„ … Pche! Co myslíš, že udělala?! - Tři !!! dny se mnou nepromluvila! A dělej pak čertu dobře…“ žalobně dofrkal Pedro a rezignovaně otřel pot z lysého, zemitého čela. Mezi kterýmisi pohraničními horami Jižní Ameriky, v omšelých vojenských uniformách, chystali si právě dva muži oběd. Ke kamenům ohniště pomalu se přiblížil luční koník. Ještě dva skoky … - hmyz jakoby nevolí namístě poposkočil a největším obloukem zpátky přelétl do trávy, právě na klobouk toho mladšího, Samuela: žoldák živočicha fascinovaně pozoroval. Jeho jakýmsi hlubokým utrpením nepěkně poznamenaná tvář jevila v sobě teď cosi strašidelného – Bože, copak to nikdy nemá zmizet …?

„Byl jsem takové děcko k ničemu,“ začal znenáhla. „Jednou jsem rozdělal oheň, chytil do krabičky od sirek právě takového koníka, jako je tenhle, a vstrčil ho do toho ohně.“ Pedro poslouchal jen napůl ucha, neboť se již cele zaobíral opékáním slaniny. Gurmánsky si přitom vychutnával svůj hlad - tolik, že v tom těšivém zaujetí zapomínal občas hodit i očima na čáru hranice, co se tu přísně linula doširoka rozpoloženým údolím, klikatě přitom přísně kopírujíc sporý, téměř nyní vyschlý potok. Ze strany, kde muži odpočívali, nešetrně zvýrazněna byla širokým pásem holiny, na které jediné dařilo se tu opravdu zelené trávě – nepochybně tomu tak bylo i proto, že jámy a zákopy, rezivými chuchvalci ostnatého drátu zaneřáděné, sloužily tu vzácné vodě zároveň i jako jakási meliorace. Mezi netečnými k tomu, z ostrých kopců vyhřezlými bloky skal, těžce se rozprostíralo vyprahlé vedro; kameny pálily žahavou bělobou, avšak starý, sukovitý olivovník milosrdně skýtal alespoň kousek tmavého stínu; i ten byl ale příliš teplým místem v celém tom okolním infernu. Stanoviště vojáků se nad kotlinou vzpínalo hodně vysoko na to, aby se také mohli osvěžit relativně chladivou řeku vzduchu, pomalu plynoucí životodárným údolím dolů. Bylo po poledni.

„Ale protože to byl jen takový nepodařený ohýnek, ani se mi pořádně nerozhořel - brzy uhasl; ta krabička zůstala ve zbytku roští trčet jak nějaká rakvička, spálená jen napůl. Dodnes vidím, že na obrázku zůstala ještě část dýmky; vytáhl jsem ji a otevřel: ležela tam zčernalá, suchá, zkroucená mrtvolka.“ Fuj - Pedro byl ale na podivné řeči druhovy zvyklý, i na ty o brouka nesmrtelnosti. Že mu mnohdy nerozuměl, to chlapíkovi v zaručeném štěstí prostoduchých nevadilo. Intuicí nasyceného sedláka cítil, že sám je na světě spokojenější, a tak mu blahovolně odpouštěl. Zároveň dobře viděl - aniž si to ovšem uvědomoval -, že mladší druh je jaksi starší a unavenější, a snad s ním proto sdílel i bezelstný, dobrodušný soucit. Měl už ale opravdu hlad, v břiše jak v žentouru, takže Samuelovo nejnovější rozumování přijímal s nevrlým funěním, až kapičky potu ze strniště vylétaly. Mladý stařec už ho ale nevnímal - propadal se někam, kde byl kdysi dávno…

„To se stalo v poledne, jednou o prázdninách - vedro jako dnes. Zpočátku mi bylo koníka jen líto. Pak mi cosi začalo vyčítat. Mlčky; byla to hrůza, oběd jsem vyzvrátil. Máma si myslela, že bych se měl jít proběhnout ven, ale já se ani neodvážil z domu - nevím proč. Ale vím … ale … zkrátka začalo peklo: dva dny jsem nespal a jen třeštil oči do prázdna. A když jsem přece jen usnul, běhal jsem v jakési žhnoucí uzavřené místnosti jak šílenec, a – nemohl ven. Někdy to došlo tak daleko, že jsem viděl už i oheň v půlce vlastní rakve ... v té jsem se pak zase zmítal jak mumie -“ …Samuel se prázdně zajíkl; uvnitř krystalického kotle horkosti opět vynikl cvrkot cikád, šustivě jiskřil mezi kaktusy, ve vlnění vzduchu. Potom zjihle odhalil vzácně v těchto krajinách kompletní, kazem ale už napadené zuby - „Máma, milá mami, nás měla strašně ráda; táta umřel, ještě než se narodila nejmladší Rozálka. A tehdy, tu druhou strašnou noc, jsem … stejně jako ona už tak dávno … pochopil - …“

Pedro otočil plátky masa na pánvi. Koníka, co stále trůnil na Samuelově klobouku, jako by mužům naslouchal, zpozorovala ještěrka za chuchvalcem trávy - nikdo si toho ale nevšiml. „To u nás na vsi,“ snaživě se snažil pomoct, „jsme králíky zabíjeli ranou do vazu, slepice podřezávali, čuníky píchali, koně stříleli, i mezka třeba do zadku kopli, což o to – pche! Nu, pokaždé jsme z toho měli užitek - proč mořit zvíře? – Maso, to je grunt, vajíčka, mléko a … pálenka, oheň země, cha-cha-cha!“ Pedro by se vzápětí plácl po hubě, ale teď mohl už si jen s bezmocným povzdechem znovu zeširoka otřít rudou lebku: koník – pche! Máme doma i jiný hmyz – štěnice, šváby, blechy, a taky žijem´! Jeden taky nadělá… vzpomněl si na Dolorez; stýská se mu. Není si ale jistý, není-li to jen po těch bělostných, kyprých vnadách, jež ho tolik vzrušují i po letech. Také ale Pedro ví, že v horách je vždycky pálenky dost, nikdo mu tam nenadává kvůli smradlavým nohám, není tu tolik much a ve službě člověk nedělá vlastně nic. Nu, někdy je opepřena bláznem Samuelem - měl by si už konečně najít řádné, zdravé děvče, co mu čerta z hlavy vyžene … a kalíšek strpí, to je nezbytné! Prý že pochopil – pche! Jestlipak taky chápe, proč tu vůbec dřepí a číhá na chudáky, co tady riskují kulku do zad zase jen za další bídu tam, na druhé straně? Pche – co oči nevidí, srdce nebolí; Pedro přičichl ke slanině a uznal, že ji třeba ještě jednou obrátit.

Samuel byl už ale úplně jinde – v nejšťastnějších dobách svého života, plných blažené vděčnosti za každý tep, dech, stisk ruky, objetí. Bylo to tady, všude kolem. Viděl se, blaženou nevinností růžolícího, jako ministrant v nedělním kostele, při mši svaté. Visívalo tu v posvěceném vzduchu cosi magického. To bývával On, s levé strany chrámové lodi důstojně shora shlížejíc, blahovolně žehnavý. Srdcenosná hudba, vůně kadidla a pokorné pohledy věřících přiváděly mladíka do vytržení, jež mu tolik, ach tolik nahrazovalo všechny ty pomíjivé radovánky marnivého, nevědomého mládí. Zbožný panic Samuel, známá městská figurka, nevynechával ani pohřby. To bývávalo v kostele tíživě, ale v zadních lavicích neviditelný Samuel tetelil se obřadnou zimnicí hřejivé jistoty spásy. Ukřižovaný těšivě bděl tu nad duší, osvobozenou právě z materiálních, pomíjivých pout neutěšeností … ruce samy se spínaly, když kněz hlasitě Jeho vzýval – Samuel padal tehdy nejednou prudce na kolena a v rajské extázi metafyzického souznění tryskaly mu nezadržitelné, vřelé slzy. Když pak pokaždé rakev odvezli, s trousícím se průvodem pozůstalých, kostel náhle prázdný, vrhal se pod kříž a zůstával tam v bezčasých modlitbách – Samuel pokorně kladl otázky, On mlčky, absolutně odpovídal. Znali se už od té doby, co v chlapci zavyčítala Vina a dala mu ochutnat dar Kalvárie…

Pak se ale cosi stalo - byl to druhý zásadní obrat v Samuelově jobovském, nepodařeném životě. Jednoho dne zase seděl ve dřevěné lavici, ale tentokrát v té úplně první, čtyři truhly před sebou. Zase slyšel tatáž slova – a necítil nic: slyšel, seděl, dýchal, existoval - sám. Proč? Díval se na Něj: jak se domníval, oprávněně čekal odpověď – tolik o ni slze žadonil, že přitom zapomněl i na ty, co tu teď leželi. A On – mlčel: hluchý, němý, slepý, nehybný. Neutěšoval. Jediný, kdo hovořil, byl kněz – Bože, cožpak neslyšíš tu disharmonii? Ale ne, ještě tu také cosi skřehotalo zevnitř mučené lebky: blázne, jak jsi mohl v téhle loutce pro staré babky cítit kdy tepat věčné, živé srdce? Samuel hleděl na postavu přibitou na prknech - totéž co rakev, lavice, trám: dřevo. Pozůstalému nejblíže krčila se malá rakvička z hrubých hnědých prken; ležela na stole, který zjevně sem přinesli bůhvíodkud, tolik se do kostela svojí praktickou moderností nehodil. Bylo ho však třeba – máry musely být tak jako tak i prkny nastaveny, aby se tam vešly ještě tři další – Bože! - bližší než vlastní, přesto tak cizí – rakve … a nad nimi visel … On, na popravčím nářadí stejně bezmocný … všichni mrtví.

Přesto, když uloženi blízcí do hrobů, hroudy hozeny, buch, buch, buch, buch, Samuel vrátil se, jako vždycky, k Němu. Hleděl: lidový malíř, snad aby napravil neumětelství řezbářovo, vymaloval oko – v marné asi snaze vyobrazit utrpení – do hovězí jakési, nelidské vyboulenosti. Bílá barva už pomalu oprýskávala, černé zornice nic neviděly drobnými prasklinkami a červotočími dírkami, jak Samuel poprvé naopak s hrůzou viděl...

Voják se otřásl: „Potom jednou ale vypukl u nás – nebyl jsem zrovna doma - požár. Zavolali mě sousedé a když jsem přiběhl k domu, oheň už měl v moci celou jeho horní polovinu – tu, kde byla knihovna po tátovi. Matka se sourozenci sedávali ale přece vždycky dole – sousedé se mě marně snažili zadržet. Než mě hasiči násilím, ohořelého vytáhli ven, moje mami, malý brácha a dvě sestry byli už všichni nahoře v podkroví po smrti - pak je jednoho po druhém vynášeli ven. Ty jejich zkroucené mrtvoly byly jak ten hmyz v krabičce od sirek ...“ - Samuel špinavým dlouhým nehtem zručně vydloubl cosi z dásně; jeho ruka zdaleka nebyla už tak jemná a bílá, jako když zamlada s úctou ještě držívala ty milované, staré otcovy knihy plné moudrostí všech věků…

Pedro ani nedutal; podvědomě se pomodlil; ani už se mu nechtělo dívat se na ty seškvařené cizí svaly na odložené, jediné jakoby tu netečné, samé si pro sebe vychládající pánvi. Samuel mlčky pohupoval hlavou; bezmocně hodil větve rukou směrem ke druhovi – a svěsil je jak listy bez vody. Jeho klesající pohled mimoděk se přitom dotkl dna údolí; v očích mu zahořelo zlé zadostiučinění: „Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.“ Pomalu uchopil pušku – „je čas pláče a čas smíchu,“ - krátce se opravdu zasmál, ale znělo to, jako když vítr na spáleništi zaduje skrze prohořelý hrnec na prádlo, „čas boření a čas stavění,“ - při těch slovech opřel pažbu do ramene a pečlivě zacílil, „čas rození…“ údolím třeskla rána, koník s ještěrkou zmizeli, ptactvo se rozkřičelo - „a čas umírání.“ Dole u potoka se skácel člověk. Nezúčastněný Samuel zamyšleně dokončil: „koneckonců, neříkal ten Kazatel také, že podle času a příhody přihází se všechněm? Spravedlivé, ne? À propos … máme už hotovou tu slaninu?“

Toho dne obědval sám...