29.3.2024 | Svátek má Taťána


POVÍDKA: Auto

20.4.2012

V pondělí jsme koupili auto. Psal se březen 1969 a my jsme na sebe byli strašně pyšní. Naše první auto na kapitalistickém Západě! A navíc výhodná koupě! Prodavač do nás začal ve tři hučet a už před čtvrtou jsme byli majiteli ojetého Hillmana za 95 dolarů a garancie, že auto je v pořádku a Stevenson Motors za auto ručí, dokud nevyjede od nich z parku. Taková ukázka chytrého psaní, ale tak dobře jsme anglicky ještě neuměli.

Dvojka šla zařadit špatně a zpátečka vůbec ne, ale to nám nevadilo, kdo by ve třiadvaceti letech myslel na couvání? Domů jsme dojeli dobře, ale hned v úterý začaly potíže. Ráno auto nenastartovalo a do práce jsme přišli pozdě. Já úplně mokrý, protože pršelo a jak jsem zjistil, tak se při tlačení dost potím. Franta tolik mokrý nebyl, ale zase měl modřinu na holeni od naskakování do auta, když už se zdálo, že mašina chytí. Odpoledne jsme zjistili, že Hillman zásadně odmítal nastartovat studený. Dokud byl motor teplý, nebyly celkem potíže. Z úterý na středu jsme vypracovali noční plán. Každé dvě hodiny jeden z nás vstane, objede s Hillmanem blok domů v naší ulici a ráno, ach, slastné ráno – vstaneme, otočíme klíčkem a ... Jenže z plánu sešlo. Ve dvě Franta v autě usnul a ráno jsem ho našel rozlámaného a vychladlého stejně jako Hillmana.

"Takhle už to nemůžeme dělat," bědoval nešťastník, "musíme něco podniknout!"

Představa, že zase budu tlačit a naskakovat mě úplně zdecimovala "Co kdybysme to odvezli na Dover Heights a shodili se skály," navrhl jsem malomyslně.

"Nezoufej," pokáral mě Franta, "něco vymyslíme!"

Nevymysleli jsme ale nic. Odpoledne upadl výfuk a i když jsme ho dokázali jakž takž přidrátovat, valil se od té doby za námi tmavý dým. Jelikož pořád pršelo, nebylo to tak vidět, ale děsil jsem se představy, až zase vysvitne slunce. Jediné, v čem byl Hillman nepřekonatelný, byla spotřeba benzínu. Nějak neubýval. Ručička budíku pořád ukazovala plnou nádrž a když jsme pro jistotu odšroubovali víčko od nádrže umístěné na zadním blatníku, byl benzín krásně vidět. Ve čtvrtek ráno jsme Hillmana roztlačili, ale do práce už jsme nedojeli. Zrovna před Stevenson Motors motor tiše zachrchlal, jako když dojde benzín, a spadla klec. Hodný prodavač se notně uklidnil, když zjistil, že jde pouze o opravu, a přestal se skrývat. Na šichtu jsme jeli taxíkem a zpátky taky. Prodavač už na nás čekal.

"Hergot chlapi," zubil se, "víte, co to bylo?"

"Nevíme," řekli jsme podezíravě, "kolik?"

"Plná nádrž vody," smál se prodavač, "u víčka vám chybělo těsnění a z blatníku tam tekla voda. Dal jsem vám nové, bratru za dva dolary i s klíčem. Máte po potížích!"

"No sláva," zajásali jsme, "tady máš dva dolary a díky. Díky bratře!"

"Tak jednoduché to zase není," zesmutněl prodavač, "mechanikovi to vzalo skoro dvě hodiny, než na to přišel. Musel rozdělat karburátor, zkontrolovat svíčky a tak podobně..."

"A proč rozdělával karburátor, když stačilo vyměnit víčko?" zeptal se Franta.

Prodavač náhle zvážněl: "Tak to ne, chlapečci! My jsme počestná firma, nemůžeme si dovolit prodělat. Mě stojí jedna mechanická hodina šest dolarů a to musíte zaplatit! Když ne, nedám vám auto! Zavolejte třeba na policii."

"Prodals nám šmejda," rozčílil se Franta, "moc dobře to víš a teď chceš ještě vydělat na víčku!"

Prodavač pokrčil rameny. "Chtěli jste laciné auto. Byznys je byznys. Nikdo neprodává, aby prodělal."

"Mám dojem, že to neukecáme," řekl jsem česky, "kolik máš v keši?"

"Kurvy kapitalistický," odplivl si Franta, "víc jak pětku dohromady nedám."

"Nic se neboj, zejtra je vejplata."

Účet stál sedmnáct dolarů, a to i s benzínem. V pátek nás Hillman překvapil. Ráno nastartoval a odpoledne taky, ale při cestě domů se vysypala převodová skříň. Jeli jsme zrovna po Bondi Road a moc pěkný zvuk to nebyl. Franta vystrčil hlavu z okénka a na celou Bondi řval: "Vy kurvy kapitalistický, vy nás chcete zruinovat, vy svině!" Ale pro jistotu to řval česky. Zajel jsem k chodníku a začal horečně přemýšlet.

"Poslouchej, co kdybysme zajeli na Dover Heights....."

"Ne!" vykřikl Franta, "je to moje první auto, to bych nepřežil!"

"Nemyslel jsem na skálu," zavrčel jsem, "je tam vrakoviště aut. Mirek říkal, že se tam seženou laciné součástky."

"Ty kluku blbá," řekl Franta něžně, "a já myslel ... kdybych nebyl normální, fakt bych ti dal pusu!" Převodovka stála 25 dolarů, odřené klouby a celou sobotu, ale stála za to. Hillman od té doby táhl jako nový. Bohužel, jenom to sobotní odpoledne. V neděli ráno přestal vůz brzdit. Zjistil jsem to při jízdě za autobusem z prudkého kopce. Potřeboval jsem přibrzdit a šlápl na pedál, ale pedál šel až na podlahu. Podařilo se mi strhnout vůz doprava a autobus předjet. Bylo to náhlé a vyděsilo nás to oba.

"Chceš mě zabít, vole?" vykřikl Franta.

"Nechci," zaskřípal jsem zubama a zařadil trojku. Vůz poskočil a zařval. Vyšlápl jsem spojku, vyhodil rychlost, prošlápl pedál plynu a zařadil dvojku. Šla dost těžce, ale podařilo se mi ji narvat do slotu. Vůz znovu zařval a v tu chvíli se mi volant vysmekl z ruky. Auto se otočilo do protisměru a zpět. Udělali jsme parádní hodiny a zastavili o chodník.

"Co blbneš, ty idiote!" zařval Franta. "Zbláznil ses?"

"Nezbláznil," řekl jsem mdle a udělalo se mi mdlo, "nemáme, vole, brzdy."

"Jjjak to?" zakoktal můj spolujezdec, když mu došel význam mých slov.

"Co já vím. Za tím blbým autobusem to přestalo brzdit."

"Ta kurva kapitalistická," zasyčel nenávistně Franta, "podved nás!"

"To nám nepomůže. Co teď?"

"Prodáme to!"

"Bez brzd? Ty ses zbláznil! To nikdo nekoupí."

"Ale koupí."

"Kdo?"

"Stevens Motors!" řekl Franta vztekle, "dej tam jedničku a jedem."

"Nekoupí to! Neblbni ... a i kdyby, tak nás vokrade."

"Třeba ne," ušklíbl se můj společník zle, "třeba napálíme my jeho, jen to nech na mně."

Do parku společnosti Stevens Motors jsme vklouzli pomalu a nepozorovaně. Zastavil jsem ruční brzdou. Prodavač v parku nebyl. Seděl za stolem v kanceláři a na naši nabídku reagoval nevěřícným zakroucením hlavy. Pak vyšel na dvůr a podrobil auto prohlídce.

"Dělá, jako kdyby to nikdy neviděl," bručel vztekle Franta.

"Má to novou převodovku," řekl jsem nahlas, "včera jsme ji tam dali. Táhne jako ďábel."

"Hmm," zabručel prodavač, "dejte mi klíč."

Usedl za volant a nastartoval motor.

"Objedu s tím blok,". oznámil z okénka.

Rozpačitě jsme pokrčili rameny. Prodavač zařadil jedničku, přidal plyn a vyrazil ze dvora jako Jack Brabham. Mlčky jsme čekali. Uběhlo pět a pak deset minut.

"Mám dojem, že jsem mu měl říct o těch brzdách," prolomil jsem nervózně mlčení.

"Vo jakejch brzdách?" zamrkal Franta, "naše auto je v perfektním stavu!"

"Přece bys kvůli mizernejm 95 dolarům někoho nezabil?"

"A von moh? To ti nevadí, že von moh zabít nás?"

"To byla naše chyba, měli jsme si auto nejprve zkontrolovat."

"To měli a teď byla řada na něm. Teď si zase měl auto zkontrolovat on!"

Za půl hodiny se objevil Hillman. Jel krokem. Už z dálky bylo vidět, že se něco stalo. Přední blatník visel ochable na spodku karosérie a ochranné mřížování chladiče chybělo úplně. Když se auto přibelhalo blíže, všiml jsem si, že je rozbité i pravé světlo a obnažený chladič nesl stopy vymáčknuté neznámým tělesem půlkulatého tvaru. Hádal jsem na pouliční sloup. Prodavač byl bledý a nervózně pocukával koutky úst.

"Vy parchanti," mumlal, "vemte si ten sráč a táhněte do hajzlu!"

"No dovolte," odpověděl nasupeně Franta, "náš vůz byl v perfektní kondici než jste si ho půjčil vy!"

"Býčí hovno!" ulevil si prodavač.

"Pane, to si vyprošuji! My máme dobrozdání od firmy Stevenson Motors, že auto je v dobrém stavu a jestli nezaplatíte škodu způsobenou vaším nedbalým řízením zavolám policii!" oznámil překvapenému muži Franta.

"Jestli to ovšem nechcete koupit,". dodal jsem rychle.

Prodavač se zamračil. "Víc jak dvacet dolarů vám za to dát nemůžu," zahučel.

"Kolik to má cenu teď," zdůraznil Franta, "nás nezajímá. My chceme cenu, kterou to mělo, než jste to zničil."

"A kolik myslíte, že to bylo?"

"To je jednoduché. Vůz stál 95 dolarů plus 25 za převodovku plus pět mechanických hodin po šesti dolarech... to máme ..." počítal rychle Franta, "150 dolarů!"

"Ty ses zbláznil!" zařval prodavač.

"Stando, běž a zavolej policii!"

"Můžu si od vás zavolat?" zeptal jsem se nevinně.

Muž se prudce nadýchl, ale neodpověděl. Otočil jsem se začal přecházet dvůr.

"Počkej!" zavolal prodavač, "přece se nějak dohodneme, ne? Co do toho budeme tahat policii?"

Dohodli jsme se na sto dvaceti dolarech. Naše mechanická hodina holt neměla takový zvuk.

V neděli večer, poprvé za celý týden, jsem klidně a bez starosti seděl v našem obýváku a popíjel pivo. Franta se šťastným úsměvem dělil papírové bankovky do dvou hromádek. Když skončil, přisunul jednu z hromádek ke mně a spokojeně se zachechtal: "Tak ti řeknu, že von ten kapitalismus není nakonec tak špatnej!"