Mína slyší, jak si sousedka v předsíni něco povídá s mámou. Mína je zvědavá, nic si nemůže nechat ujít, a tak za dveřmi pokoje hovor poslouchá. Sousedka teď zvyšuje hlas, Mína ji slyší, jako by byla v předsíni vedle ní.

„No né, to snad není možné a do Ústí nad Labem, říkáte? Tam to přece bylo za války bombardované a po válce odtamtud skoro všechny Němce vyhnali. Tam by mě nikdo nedostal ani párem volů! Teď máme rok 1960, patnáct let od války. Sestřenice byla v Teplicích v lázních, tak se jela do Ústí taky podívat. Prý hrůza, pobořené domy, všechno špinavé, vzduch se tam nedá dýchat. A to nové obyvatelstvo, co se tam nastěhovalo, všelijaká verbež to je. Dejte pokoj, copak vám tady v Chrudimi něco chybí?“

Mína už neposlouchá a běží za sestrou Dandou do dětského pokoje.

„Dando, mám velkou novinu, budeme se stěhovat, už v listopadu. Prý do Ústí nad Labem. Pojď, já ti to ukážu v atlasu. Mám ale pocit, že se mámě moc nechce. A mně taky ne, tady mám kamarádky, hlavně Lenku.“

Při večeři si vezme slovo táta: „Děti, budeme se stěhovat do Ústí nad Labem. Nebojte se, bude se vám tam líbit. Město moc pěkné není, ale okolí stojí za to, uvidíte. Budeme jezdit na kole, České středohoří, to je nádhera hlavně na jaře, když kvetou stromy. V zimě si zalyžujeme v Krušných horách.“

Mína tátovo nadšení nesdílí, do okolí nějakého cizího města jí nic není. Nahlas ale řekne jen: „ A co si tam počnu bez Lenky?“

Máma na to, že si můžou přece psát s Lenkou dopisy, a že jí i Dandě už koupila dopisní papíry, kde na každém listu i na obálce je modrá pomněnka a pomněnka že znamená „nezapomeň na mě“.

xxx

V Ústí nad Labem v Čajkovského ulici už bydlí týden. Ulice je plná výmolů, nejezdí tu ale moc aut a jsou tu staré vily. Táta říká, že jsou to všechno domy po odsunutých Němcích. Ten jejich má přízemí a nad ním ještě dvě patra. Do přízemního čtyřpokojového bytu se teď přistěhovala rodina Míny. Byt je to hezký, cukrovar nechal nově všechny místnosti vymalovat a natřít okna a dveře. Ale hned pod Čajkovského ulicí je trať, kde jezdí spousta vlaků, osobáky, rychlíky do Prahy i náklaďáky. Když projíždí dlouhý nákladní vlak tažený ruským Sergejem, třesou se v bytě okna. Táta o lokomotivě Sergej říká, že je to balšoj sovětskij srač.

Voda z vodovodu je sice pitná, ale bíle zakalená a strašně je cítit chlórem. Mína i Danda byly na žízeň zvyklé pít vodu se šťávou. To tady nejde, zvedá se jim z toho žaludek. Tak máma vaří na pití čaj, ale ten chlór je cítit i z něj.

xxx

Je nejvyšší čas přihlásit Mínu a Dandu do školy. Máma zjistila, že okolí cukrovaru patří do dvojky, až na Lidickém náměstí. Je to daleko, proto se rozhodly jet autobusem. Autobus sice přijel včas, ale všude se válela hustá, špinavě žlutá mlha a autobusák najednou cestou do města zakřičel: „Nic nevidím, dál nejedu, všichni si vystupte.“ Tak si všichni vystoupili, jela spousta dětí s aktovkami, hodně cikánů, ti bydlí na Pražské. Jedna ta cikánka měla umělou nohu a tu měla natřenou na bílo!

Mámou s Mínou a Dandou jdou do školy pěšky za davem dětí, pod tratí nejsou žádné domy, jen silnice bez chodníku. Máma holkám řekla, že původně tam domy byly, ale za války je Američani vybombardovali. Dál po mostě přešly přes řeku, ve které je úplně červená voda, která strašně páchne nějakými chemikáliemi. Prý se jmenuje Bílina. O kousek dál teče Labe a Bílina se do něj vlévá. „To mají Němci radost,“ komentuje to máma.

Škola je šedivá budova hned vedle divadla. Divadlo se Míně líbí, není o nic horší, než to chrudimské, pomyslí si. Ale tady se odněkud z ulic za divadlem valí štiplavý hustý dým, který ji dusí. Máma je popožene: „Tam tím směrem je chemička, holky, pojďte rychle, ať jsme uvnitř a nedýcháme to tady.“

Jdou tedy s mámou do ředitelny, ředitel je šedovlasý, kudrnatý. Mínu zařadí do 6. A a Dandu do 4. B. Zítra tam nastoupí a pojedou už samy, bez mámy.

xxx

Blíží se Vánoce, Mína a Danda chodí do školy už měsíc. Zatím mají samé dobré známky a obě z toho mají radost, hlavně ovšem Mína. Danda si se školou nedělá takové starosti a o Míně říká, že je to šprtna. To samé si o ní myslí i děti ze třídy, zdá se, že si novou spolužačku moc neoblíbily. Ještě že má Mína kamarádku Libuši, s kterou sedí v lavici a hned si padly do oka. Chodí spolu do knihovny, tak jako Mína v Chrudimi chodila do knihovny s Lenkou.

xxx

Milá Lenko, stýská se mi. V Ústí se mi nelíbí, naše ulice je rozbitá, v dírách v asfaltu se drží bláto a v tunelu pod tratí je prasklá žárovka. Teď před Vánoci je brzy tma. Když máme odpolední školu a já musím od autobusu tím tunelem projít, hrozně se v té tmě bojím. Chlór ve vodě pořád smrdí, na to se zvyknout nedá. Jediné, na co jsme si už doma všichni zvykli, to je ten randál z vlaků. Odnesla to jen broušená váza, kterou máma dostala ke svatbě. Váza se jednoho dne, když kolem projel ruský Sergej, rozpadla na dva kusy.
Lenko, uvidíme se ještě někdy?
Mína

xxx

Mína si nakonec zvykla a prožila v Ústí nad Labem sedm docela spokojených let, hlavně tři roky na Střední všeobecně vzdělávací škole byly pohodové. Po úspěšně složené maturitě odešla do Prahy na Vysokou školu ekonomickou. V Praze zůstala natrvalo, do Ústí se už nevrátila. Když tam ale občas jede autem a otevře se před ní údolí Labe s hradem Střekovem na skále, zavalí ji vlna vzpomínek. Chápe své spolužáky, kteří z Ústí neodešli a s životem tam jsou spokojeni. Trochu jim i závidí.

A co kamarádka Lenka z Chrudimi, potkaly se ty dvě ještě? Po maturitě dostala Mína od Lenky dopis: „Míno, po prázdninách nastupuji na Vysokou školu ekonomickou do Prahy, co budeš dělat ty?“

Koncem září se sešly dvě dávné kamarádky ve společném pokoji na koleji v Podolí.