„Tati, nepojedem do Vídně na Picassa?“ navrhla dcera. Otevřel jsem devátý a desátý díl Pijoanových Dějin umění: „To bys chtěla vidět?“ Přikývla, další zbytek rodiny nebyl proti, a tak jsme vyrazili.

Byla adventní sobota a téměř jarní počasí. Začali jsme malou procházkou: sv. Štěpán, Korutanská třída, Příkopy.... Píšu to schválně česky, neboť hlavním jazykem Vídně byla toho dne čeština. Další hlavní jazyky: maďarština, slovenština, chorvatština, polština, italština. Pak by snad přišla na řadu němčina. Jako za starého mocnářství - až na to pořadí samozřejmě. Dcera dostala jahody v čokoládě a já si zkusil představit dobu před sto lety. Prý si Rakušané stěžovali na nadvládu Slovanů; při pohledu na příval turistů jsem se jim ani nedivil. Ulicemi se téměř nedalo projít a stejná situace panovala i v Albertině před Picassovými obrazy.

Výstava představovala díla z Mistrova pozdního období. Brzy jsem pochopil, proč je toto období ve zmíněných Dějinách umění zastoupeno jen minimem reprodukcí a proč se příteli Z. (v Pijoanovi skončil u dílu č. 8) výstava nelíbila. U některých obrazů nebylo jasné, zda si Mistr dělal z lidí legraci nebo jenom rychle potřeboval peníze. Každopádně se rozhodl, že divákům sdělí, který orgán v ženském těle považuje za nejdůležitější. Přesně to vystihla mladá účastnice (školního) zájezdu: „Vždyť on se zaměřil hlavně na pi--!“ (čtenář si množné číslo neslušného slova doplní sám). A já bych jenom dodal, že i na tu další dírku. Řada výjevů by se dobře hodila k výzdobě stěn nevěstinců (aspoň tak si ty stěny představuji). Neodvažoval jsem se pohlédnout směrem k dceři, avšak vyhledala mě sama. „Ukážu ti, co se mi nejvíc líbí.“ Prodrali jsme se davem k většímu modrému plátnu a spadl mi kámen ze srdce. Obraz znázorňoval kočku s krabem. Škoda, že jej nemůžu koupit, ale třeba by mi někdo mohl podobný nakreslit, napadlo mě. Vyšli jsme ven do parku. Z hloučku kolemjdoucích zaznělo „Tady krmila vrabce Sisi.“ Ohlédl jsem se. Na lavičce seděla jedna ze zralejších návštěvnic výstavy. Seděla právě tak, abych dobře viděl fialovou barvu kalhotek mezi jejími stehny.

Den skončil nečekaně: ušli jsme pár kroků od hluku a tlačenice trhů před vídeňskou radnicí a zabočili do klidné uličky. Stál tady stánek s punčem a bílým vínem. U stolečků rozmlouvali elegantně oblečení Vídeňáci. Rozhodl jsem se, že zastoupíme slovanský živel a šel koupit hrníčky s punčem. Kousky ovoce a koření voněly a celá Vídeň se zdála krásná. Krásná jako vzpomínka na něco, co jsem nezažil a možná ani nebylo.