Večer jsem šel do sklepa pro uhlí. Znáte ty sklepní kóje ve starých činžácích: když otevřete v přízemí dveře, nad nimiž je taktak čitelná tabulka Ke sklepům, zavane odtamtud zvláštní pach, pocházející z vlhké pytloviny přitlučené k laťoví, ze starých novin, rozpadávajících se pod zauzlíkovaným provázkem, a z loňských brambor, kterým se chce klíčit, ačkoliv je teprve únor. Teď tady převládala štiplavost jemného, dosud neusazeného uhelného prachu. Ráno dovezli konečně šest metráků nadpřídělových briket - import z en dé er - a složili je do našeho sklípku, kde kromě dvou párů lyží, hůlek a sáněk s dětskou ohrádkou nebylo nic než hromádka mouru v koutě.
Brikety nosili v putnách dva mladí muži, podobali se sobě tak, že nebylo možno jejich umouněné tváře rozlišit. Dva stejné bambulovité nosy, dva stejné páry černých očí pod zaprášenými kulichy staženými nízko do čela, dvě svalnaté postavy, stejná rychlá chůze,. První putnu s briketami zvážili u korby náklaďáku na závěsné pákové váze - bezvadný příklad pro hodinu fyziky - vyzvali mě, abych se šel podívat na jazýček váhy - a pak rázovali z chodníku do domu a dolů po schodech do sklepní chodby, jeden s plnou tam a druhý s prázdnou zpět, nikdy se nesrazili, pokřikovali na sebe pořadová čísla, šestá, sedmá...
Po patnáctém vysypání ten, co dělal závozníka, mi dal podepsat dodací list. Všiml si, že se dívám na jeho rukavice. Byly legrační: z prostřižených otvorů vykukovaly prsty, zčervenalé mrazem a zčernalé uhelným prachem,.
"Něco se vám nezdá ?" zasmál se. "Takhle je to rychlejší - kdo to má pořád sundavat, navlíkat. Aspoň je neztratím." Mezitím řidič nastartoval. Motor se rozběhl ztěžka a z výfuku se vyvalil černý kouř.
"Už by ty mrazy mohly přestat," řekl závozník a vzal za kliku dveří u kabiny. Sáhl jsem do horní kapsy, kde jsem měl připravenou pětadvacetikorunu.
"Tadyhle se rozdělte s parťákem."
" Myslíte Josku ? Joska je brácha."
"Však ho nezapřete," opáčil jsem. "Pozdravujte soudružku Vondrákovou z Uhelných skladů."
Závozníkovy oči na mě spočinuly. "Posečkejte chvilku, pane zlatej." Obešel kabinu a něco řekl bratrovi. Joska, řidič, vystoupil, vrátili se ke mně na chodník, motor avie běžel teď hladce, takže jsem řidičovi rozuměl, i když tlumil hlas.

*
Prohlížel jsem si vizitku. Eva seděla na lavici u kamen, držela Honzíka na pravé ruce, v levé láhev se sunarem, a na čele měla napsáno : mám šikovného muže, který umí sehnat uhlí a zachránit rodinu před smrtí podchlazením.
"Podrž mě," řekl jsem ženě. "Bratři Josef a Zdeněk Kalhousovi, soukromá autodoprava, Praha- Podolí."
"Jo, časy se mění."
"Víš, že ten Zdeněk poznal, že učím ? Prý podle toho, jak mluvím. A taky mi řekli, abychom se vykašlali na tu krávu, na tu soudružku ve skladech, bere obálky s penězi od nich i od nás.Když si budete přát - spolehlivým lidem dovezeme všechno, pane učiteli. Takhle to řekl ten starší."
"Říkal jsi, že jsou dvojčata."
"Zdeněk je starší, prý o půl hodiny. Jsou fajn. Je na nich něco...něco veselého."
"Jsou ženatí ?"
"Myslím, že ne. Ne, určitě nejsou."
"Tak se nediv, že jsou samá legrace," pravila Eva, nechala Honzu odříhnout a uložila ho do postýlky.
"Šest metráků by mělo stačit, vždyť je půlka února. Musím letět. Ve škole se za mě zase supluje - to bude mít Magárová řečí." Eva mi vtiskla polibek na tvář, za teplo rodinného krbu, pravila a já jsem otevřel dvířka u kamen a chvilku hleděl do plamenů.
*
Pochopitelně, hned jak jsem přiběhl do sborovny, na mém stolku lístek - máš jít za Magorkou - tak tedy raději půjdu hned, ať je kobereček za mnou. Magorka, správněji soudružka ředitelka školy, doktorka Ludmila Magárová, předsedkyně kontrolní a revizní komise jánevímčeho, kandidátka na poslankyni Sněmovny lidu, seděla za svým mahagonovým pultem v koženém ušáku, před sebou nádhernou psací soupravu v secesním provedení bílé a žluté mosazi; ona si totiž velice zakládala na svých vědomostech z historie umění a také je prakticky uplatňovala: jakmile se její plukovník na ministerstvu národní obrany dozvěděl, že se někde ze zámku budou dělat kasárna, potichoučku, jako znalec, se účastnila inventury sbírek a depozitářů, pořizovala seznamy a navrhovala položky k vyřazení. Víc snad dodávat netřeba.
Nasadil jsem prosebný psí výraz a chtěl začít s omluvami, ale Magorka mě přerušila.
"O suplování teď nejde, soudruhu, ale o vaše styky s meloucháři. - Říkáte, že nechápete...někdo vám přece dnes dovezl uhlí až do sklepa, pravda ?"
Tam-tamy zapracovaly spolehlivě jako jindy. Před kým jsem se chlubil svými konekcemi ? Vzpomenu si jindy, ale teď ti to natřu, ty megero - rozhodl jsem se a povídám:
"Nejde o žádné meloucháře, paní ředitelko, objednal jsem si soukromou autodopravu, dokonce podle inzerátu v Rudém Právu. A musím uznat, že pracovníci té firmy byli šikovní a poctiví, přijeli včas, tak jak slíbili, měli dokonce zajímavou pákovou váhu, která umožňuje přesnější..."
"Nemám nic proti soukromým autodopravcům, pokud nikoho nevykořisťují," prohlásila a hleděla skrze silonové záclony z okna na protější zasněžené střechy. Očekával jsem politické školení a nějaké pracovní úkoly navíc; jejich vymýšlení měla Magorka jako koníčka, třeba výzdobu školních chodeb k výročí vítězných únorových dnů nebo rámovat letáky propagující civilní ochranu obyvatelstva před zbraněmi hromadného ničení.
"Říkal jste, že jsou spolehliví ? A rychlí ? Možná, že bychom mohli zkusit taky si je objednat Vystavují nějakou fakturu? Nechte mi zde jejich adresu nebo telefon pro případ, že by škola potřebovala nějakou rychlovku."
Nevěřil jsem svému sluchu.
"Abych nezapomněla, kolego. Zastavte se u hospodářky. Přišla nějaká výzdoba pro učebnu fyziky." Aha - tak přece.
Služba škole poslala plakát "Světoví objevitelé a vynálezci". Rozřízl jsem papírový obal. Hleděli na mě Albert Einstein, Guglielmo Marconi, Antoine-Laurent Lavoisier... Jakže to řekla moje žena ? Časy se mění.
*
Byt v Podolí byl jedna plus jedna, hned v prvním patře podobného činžovního domu jako je ten náš. Pod skromný štítek z plexiglázu, přišroubovaný na bytových dveřích, vsunuli papírový ústřižek ručně nadepsaný: Kalhousové. V první místnosti - hned vedle okna - zaujala návštěvníka kasárenská palanda : nahoře spal Zdeněk, dole Joska. Pak zde byl elektrický dvouvařič na stojanu, svařeném po domácku z ocelových trubek. Se stropu visela objímka s holou žárovkou., kabel byl zapojen u stropu do bakelitové čokolády. Lustrhák, připraven k důstojnější roli, trčel smutně ze stropu, pod ním stál kuchyňský stůl se šupletem a dvě čalouněné židle. Žádný ubrus, žádné záclony; na noc zavěšovali bratři na okno zašedlé plátno, které bývalo asi prostěradlem. Chudé zařízení doplňoval plechový regál, zabíral celou stěnu proti dveřím. Nižší poličky nesly nejnutnější kastroly, hrnce, talíře, skleničky a misky pro kuchyňské a jídelní činnosti, zato na vyšších poličkách byly poklady: vruty mosazné i ocelové, do dřeva i do kovu, roztříděné podle velikosti, šrouby a šroubečky s pečlivě rozlišenými závity dle typu, délky, průměru a tvaru hlavy, svorky, špendlíky, hřebíčky modelářské a truhlářské, s běžnými hlavičkami i s hlavou ozdobně rozšířenou, čepy, podložky, drátky, závlačky, nýtky, cívky s červenými, bílými, zelenými a černými kablíky, sada kelímků s modelářskými barvičkami, tuby lepidel. A to nářadí! Perfektní přírazová vrtačka Narex se sadou vrtáků, včetně widiových, kleště a kleštičky, štětečky a štětce, dláta, šroubováky, nebozezy a dva svidříky, několik kladívek i větší kladivo, palička s gumovou hlavou, páječky ohřívané benzinovým hořákem i pájky s elektrickým ohřevem, leželo tam i zvětšovací sklo a hodinářská lupa, elektrikářský avoem pro měření napětí a proudu a elektrického odporu - k čemu to všechno je byste pochopili, až kdyby vás bratři pozvali do zadního pokoje.
*
V březnu abdikoval prezident Novotný a oteplilo se. Počet spálených briket za den u nás doma poklesl z osmnácti na tucet. Do Podolí na návštěvu jsem chodil pěšky. Přes Vltavu po železničním mostě a pak po nábřeží proti vodě - půl hodinky.
V bytě jsem zastal Josku. "Zdenda je po úřadech kvůli auťáku. Dáte si se mnou kafe, pane učiteli?" Nevěděl jsem.
"Dnes pospíchám. Ale měl bych zase pro vás zakázku."
Joska nalil horkou vodu do připravených šálků a nabídl mi na míse srovnané linecké koláčky, takové ty pocukrované kotoučky, po dvou slepované pomocí vrstvičky marmelády, kupované v pekařství dole v ulici.
"Jen si berte. Počkáme na Zdendu, rozhodnutí nechávám na něm." Stmívalo se. Kalhous mladší zakryl okno a rozsvítil nad stolem.
"Odnaproti by nám sem čuměli. Nosíte nám, pane učiteli, štěstí. Tenkrát u těch briket jsme vás dobře vytipovali."
Taky bych před pár týdny do sebe neřekl, že jsem zdatný obstaravatel přepravy nákladů všeho druhu. Kalhous & Kalhous mi tehdy nabídli deset procent za každou dohozenou zakázku a já jsem si musel najít ve slovníku heslo : provize.
Joska se podíval na budík. "Kde se ten brácha courá... Pojďte, pane učiteli, zahrajeme si."
Dosud jsem v druhém pokoji nebyl. V sešeřelé místnosti, s jediným oknem do světlíku, něco tmavého a nízkého se rozprostíralo po celé podlaze. Joska stiskl vedle dveří vypinač - a ve mně se zatajil dech. Hleděl jsem na klukovský sen - na černou autodráhu s lesklými kolejničkami pro dvě závodní autíčka. Řeknete, no bóže, to je toho, tu jsme měli doma taky. Ovšem tato autodráha měla délku aspoň dvanáct metrů, vinula se ode zdi ke zdi v zatáčkách a mimoúrovňových křižovatkách, auta stála právě na startovním roštu před opravdovou tribunou, plnou figurek, také v depu se hemžili maličtí mechanici v barevných kombinézách, startovací světlo červeně blikalo, v pozadí dokonce stála žlutá ambulance a hasičský vůz.
Joska přiklekl k ovládacímu pultíku. Stiskl stykač provozu, rozsvítily se signálky po celé délce dráhy v pestrých barvách a na stožáry stoupaly vlaječky s emblémy Ferrari, MacLaren, Porsche, některé jsem ani neznal, také meteorologický větrný pytel s červenobílými příčnými pruhy se kolébal ve směru pomyslného větru. Za mými zády vybuchl řev motorů, zesilovaný reproduktorovou bednou, později - když se autíčka vydala na svou křivolakou pouť - jsem postřehl, že pod oknem je instalován ještě jeden reproduktor a řev závodících motorů se na něj přenášel, kdykoliv ho auta míjela. Jejich rychlý klikatý pohyb po dráze mi připomínal pohyb ještěrek. Náhle červený ferrari vykolejil, převrátil se na střechu; uvědomil jsem si, že čekám, zda pilot dá znamení, že vyvázl bez újmy na zdraví. Joska autodráhu vypnul a s úsměvem se pásl na mém překvapeném obličeji.
"Kde jste sehnali tak velikou autodráhu?" zeptal jsem se jako člověk znalý problematiky - učitelé fyziky musí mít přehled i v takovéto branži.
"Smontovali jsme pět autodráh. Dělali jsme na tomhle monstru dva roky. A doplňky si vyrábíme sami - však vidíte..." Joska ukázal na regál.
"Máte v tom hodně peněz."
"To si pište, celý majlant. Ale nelitujeme ani koruny. Přijdeme večer celý utrmácený, naštvaný, honem něco slupnem a jdeme jezdit. Člověče, najednou všechny trable zmizí, akorát někdy na nás klepou nadsousedi, že nemůžou spát. Nebo Zdenda řekne : měli bysme přidat na tribunu to a to - zeptám se, jak bys to viděl, brácho, on vezme papír a tužku a nakreslí - třeba novou oznamovací tabuli - okótuje náčrt, dám se do práce, v půldruhé v noci jsem s tím hotov, nalepíme stojany, nainstalujeme žárovčičky, zapojíme na transformační rozvodnu - vidíte, támhle za zatáčkou tu krabici - a můžeme závodit znovu."
Chtěl jsem se zeptat, kdy bratři chodí na kutě nebo jak je to s dívčími návštěvami, ale potom přišel Zdeněk, probrali jsme objednávku na stěhování a byl nejvyšší čas na noční tramvaj k nám domů.
*
V létě rozvážka uhlí vázla a Kalhousové se dali na stěhování. Ideální zakázka - vysvětloval mi Joska - je výměna malých bytů v rámci Velké Prahy. Stačíme všechno pobrat, jede se každým směrem jednou a v takových všelijakých garsonkách a mansardách bydlívají obyčejně lidi, kteří žijí sami : vdovci, rozvedení chlapi, osamělé staré panny, zarytí staří mládenci - budete se možná divit, ti na peníze moc nekoukají, hlavně chtějí mít ukončenou akci a klid.
"Tahle Magárová je zvláštní případ." řekl jsem v podvečeru začátkem srpna oběma bratrům nad rozsvícenou autodráhou a bzučícími závoďáky. A podrobně jsem vysvětlil, o co jde.
"Je v tom háček." poznamenal Zdeněk. "Kabina je úředně pro dva. Normálně se vejdou tři, ale přes hranice nás ve třech nepustí a na přepravu osob v nákladním prostoru nemáme povolení. Soudružka by s námi nemohla."
"Soudružka plukovníková Magárová dostala rekreační poukaz na Jadran. Odjíždí kolem dvacátého na dva týdny. Přes Rakousko."
Joska hvízdl a zastavil provoz na závodišti. "Znám lidi, který předtím než zdrhli, celé zařízení bytu prodali."
"Víte, co je biedermaier ?" - Nechali se poučit o vývoji nábytkářských stylů.
"Neptejte se mě, kolik se za tyhle křesílka, šicí stolek, židle, komodu, šatník a prádelník platí tady a kolik v Rakousku - taky se neptejte, proč Magárová vyjíždí za hranice bez manžela. Co vím určitě: nakládat se bude stanovený den večer, v nějakém skladě u zámečku v Praze - Tróji, přesnou adresu dostanete. Po naložení dostanete obálku pro celníky. Přejedete v Českých Velenicích ráno hranice, v papírech se uvádí Vídeň, ale za Gmündem zahnete napravo na Kirchberg am Walde, před poštovním úřadem na vás bude čekat nákladní auto s vídeňskou značkou. Pojedete za ním a na lesní cestě se nábytek přeloží. Od řidiče dostanete nenápadný tiskopis s razítkem starožitnictví v Linci a s nějakými potvrzovacími klikyháky.Někde v textu bude číslo, které bude začínat dvojkou a nulou. Důležité jsou další číslice, kolik jich bude, nevím, ale vím, že tvoří pražské telefonní číslo.V Praze po návratu zatelefonujete na to číslo a do dvou dnů budou mít bratři Kalhousovi na poště balíček poste restante."
Zdeněk se zašklebil. "A v tom balíčku bude hovno." Bratři se na sebe podívali a začali se smát. "Učiteli, promiň - ." a chechtali se dál, Joska zase pustil autíčka na autodráhu, ale Zdeňkovi slzely oči od smíchu, takže jeho ferari stálo na startu, zatím co druhý závodní vůz svižně drandil zatáčkami kolem dokola.
"Čemu se smějete ?" protestoval jsem. "Nakapsujete se tolik, že si můžete koupit autodráhu z brněnského veletrhu a půl roku na ní rajtovat, aniž byste vytáhli z domova paty."
Joska zvážněl a dodal : "Ta je šestidráhová, vole, ta by se nám sem nevešla." Vypnul celý systém dráhy, světýlka pohasla a Zdeněk navrhl, abychom celou věc probrali vedle u stolu znovu.
Když ráno Joska odemykal domovní vrata v průjezdu, napadlo mi: žena s Honzíčkem jsou u babičky v Černošicích, pojedu za nimi a udělám si taky volno, vždyť jsem z těch prázdnin zatím nic neměl. Vyšli jsme na chodník, na východě bylo plno červánků.
"Myslíš, že zůstane za kopečkama ?" optal se potichu Joska.
"Řekl bych, že ne," řekl jsem, "nábytek výhodně prodá, užije si s nějakým plavčíkem u moře a vrátí se ke svýmu plukasovi. Dost možná, že on ji tam sám posílá, slyšel jsem, že by si dal koleno vrtat pro pár grošů."
"U těchhle zbohatlíků komunistickejch člověk nikdy neví, co udělají. A kdy se asi pojede ?"
"Jak jsem říkal - až tak po dvacátém tohoto měsíce. Času dost."
*
V září jsem objednal zase brikety. Byl nejvyšší čas, řekli mi v Uhelných skladech, jinak byste si musel zařizovat odvoz paliva sám. Nejsou lidi a šoféři teprve ne. Ve škole nastoupil nový ředitel, na klopě černého saka se mu leskla pěticípá hvězda, provedená v rudém smaltu; uprostřed místo srpu a kladiva se zlatila hlava Vladimíra Iljiče Lenina. Soudružku Magárovou kooptovali do jakéhosi celostátního výboru strany, kde - jak nám bylo vysvětleno - byla pověřována významnými úkoly v oblasti kultury. Manželku generála nemůžete nechat sedět na obyčejné základní škole, lze to snad pochopit. O umění nebo dokonce o starožitný nábytek jsem se přestal zajímat a když se Magorka před vánočními prázdninami vynořila z ředitelny jako vážený host v doprovodu ředitele školy a tajemníka z odboru školství, měl jsem čest stisknout její vlažné prsty. Dívala se jinam, tím šikmým pohledem skrze nemytá vysoká okna, a nevyslovené slovo biedermaier zůstalo v nevětraném prostoru školní chodby jako odér po žákovských záchodech.
V mrazivém odpoledni čekala v naší poštovní schránce cizokrajná pohlednice s alpskou zasněženou krajinou v pozadí, město Mariazell, Hochschwab.
Milý Pedro !. Bohužel teta z Vídně nepřijela. Mám se dobře. Zdena koupila dětem autodráhu se šesti autíčky. Posílá Ti velkou pusu. Děkuju za dobré rady. Tvoje Jožina.
P.S. Zastav se někdy, až budeš mít chuť si se mnou zase začít.
To se ví, zpáteční adresu nenapsali. Obrátil jsem lístek.
Ano - přece je tady - nepatrný křížek nad střechami, vytlačený propisovací tužkou.


Povídku z knihy Petra Kersche "Zlatý časy" uvádí Český rozhlas České Budějovice (FM 106,4 nebo internet) v sobotu 2.února 2008 v 19.30 (repríza čtvrtek 7.2.ve 20.30). Účinkuje Martin Hruška, člen činohry Jihočeského divadla, hudba a interpret Luboš Andršt, dramaturgie a režie Luboš Koníř.