Strýc František stál na apelplacu v Těšíně.
Ich schwöre bei Gott diesen heiligen Eid, ozývalo se z ampliónů pod šedivým nebem, a stejně ponurý dav ve svátečních uniformách Wehrmachtu přísahal:
Ich schwöre..
Strýc cítil, jak mu po holé lebce stéká za límec jedna kapka za druhou. Lechtalo ho to, ale neodvážil se pohnout. Zatékalo mu i do rukávu vztyčené pravice.
Ich schwöre, opakoval i kluk vedle něj.
"A jo vas srum," řekl tiše, ale zřetelně strýc. Soused sebou neznatelně cukl, ale dále hleděl před sebe.
...als tapferer Soldat bereit sein will, hřmělo náměstím.
"a při nejbližší příležitosti..." pokračoval strýc česky.
jederzeit für diesen Eid mein Leben einzusetzen.
"vám zdrhnu!"

Kééért... um! Zařvaly amplióny. Cvak cvak, odpověděly stovky podpatků. Strýc si olízl slaný déšť ze rtu. "Při nejbližší příležitosti,volové!".

V Normandii seděl onoho krásného letního dne v betonovém bunkru na pobřeží a nudil se. Vítr od moře přinášel vůni jódu a řas až k němu, bylo teplo a klid. Uspávalo jej to. Stará zrezivělá puška mu stála mezi koleny, plechové pouzdro na gazmasku měl vedle sebe na zemi. Sahal do ní a vytahoval kousky chleba. Žvýkal a občas se koukl průzorem na vodu a myslel na to, jak to zaonačit, aby se zase mohl vykoupat. Mezi minami a zátarasy. Právě to nebezpečí a zákazy ho nutily na to pořád myslet. Josef seděl u stěny naproti a spal. Brada na prsou, helma mu zakrývala celou tvář. Strýc se podíval na vlnky, potom dál, kde se voda zdála být hladká jako sklo, a pak ještě dál, až k obzoru, kde moře v oparu splývalo s oblohou. Den po dni, týden po týdnu nerozčeřilo nic povrch zakázaných vod. Co je tam, za tou bílou, nezřetelnou čarou?

Vytáhl ještě jeden žvanec, udělal z něj kuličku. Nebyl opravdu hladový. Téměř každou noc chodil na rozkaz hauptmana k okolním sedlákům na kšefty. S Josefem. Za pytle se šunkou, sýrem či máslem dostával od šéfa chleba, někdy i něco z těch pytlů. Hauptman to posílal paničce a dětičkám do rajchu. Jen spánku bylo málo. Přiložil tu kuličku k ústům, ale ruka se zastavila. Světlý pruh na obzoru zešedivěl. Pohlédl na oblohu trochu výš, ale nezeznamenal na ní žádnou změnu. Bouře to nebyla. Zvedl se a popošel k průzoru. Tmavý pruh mezitím zčernal a rozšířil se. Od západu až na východ. Opřel se o beton a díval se dál. A pak, když se to začalo drobit na kousky, a když ty skvrny postupně získávaly obrysy, začal tušit to, co všichni pokládali za nemožné. "Invaze," řekly jeho rty, ale nevydaly ani hlásku. "Josef, už sum tu, Josef, i n v a z é," zakřičel, ale Josef se nehýbal. Mrštil po něm kuličkou chleba a pak, když Josef stále nereagoval, šťouchal do něj a křičel pořád dokola: "Josef, invaze!" Když se Josef probral, na moři už vyrostlo město. Teprve pak sáhli po telefonu.

Z pekla, jaké se rozpoutalo na celém pobřeží, vnímali jen část. Jedna z bitevních lodí si je našla a střílela pořád do jednoho místa pár metrů pod jejich průzorem. Výbuchy otřásaly jejich úkrytem, bylo jim jak na rozbouřeném moři. Potáceli se od stěny ke stěně v trhavých pohybech, házelo to nimi jako pingpongovým míčkem v krabici od bot. Řev explozí splýval v jeden hluk, táhlý a přerušovaný jen výbuchy granátů, dopadajících těsně pod jejich střílny. Přestali vidět vše kolem sebe, nemysleli na to, jak přežít, ani jak se bránit či utéct. Jejich smysly byly zaměstnány jen jedinou potřebou: dýchat ve čpějícím pachu spálených výbušnin. Podlaha byla brzy pokryta čmouhami zvratků. Jak dlouho to trvalo? Minutu? Hodinu? Celý den?

A pak najednou ticho. Granáty dopadaly jinam. Exploze, výstřely, svištění kulek a střepin a práce motorů je obklopovaly, ale ve srování s tím, co právě skončilo, to bylo jak rajské ticho. I vzduch se pročistil. František uslyšel zvonek telefonu. Zřejmě zvonil celou dobu. Zvedl se ze země, překročil Josefa a uchopil sluchátko. Chvíli naslouchal, a když se jeho pořád ještě rozvířené oči zastavily na Josefovi, znaveně, ale zřetelně a beze zlosti řekl: "Jo vas srum..." Pak si přehodil pušku přes rameno, sehnul se k Josefovi a začal ho prohlížet. Josef byl v bezvědomí. Úlomek šrapnelu mu hladce pod kolenem uřízl nohu. Podvázal mu ji, zvedl ho a přehodil si ho přes rameno. Tak, jak to dělával na poli s pytli plnými brambor. Vyšel ven. Sluchátko se houpalo a někdo volal: Waaas? Waaas? Co říkáš?
Zastavil se až v britském lazaretu.

O mnoho let později jsme byli zase jednou pozdním létem na Ježánkách. Beskydy jsou plné borůvek, jen vědět kde rostou ty nejlepší. Pak se je dá česat i hřebenem. Na to byl strýc František vyhlášený specialista. U nohy kýbl, v ruce hřeben a ve tváři zarputilý výraz, dělal dojem středověkého rytíře, jdoucího za svatým grálem. Nebo koncentrovaného šachisty, kterým koneckonců byl. Ve sbírání borůvek a v šachu porazil každého z nás. Jako ostatně ve všem, kde byla potřebná pevná vůle.

Tetička Klára šla v těsném sledu za ním. Občas jí odstoupil své místečko, ale ona vyžadovala, aby jí pomohl, aby ji litoval, aby si s ní šel sednout do stínu nebo naopak, aby sbíral rychleji, protože den se chýlí k západu, jak říkala. Nakonec začala nahlížet do jeho nádoby a kritizovat. A i když strýc měl nasbíráno nejvíce z nás všech, co říkám, měl tolik, kolik my zbylí dohromady, teta Klára spokojená nebyla.

Když den skutečně skončil a my jsme v šeru přicházeli k chatě, postavili jsme své borůvky do trávy a zatímco já jsem pumpoval, všichni ostatní se čvachtali v proudu chladné studniční vody. Strýc stál vedle svého vědra a s náznakem úsměvu nás pozoroval. Kde byly jeho myšlenky? Teta Klára pobíhala tu a tam, a nakonec se zastavila u něj. Podívala se do vědra, pak na strýce, pak zase do vědra a prohlásila: "Minule byl kýbl plný!"

Strýc se nepřestal usmívat ani ve chvíli, když se pootočil, rozmáchl pravou nohou a kýbl nakopl. Kýbl vyletěl vzhůru k nebi a půlkruhem dopadal na louku na svahu. Kometa s modrým ocasem. Když to žuchlo, zazdálo se mi, že slyším: "Jo tě srum!" Ale nejsem si jistý, "po našymu" umím jen trochu. "Co jsi řekl?" ptala se nejistě teta.

Strýc, svlečený do pasu, si pod proudem chladné vody chrochtal. Pumpoval jsem ze všech sil.
____________________________________________________________________
Děkuji dívence s přezdívkou Earthquake z Havířovského portálu za výzvu, abych napsal povídku o borůvkách.