Když se císař Rudolf II. přestěhoval trvale do Prahy, rázem se život na Pražském hradě změnil. Značně přibylo úředníků, služebnictva, hudebníků, strážců i řemeslníků a mluvilo se tu mnoha jazyky. Stále se tu něco dělo. V příkopu pod hradem se pásli jeleni a ve zvěřinci byl chováni i lvi jako symbol panovnické moci a české státnosti.

Císař byl horlivým podporovatelem umění a věd. Většinou se místo vládnutí mazlil s uměleckými předměty a často docházel do alchymistické laboratoře. Badatelé tam řešili především tři hlavní úkoly: Nalézt kámen mudrců a elixír mládí a alchymistickou cestou vyrobit zlato. Pracovalo mezi nimi i několik podvodníků, z nichž některé císař odhalil, některé ne. Nejvíce důvěřoval magistru Edwardu Kellymu, patrně pro jeho démonický zjev s dlouhými, černými vlasy přes uši. Díky svým šikovným podfukům Kelly velmi zbohatl a mohl si koupit několik domů.

Jeho úspěchy nedaly spát Jeronýmu Scotovi, který chtěl být také bohatý. Proto se jednou odhodlal rozhlásit, že se mu podařilo namíchat elixír mládí. Naházel do kotlíku všechno možné a povařil to. Elixír neměl účinkovat okamžitě, nýbrž postupně - po jedné sklenici omládne člověk o jeden týden. Když se zpráva donesla k císaři, ohlásil svůj příchod a Scota svůj nápoj ještě jednou povařil.

Rudolf II. se tvářil podezíravě, protože elixír náhle příšerně zapáchal, i Scotu to překvapilo. Panovník opatrně něco usrkl a hned se mu zvedl žaludek.

„Než abychom tuhle hnusotu pili, raději zestárneme,“ prohlásil a rozzlobeně odešel.

Scota byl zdrcen, uvědomil si, že od císaře už s žádnou finanční podporou nemůže počítat. Horečně přemýšlel, kde se stala chyba, ale marně.

Na Pražském hradě se neustále intrikovalo a největší drbnou zde byla Kateřina Stradová, císařova milostnice. Brzy po této události se přitočila ke Scotovi a s úsměvem se ho otázala:

„Že nevíte, kdo vám vhodil do elixíru lví lejno?“

„To nevím,“ odvětil Scota zamračeně.

„No přece magistr Kelly,“ oznámila Stradová vítězoslavně a svěřila se alchymistovi, čeho byla nedávno svědkem. Když se vracela z míčovny, kde sledovala tenisové klání mladého Slavaty s francouzským vyslancem, a míjela zvěřinec, zahlédla Kellyho, jak skrz mříž šťouchá dlouhou tyčí do výkalů císařova oblíbeného lva jménem Mohamed a snaží se je k sobě přitáhnout. Zbytek si pak inteligentní klevetnice domyslela.

Scotovi se zatočila hlava. Kelly - že ho to hned nenapadlo! Ani nepoděkoval a vzteky celý bez sebe se vypravil do paláce. Kellyho tam potkal na chodbě a nedbaje jeho uhrančivého pohledu vrazil mu bez váhání dvě facky, z každé strany jednu. Zjistil při tom, že Kelly nemá uši.

„Kde máš uši, darebáku?“ zeptal se ho.

Kelly se jen začervenal a něco zablekotal a Scota rázem vše pochopil. Věděl, že v Anglii trestají podvodníky uříznutím uší.

Od té doby měl Kellyho v hrsti. Podle zásady „vrána vráně oči nevyklove“ ho neprozradil, ale zato ho s velkým úspěchem vydíral a ještě si občas neodpustil vtipnou poznámku. Řekl třeba uprostřed vědecké debaty:

„Copak náš magistr Kelly, ten má za ušima,“ nebo „Dávej pozor, Kelly, zapiš si to za uši!“ A podobně. Učenci žasli, co všechno si Kelly od Scoty nechává líbit.

Taková byla vědecká spolupráce na dvoře Rudolfa II.