Cestovatel a spisovatel Luděk Frýbort zásoboval ze svého exilu dlouhá léta nejrůznější periodika včetně našeho deníku svými popisky cizích krajin, historickými úvahami, postřehy k současné společnosti a politickými komentáři. Za svůj život napsal i několik knih, ale tu poslední již bohužel vydat nedokázal.
Ještě před svou smrtí ji ale v digitální formě poslal mně s tím, že ji budeme na Neviditelném psu postupně uveřejňovat. Publikovali jsme několik úvodních pasáží, když tu přistál v mojí poště e-mail, v němž konstatoval, že ho síly zřejmě definitivně opouštějí, a tak se se mnou loučí. Tři dny nato přišla zpráva, že Luděk Frýbort zemřel.
Snad se tedy na mě Luděk nebude z výšin nebeských zlobit, když jeho poslední dílo poskytnu české veřejnosti celé, jako jeho poslední dárek lidem, jež měl tolik rád.
Jiří Wagner

Uveřejňujeme pouze úvodní stať, celou knihu si můžete stáhnout zde.

*****************************

LUDĚK FRÝBORT

STARÝ KONSERVATIVEC O VĚCECH POZEMSKÝCH I ZÁSVĚTNÍCH

 Než přistoupím k vlastnímu obsahu následujících stránek, chtěl bych se omluvit za leckterou nesrovnalost. Příčinou bylo poměrně dlouhé období, během nějž jsem zaznamenával útržky myšlenek a nápadů, než jsem se odhodlal rozčlenit ten papírový chaos podle témat a popořádku sepsat; a trvalo ještě déle, než výsledek dosáhl současné podoby. Současné, zdůrazňuji; kdyby mi bylo dopřáno při dobrém duševním zdraví ještě několika let života, jistě by toto povídání vypadalo zase o něco jinak. Čas mezitím nestál a leccos z mých předpokladů nepotvrdil; právě tak nepotvrdí ani mnohé z toho, co bych mohl napsat dál. S tímto upozorněním přeji váženému čtenáři… dejme tomu plodné zamyšlení.

1. Jak se skládá mozaika

Chodí-li člověk nějakou řádku let po světě a sleduje jeho dění, může se zachovat dvojím způsobem. Vnímat je ale nezamýšlet se nad ním, řadit je prostě k jevům s nimiž beztak nic nepořídíme, jako třeba že prší nebo že nerostou houby, a obrátit pozornost k výsledkům fotbalové ligy. Nebo se jmeme své zkušenosti třídit, srovnávat, analyzovat a shledávat mezi nimi souvislosti. Přinejmenším takové, které se týkají nás samých; nebo, v případě vyššího stupně zvídavosti, počneme ze zkušeností usuzovat na zákonitosti, jimiž se řídí dějiny a lidská společnost. Je to pokus obsáhlý, nevylučující omyly. Zpočátku také dost neuvědomělý a chaotický; ve svém mládí shledává pozorovatel útržky jakýchsi příčin, vedoucích k jakýmsi následkům, ale nenachází mezi nimi zatím souvislost, nerozeznává dosti zřetelně příčiny od následků, a občas je navzájem zaměňuje. Mládí je věk kdy má pozorující člověk nejblíž úsudku, že dění ve světě je nahodilý chaos. Pakli ovšem nejde o mládí ideologicky infikované a úsudek nakukaný, ale tím se můžeme zabývat později.

Někdo na tomto stupni uvízne, jiný ne. Neuvízne-li, začne o něco později s překvapením shledávat, že doposud neutříděná pozorování jsou cosi jako hromádka pestrých kamínků, z nichž se začíná skládat obraz nekonečně složité mozaiky. Je to mozaika zatím velice řídká a neúplná, i zastaví se opět mnozí na této úrovni a řeknou si že bezpochyby jakýsi pořádek a zákon světu vládne, je ale zbytečné o něm hloubat, protože se beztak ničeho nedohloubáme. Už tady přece byli jiní mistři, filosofové, myslitelé, vizionáři, ano i proroci, věrozvěsti a spasitelé a nedohloubali se také ničeho nepochybného, jak je možno shledat, když jejich vize prošly zkouškami času. To je okamžik, kdy se leckdo rozhodne přijmout nějakou nauku už hotovou, protože cítí potřebu uceleného názoru na funkce světa a dění v něm, netroufá si ale vytvořit vlastní.

Někteří se vydají po započaté cestě dál. Pominouce hotové systémy i prefabrikované návody k myšlení, pokoušejí se mimo ně i nad ně dál sestavovat svou mozaiku. Kdo se pro takové počínání rozhodne, musí vědět že se bude dopouštět omylů; že jak čas půjde, bude jeho mozaika dávat obraz čím dál celistvější, nikdy ale definitivní. Že bude kráčet po své cestě v osamění, protože nenajde nikoho kdo by ji s ním zcela sdílel, leda souputníky na chvíli se přibližující a opět se vzdalující k vlastním mozaikám. Bude nacházet mnohonásobek odporu než souhlasu; a musí se ubránit velmi lidskému pokušení považovat stavitele jiných mozaik za mezky. Mnohý kamínek zasadí špatně a on mu bude dělat naschvály; bude mu zkreslovat obraz a svádět k dalším chybám, dokud neladící díl své mozaiky nerozmetá, mylně zasazený kamínek nenajde a nenahradí správným. Velmi často, ba zpravidla se to nepodaří; každá osobní mozaika má své kamínky, jež ji zkreslují. Snad kdesi v nekonečnu, ve vyšších, lidským smyslům nedosažitelných sférách je skryta absolutní Pravda, vidíme její záři, ale nemůžeme jí dosíci. Je třeba aby to věděl každý, kdo sestavuje svou mozaiku: aby tak činil s pokorou a skromností, protože démon Omylu mu už možná stojí za zády a směje se mu.

Nicméně stojí v učitém bodě za to ukázat nehotovou mozaiku ostatním. Ne je poučovat nebo obracet na svou pravdu, ale srovnat jejich obrázek se svým. Obohatit se jím, protože se dá čekat, že zasadili leckterý kamínek správněji. K tomu je třeba vlastní názor uspořádat, a možno-li, sepsat. Odhodlával jsem se k tomu počinu už od nějakého času, ale vždy mě odradil pocit odporu k vlastní neskromnosti i nedostatečnost bodu, na němž jsem se s vývinem svého názoru ocitl. Pokaždé jsem si řekl… ještě počkám, až se má mozaika vyvine k větší ucelenosti, až se ještě o krůček přiblíží k oné nedosažitelné záři na obzoru, až seberu i ten poslední kamínek.

Nuže, dospěl jsem do věku, kdy může být ošidné pronášet větičky jako až potom a ještě počkám. Každý sebraný kamínek může být poslední. Toto je můj názor na dění světa jaký v přítomném okamžiku je, chcete-li, má soukromá filosofie. Nepředkládám ji nikomu k věření ani k následování.