20.10.2019 | Svátek má Vendelín


POVÍDKA: Blízkost

6.8.2016

Dotýká se mě, jako by kouřil cigaretu v rukavicích. Jako by držel vidličku tak, jak se dle etikety držet má, jak já marně učím své syny. Jak jsem marně učila jejich otce. Lehce, jen prsty, hroty dolů, jako když před dvěma hodinami konzumoval krůtí prsa v té rádoby nóbl restauraci. Jako dobře vychovaný muž mající před sebou úkol co nejkultivovaněji pozřít nezáživné menu, aniž by se potřísnil omáčkou, bez hltavosti, bez žravosti, s bezkrevnou noblesou. Pitomec!

Jenže o tohle ona nestojí. Potřebuje, aby ji někdo vzal do tlap a do zubů, hladově a sprostě vysál do dna a vyškrabal lžící. Pak ať si klidně odejde, na ostatní není zvědavá. Ovšem to by bylo příliš kontaktní, to by nešlo smýt, až se vrátí k té své, to by bylo poznat, až ho ta jeho bude očichávat, tohle by už přehlížet nemohla.

Pozoruje ho, jak vstává, sahá do kapsy, rozvážně trhá staniol a dvěma prsty vytahuje z obalu béžový klobouček. Opatrně, asepticky, bezpečně, metr od ní. Odstrčí ho nohou, on zavrávorá a nechápavě zvedne obočí.

„Proč tu vůbec jsi, když se mě tak štítíš?“

Zaváří se jako jeliman. Nehraje to, vážně je zaskočený. „Štítím? Jak jsi na tohle proboha přišla? Líbíš se mi. Moc se mi líbíš.“

„Vypadni. Zmiz. Jdi do hajzlu.“

Neprotestuje, snad dokonce cítí úlevu. Nemotorně se začne oblékat, kymácí se při tom a tančí jako slepička na setrvačník, tváří se spíš zmateně než uraženě. A jako by se chtěl ujistit, že to přeci jenom není omyl či nepovedený žert, se otočí a řekne „tak teda ahoj“, a j v tom ahoj zní jako otazník, který nemá ambici být zodpovězen. Bouchnou dveře, vlastně nebouchnou, tak teatrální to není, normálně je zavře. Ve vzduchu zbyla jeho vůně, docela příjemná, decentní, jistě ne levná, na stolku rozpité víno a na podlaze nepoužitá zmuchlaná guma. Obal si dal do kapsy – muž, co po sobě umí uklidit. Chudák. Schytal to za všechny, které to už doma nebaví, kteří chtějí něco jiného. Odnesl to za Honzu, kterého to taky doma nebavilo, ale ta druhá nedělala obstrukce, ta brala, jak to přišlo. Honza neumí jíst příborem dle etikety, Honza se neupejpá. Honza je buran.

Dopije obě skleničky, přehodí si deku přes ramena a zapne televizi. Na obrazovce prská pánev a jakýsi povědomý ksicht s pupkem pod zástěrou přisypává s peprným komentářem cosi z prkýnka. Proboha proč zase kuchtění? Copak může lidi furt zajímat, jak druhořadí herci klohní své blafy? Pustí televizi – kuchtění, otevře časopis – kuchtění, rozečte bestseller – a bez přípravy originální specialitky se neobejde žádná kapitola. A ona pak vykopne solidního chlapa, protože si připadá jako kus flaksy z televizního receptáře – bez chuti, bez vůně, dobarvená karmínem.

Zuby drtí spodní ret až do slana, zase to podělala. Ublížila fajn mužskýmu, třeba to mohlo bejt konečně ono, docela hezky si spolu povídali, i když se jí chtělo chvílemi zívat. Ne, jeho nebudu litovat, ten si to doma jistě vynahradí, víc jsem ublížila sobě. Co když by to nebyla jen ušmudlaná znouzectnost? Třeba opravdu s manželkou nespí. Třeba jsem se mu vážně líbila a byl jen ostýchavý. Slušný. Gentleman. Trapný slovo. Ale to už se nedovím, že...

Rozhlédne se po obýváku. Zítra musí vysát a umýt okna, večer Honza vrátí děti. Zase ho budou přemlouvat, aby zůstal, on si zase povzdechne, že na něm to nezáleží. Odstěhoval se před rokem, ale ve skříni má pořád jeden foch s oblečením. Kdybych tu třeba něco opravoval, abych se mohl převlíknout. Kdybych u tebe někdy musel hlídat děti přes noc, abych měl pyžamo. Myslí si, že když je tu takhle zaháčkovanej, tak se bude moct jednou vrátit. Koneckonců to tu je stále i jeho. Jeden foch je přijatelná polovina bytu. Ta směšná lovestory s kozí farmou (tak manželovu samičku nazývala) mu vydržela dva měsíce – pak zjistil to, co poznal každý jiný po pěti minutách: že je úplně blbá. Je umíněný, pořád doufá, že když si nasypal popel na hlavu, odpustím mu. Možná jednou ano; chlapi jsou vlastně jen takový zvířátka, co za to ani nemůžou... Ale začít znova? Nikdy.

Sáhne do Honzovy přihrádky a vytáhne obnošené tričko. Zmuchlá ho pod hlavu a uvelebí se na pohovce, stáhne si kalhoty, jak je zvyklá, nikoho nepotřebuje. Herec už doklohnil a výsledek náhodou vypadá docela dobře. Určitě líp než dnešní večeře pro dva s tím nudným sterilním slušňákem. Pořádné jídlo by ji teď uspokojilo ze všeho nejvíc. Co žije sama, je pěkně rozežraná. Některé ženské ve stejné situaci zhubnou, ale ona přibrala pět kilo. No a? Recept najdete na našich stránkách, slyší, když si zapíná zip. Alespoň že v lednici zůstal tác s chlebíčky.

Nedělní dopoledne, tlačí nákupní vozík supermarketem ke kase, mezi regály je liduprázdno. Kdo normální by taky touhle dobou nakupoval? Na seznam si hned ráno připsala suroviny potřebné k přípravě toskánské speciality podle celebrity z populárního seriálu, jak je našla na webu televizního pořadu Mňam. Samotná ženská má někdy nečekané nápady, ale můžu si snad dělat, co chci, ne?

Kuchyní voní směs bylinek a pára z čerstvě slitých těstovin, povedly se pěkně al dente. V osmnáct nula nula se rozezní zvonek. Honza je přesný, myslí si, že ji demonstrací spolehlivosti nakonec umluví. Otevře dveře, malý Honzík jí skočí do náručí.

„Ty máš na sobě tátovo tričko?“ zeptá se udiveně starší Kuba. Bez odpovědi ho mu dá pusu do vlasů.

Honza stojí u výtahu a vymýšlí záminku, jak jít dovnitř. Nebo naopak jak se rychle zdejchnout, z jeho výrazu to nedokáže odhadnout.

„Nezůstaneš na večeři?“ utrousí směrem k němu. „Nebo někam spěcháš?“

„Ne, nikam, jasně, rád...,“ koktá.

Je prostřeno, pro děti mošt, pro rodiče láhev merlotu. „Otevřeš to, ne?“ pokyne Honzovi.

Ten se raději na nic neptá, spolkne námitku, že bude řídit, vytáhne ze zásuvky vývrtku a podá ji synovi. „Tohle by měl, Kubo, umět každej chlap.“ Kuba nezaváhá ani okamžik. „Ten kluk to nedělá poprvé,“ pronese Honza napůl káravě, napůl hrdě.

„Ne, to nedělá. On tu totiž jinej chlap teď nebydlí, víš? Tak mi podejte taliře.“

„Dobrou chuť,“ pronesou sborově, jakmile je nandáno, a zasmějí se tomu. S údivem sleduje, že děti drží vidličky hroty dolů, dle etikety. Stal se zázrak; jen jejich otec se futruje jak dřevorubec.

„To je bašta, co kluci,“ zamlaská Honza. Děti si myslí totéž a horlivě přikyvují.

„Mamí, můžu si přidat?“ hlásí se malý Honzík, jen zhltnul svoji porci.

„Hele, nesežer to všecko,“ ohradí se Kuba.

„Tak kluci, nechte taky tátovi,“ zasáhne.

„Kde ses tohle naučila?“ zeptá se Honza, vyškrabávající dno pánve.

„To víš, rozšiřuju si obzory.“

„Hm, fakt dobrý, fantastický, díky. Tak já už teda půjdu.“

„Aspoň mi ještě dolej. A vy si, chlapci, ukliďte ze stolu a můžete jít koukat na Simpsonovi.“

„Co se jí stalo?“ zašeptá Honzík Kubovi.

„Je vožralá,“ praví Kuba a oba zmizí v obýváku.

Sedí s Honzou proti sobě, oba mlčí, je jim příjemně.

„Proč nosíš moje oblečení?“ zeptá se Honza. Celý se mu to zdá divný, ta rtěnka, ta večeře, ten parfém.

„Fakt je tvoje? Seš si jistej?“ postaví se před něj, až se ho dotkne koleny. „A co je ještě tvoje?“ uculí se a pomalu, jak nejpomaleji dokáže, přetáhne tričko přes hlavu.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.