Málokdo z nás si umí představit, co se děje v mozku jedince, který trpí touto nemocí. Náš zevní pohled se od toho vnitřního proklatě liší.

„Kde jsem se to ocitl? Jak to, že nikomu okolo nerozumím? Stojím v nějakém neznámém místě, nejspíše v amazonském pralese na okraji mýtiny, protože je okolo hodně zeleně a všude jsou divní lidé, kterým nerozumím, co říkají a co po mně chtějí. Tváří se přátelsky, ale já vím, že je to finta a že mi nepochybně chtějí ublížit. Musím proti nim bojovat a bránit se, protože chci přežít. Kde jsou ti, které znám a které jsem měl rád? Ještě, že mám s sebou hůlku na podpírání, kterou mohu toho nejbližšího praštit po hlavě. Jsem pořád ve střehu.

Teď ke mně přistupuje kdosi, bude to nejspíše nějaký jejich náčelník, a mluví na mě neznámou řečí, no, rozumím mu slova, ale ta nedávají smysl. Usmívá se, ale musím být pořád ve střehu. Proč se mně ptá, co je dneska za den? Nevím, opravdu nevím, nejspíše je neděle, protože neslyším auta z cesty, ale jistý si nejsem. Jaký je měsíc? No, je teplo, ale zase jsem asi v pralese, takže bude možná červen, ale kdo to má vědět? Který máme rok? Co na tom záleží?

Co jsem prý naposledy jedl? Bylo to sladké, ale vůbec si nemohu vzpomenout, co to bylo. Donesla mi to osoba, jejíž tvář mi někoho připomíná, ale kdo to je, tak to opravdu nevím. Snažím se úporně si vzpomenout, odkud ji znám. Ta osoba se mi jeví jako přátelská, nikdy nezvyšuje hlas a působí uklidňujícím dojmem. Měl bych se jí více držet, protože u těch ostatních si vůbec nejsem jist, kdo jsou. Ostatní mluví něco o manželce, ale co to znamená, to si ne a ne vybavit. Asi to bude něco hezkého a milého, když se na mne a tu osobu vedle tak hezky tváří.

Proč mi pořád kladou ty pitomé otázky, s kým jsem seděl ve škole v lavici? Co je to lavice? Co je to škola? Proč mají potřebu se mne pořád ptát a když jsem zticha, tak se ptají znovu a znovu. Prý mám něco namalovat. Dali mi nějaké dva propojené obrázky a prý je mám namalovat úplně stejně. Co já vím, k čemu je to dobré. Chci jim udělat radost a taky aby mne už nechali být, ale nedaří se to trefit, zkouším to dvakrát, pořád nic. Tak mi tu tužku vzali a říkají, že se nic neděje.

Vždycky jsem byl dobrý na matiku, co pamatuji. Jak je možné, že si nemohu vzpomenout, kolik je sto bez sedmi? Doprčic, začínám být vzteklý, protože vím, že to vím, jen mám teď takové děsivé okno, že nejsem prostě schopen tenhle rébus dát. Snažím se úporně vzpomenout, ale mozek jako by vypnul. Chci taky udělat radost tomu náčelníkovi, vím, že když odpovím správně, tak mne nechá být. Zkouším mu říct nějaké číslo, ale on kroutí hlavou, tak to asi nebude správně.

Dej mi pokoj, dejte mi všichni pokoj!

Náčelník se obrací na tu milou tvář, co je u mne pořád, a cosi jí říká o nějakých tabletkách. Pamatuji si, co je to tableta, každý den mi je dávají do pusy, je to hořké a nechutné, ale spolknu je, ať mi dají pokoj. Ona žena mi pomáhá s kabátem a pak mne vede ven z pralesa, drží mne pod paží a jdeme kudysi, kde jsem určitě poprvé, nikdy jsem tady nebyl, to vím na beton. Pak mne vede nějakou chodbou a vstupujeme do nějakého malého prostoru.

A tady to poznávám, to je přece moje křeslo, kde si mohu každé ráno sednout a sledovat takový ten obdélník na zdi, kde se pořád něco hýbe. Nevím, co tam říkají, někdy je tam nuda, to když tam sedí pár lidí a mluví na sebe, nemám ponětí, o co jim jde. Jindy tam zase lidi létají vzduchem, skáčou a ostatní okolo na ně křičí.

Najednou jsem si vzpomněl, že jsem měl pod matrací schované peníze, pro všechny případy i na pohřeb. Kouknu tam a nic tam není. Byl jsem určitě okraden, vím naprosto jistě, že jsem je tam dával. Křičím a přibíhá ta klidná osoba. Snažím se jí vysvětlit, že mi zmizely peníze, mohla je vzít ona, ano určitě je má, i když pomalu kroutí hlavou a pořád říká, že nic nemá. Jsem naštvaný, křičím na ni, že je zlodějka, ale ona se pořád jen tak divně usmívá a pak začne plakat. No, pohledám je zítra.

Pak mi ta milá a klidná osoba pomáhá navléct nějaké barevné šaty. Polykám tabletu a pak mne vede k posteli, tu poznávám bezpečně, je moje, znám ji dlouho. Lehám si a usínám. Nesmím zapomenout…na co? Co jsem měl udělat? Buším do mozku a nutím se si vzpomenout, co jsem to vlastně hledal. No nic, už to dneska nedám.

Třeba to ráno bude lepší…“