam sešitů – ruka už nezaváhala...

Plynule přešla pak k pokladně, kde prodavačka strkala právě pod nos spravedlivě rozhořčené svobodné matky Sylvestera Stallona: „Je to tenhle?“ Synek obrátil oči v sloup, matka to viděla a následovala ho.

„Pane vedoucí??!!“ zvolala náhle prodavačka a Aneta pocítila, co je to mít srdce v krku. Ze zázemí prodejny vynořil se zanedbaný třicátník s pivním panděrem. Vlasy měl příliš krátké na to, aby mohly být nazývány dlouhými, ale příliš dlouhé, by mohly být zvány krátkými. Obličejem jí připomínal kapra zkříženého s opicí. K holicímu strojku měl nejspíš stejný poměr jako oba Anetini manželé, ba zdálo se, že i mýdlem hospodaří uvážlivě. Důležitě přistoupil ke svojí zaměstnankyni.

„Paní chce Arnolda Negra,“ vysvětlovala mu a Anetě se nepovedlo zarazit tiché uchichtnutí. Rozesmál se i chlapeček, niče přitom v pěstičce slizkou, samolepicí kouli, jež – jak prodavačka ze zkušenosti věděla – každým zmáčknutím ztrácí na tržní hodnotě o polovinu. Jeho matka ostražitě se zahleděla na druhou zákaznici.

„Schwarzeneggera,“ napověděla Aneta personálu. „Nemáte tu v těch fotkách Arnolda Schwarzeneggera?“ Vedoucí neznatelně pokrčil rameny a jal se mlčky prohlížet stojánek. Matrona mu dala asi pět vteřin, načež si pohrdavě odfrkla, popadla synátora a strkala ho ke dveřím: „Pojď, Pepíčku, koupíme to u konkurence.“

Aneta položila košík se sešity na pult.

„Pane inženýre,“ zadržela důchodkyně odcházejícího šéfa, „tady ta paní si strčila do kabelky transformera.“

Když se jí později ta trpká scéna neúprosně mnohokrát vracela, pokaždé ji mrazil zejména opovržlivý pohled svobodné matky, zadostiúčinně naplněný tupou hovězí satisfakcí. I ten malý jako by náhle dospěl, přesně tak se na ni díval. Pohádková babička, rázem proměněná v čarodějnici, pomstychtivě ukazovala na Anetinu kabelu: „No, podívejte se, má ho tam, viděla jsem to, když jsem obsluhovala paní.“

„Pojďte prosím se mnou dozadu,“ úředně pravil vedoucí, asi jako když policista žádá si doklady po přistiženém hříšném řidiči, anebo když vklouzne někomu za svetr na zádech pravítko. Ukázal do otevřených dveří mučírny. Jak zhypnotizované morče toporně se tam Aneta vydala.

Zalitovala toho zpozdile, sotva vstoupila do zakouřeného skladu – do prdele, proč jsem hned nevyběhla, proč, proč? Proč člověk pokaždé jedná, když nemá, a nejedná, když má? Jak náměsíčná došla mezi částečně rozbalenými krabicemi plnými nových artiklů k zastaralému kancelářskému stolu, kam ji inkvizitor mlčky dovedl. Vzal jí z bezvládných rukou kabelku a vytáhl z něj nešťastnou hračku –

„Zavolám policii. Posaďte se zatím tady,“ a přistrčil jí židli. Robota opřel o zeď, u které stůl stál – měla ho tak coby corpus delicti přímo na očích.

Policie! - „… byl předán české policii,“ tak končívaly cedule, co visívaly na krámě, aby přichycené zloděje zostuzovaly a potenciálně tak další pachatele odrazovaly – jak jen na to mohla zapomenout? Četla jednou, jak nějaký chlapec ukradl míček – blbci, myslela si, to jim stojí zato kvůli hovadině policajty otravovat, chudáka kluka trápit, rodiče ničit? Velice dobře ale zároveň rozuměla odstrašující moci veřejné exekuce – a třásla se hrůzou, že i její kluk provede někde něco takového, aby z něho soukolí psychologické obrany soukromníka, starostlivě chránícího svůj majetek, také nemilosrdně vyrobilo malého zločince…

„Ne – prosím vás…“ zašeptala téměř.

Představovala si svoje jméno na tabuli hanby: „Ukradla transformera … byla předána české policii…“ A jaké snad, rumunské?, doplnil mozek logicky-nelogicky, jako by se jej událost netýkala. Aneta viděla sousedy, jak se zastavují, sousedky, kterak tu senzační zprávu posílají dál – na chodbě v baráku, ve výtahu, venku na pískovišti, ve městě, všude. Sledovala svoje děti – „tvoje máma je zlodějka!“ budou na ně volat a pokusí-li se hoch za ni bojovat, děvče se jistě rozpláče… A také tušila kravskou satisfakci tělnaté svobodné matky, až coby korunní svědkyně z první ruky všem to barvitě bude líčit...

„Ne – prosím vás…“

Okázale, jakoby prozatím, pomalu odložil telefon zpět na vidlici, asi tak, jako že zkoušíme spojení – slyšíme se?

Ticho. Pohlédla na něj prosebně.

Chladně, předstíraje nepochopení, zkoumavě vyčkával.

Ticho. Jako by neslyšel zřetelně…

Z krámu tlumeně dolehlo zabrečení dítěte. Vzápětí infantilní zakřepčení důchodkyně.

Jako by se rozhodl, že tak teda jo, mlčky jí naznačil, aby se postavila a lokty se opřela o stůl. Dal si záležet, aby bylo vidět, že jen jeho momentální dobré náladě může nešťastnice vděčit za milosrdný rozsudek.

To nešlo oslyšet - jak loutka poslechla. Nešťastnou hračku měla přímo před nosem - hlavu sklonila, zadnici vyklenula. Až obřadně, opatrně, málem ohleduplně, beze spěchu jí vyhrnul sukni. Urputně se držela poslední naděje, že až sezná její momentální, nezpůsobilý stav, znechuceně se odvrátí a nechá ji jít...

Pomalu, jako by štětcem završoval umělecké dílo, po(s)tupně jí stáhnul kalhotky, přes stehna až ke kolenům. Nezúčastněný šotek v mozku jí přísně vyčetl, že zdaleka už nejsou nové – co si jen o ní pán pomyslí? Zaznamenala, jak vložka, pevně stehny sevřená, poslušně zůstala na svém místě. Ani nedýchala…

Nelibé mužovo zafunění silně ji ovanulo nikotinovým odérem…

(dokončení zítra)