Když jsem byl konečně pozván dovnitř, opustila mne i poslední špetka sebevědomí a já zapomněl svůj pečlivě připravený proslov, který měl prověrkovou komisi přesvědčit o tom, že jsem mužem na svém místě a že mám i nemalé ambice ke služebnímu postupu.

Předsedkyně mne strohým gestem vybídla, abych se posadil na připravenou židli. Byla umístěna tak, že jsem si nutně musel připadat jako před tribunálem. K mému poplašenému vědomí doléhal jakoby z dálky monotónní hlas. Má nadřízená právě hodnotila, jak jsem se v uplynulém období vyrovnal s uloženými úkoly. Neuniklo mi, že někteří členové komise se bezostyšně nudí. Kdybych alespoň ovládl svou nervozitu a donutil se k méně přihlouplému výrazu obličeje! Vždyť následující chvíle rozhodnou o mém budoucím osudu…

Bohužel, dosavadní průběh nebyl pro mne právě příznivý. Má šéfová vyslovila k plnění úkolů dílčí výhrady, dokonce několikrát padlo slovo „pasivita“. Stále jsem nebyl schopen zkoncentrovat se a vybavit si alespoň některé věty z mé obhajoby. Ano, bylo jasné, že OBHAJOBA je přesný výraz pro to, co bych měl učinit, až dostanu slovo.. Snad se mi podaří poněkud utlumit nepříznivý dojem, jaký si o mně komise prozatím nepochybně utvořila. Uvědomuji si, že za okamžik budu vyzván, abych vyjádřil své stanovisko a má nervozita kulminuje. Jako obvykle se mi začínají potit dlaně…

Dostávám slovo a jsem naprosto dokonale vygumovaný. Jistě se tvářím natolik přitrouble, že všichni členové komise nejpozději nyní nabyli nezvratného přesvědčení o své duševní převaze nade mnou. Je to nedůstojná situace. Zoufale si přeji, aby toto představení již skončilo, ať už s jakýmkoliv výsledkem. Mám se tedy vyjádřit. Naštěstí mi blahosklonně dovolili sedět. Odpadl tedy problém udržení rovnováhy na rozechvělých nohách a co si počít s rukama – zda je mít sepjaté vpředu, vzadu či nechat volně viset podél těla.

Zmateně vykoktávám souhlas se vším, co zde bylo řečeno. Navzdory trpkým chvilkám, které prožívám nad svou nemohoucností, mobilizuji poslední rezervy a slibuji maximální píli a obětavost při plnění úkolů, aby v budoucnu již nebylo k mé práci žádných zásadních výtek. Má nadřízená se ve chvíli, kdy jsem dobrovolně rezignoval na posledních zbytky důstojnosti, šeptem bavila s předsedkyní. Obě mi evidentně nevěnovaly sebemenší pozornost. Když jsem skončil, nepřirozeně dlouhá pauza jen umocnila trapnost tohoto okamžiku.

Měly následovat připomínky a dotazy k mé osobě a potom již závěrečné stanovisko komise. Jediný dotaz vznesla sama předsedkyně. Očividně tím chtěla podtrhnout svůj klíčový význam pro můj další osud. Podtrhla zároveň i mne. Mám prý vyjádřit svůj poměr k … čemusi. Ten intelektuálský výraz jsem nikdy neslyšel a neměl nejmenší tušení, oč jde. Servilně vyslovuji kladný vztah, neboť předpokládám, že je takový postoj ode mne očekáván.

Po krátké poradě, během níž jsem musel opustit místnost, mě pozvali, abych si vyslechl ortel. I přes některá dílčí pochybení dospěla komise k závěru, že nedostatky nejsou natolik závažného rázu, aby bylo nutné přistoupit k odvolání z funkce. Na základě dosažených výsledků a s přihlédnutím k doporučení mé nadřízené rozhodla komise, že mám předpoklady i nadále vykonávat svou náročnou práci. Zároveň jsem byl naléhavě vyzván ke zvýšenému úsilí, žádoucí aktivitě a příkladné iniciativě při zabezpečování všech uložených úkolů. Poté jsem byl vybídnut, abych se vrátil na své pracoviště. Jdu tedy, doprovázen pohrdavými pohledy. Konečně cítím ve zpocené dlani přátelský chlad vzorně vycíděné kliky…

Vracím se z obývacího pokoje nazpět do kuchyně. Při mytí nádobí a žehlení si znovu v hlavě přehrávám průběh hodnocení. Nyní již vím, co a jak jsem měl říkat. Výsledek by to ale patrně nijak neovlivnilo. Letos mi tedy opět kapesné zvýšeno nebude. Je obtížné ušetřit z tak nízké částky na drobné pozornosti a květiny pro manželku. Z obýváku sem doléhá smích členů komise, složené výhradně z rozvětveného příbuzenstva mé milované ženy. Dnešní úklid bude jistě mnohem náročnější než obvykle. Pokud mi večer zbude chvilka volného času, nahlédnu v knihovně do slovníku, co je to vlastně ta „emancipace“, na niž se mě dotazovala PŘEDSETCHYNĚ…

© aTeo