Zaměstnanec ústavu teorie informace a automatizace AV ČR uveřejnil 12. 1. v Lidových novinách věru „objevný“ článek Matematik s Alenkou v říši pomluv. Už na jeho počátku si položil absurdní otázku: Měl Carroll nějaký vztah k Alenčině vzoru? Aby neměl! Ale vědec Mareš vyplýtvá na důkaz toho půl stránky se sentencemi jako: Od dětství své sourozence (bylo jich deset) bavil, šlo mu to dobře, vymýšlel hry a hádanky, rozptyloval je vyprávěním příběhů, kreslil jim obrázky a všechno nasvědčuje tomu, že to dělal rád. Hm. Mohl to snad dělat nerad?

O klasické knize se pak dovíme: Vliv bezprostředního citového zážitku (na ni) je možný. Inu, to jste objevil Ameriku, pane Mareši, protože jak asi vzniká literatura? Právě pod takovým vlivem. A co zbytek článku?

Autor operuje hlavně slovem vztah, ale jako by to automaticky znamenalo pedofilní vztah. Možná si svou „botu“ ani neuvědomuje, ale dělá to, když třeba píše: Desetileté dítě vycítí, že má k dispozici oddaného dospělého otroka, i když nemusí rozumět proč. Hm, ale proč ne? Pochybujeme snad někdo, že mu byla Alice Liddellová milá? A proč by nebyla, když děti bývají už od přírody milé? A jsou takové, aby je různí Marešové neignorovali a nacházeli k nim vztah a chránili je. Sám mám syna, tak to vím, ale Carroll ho neměl. On byl plachý autista, nevybudoval rodinu, neměl děti, a tak je pochopitelné, že si hrál aspoň s dětmi svých přátel. Bylo to jenom přirozené. Co by až nebylo? Kdyby se cizímu dítěti věnoval i maje své vlastní. Jenže to Mareš nechápe. A jako by cítil hrůzu i jen ze situace, kdy by měl cokoli hezkého vyprávět cizímu děcku! Cituji ho: Když (Alice) ví, že autor umí psát knihy, bylo by spíš divné, kdyby takové přání (po vyprávění) nevznesla. Pane Mareši! A kdyby Alice mlčela a známý jejích rodičů by jí začal bez vyzvání vyprávět, tak to už by značilo pedofila? A rozumíte si?

Kladem stati je ovšem určitě úvaha o vlastních Lewisových ilustracích. Kupodivu na nich po letech zachytili úplně jinou dívku, což teoreticky opravdu mohl být pokus zahladit důsledně stopy vztahu. Snad, jenže zbylé „vrcholy“ Marešova výplodu hraničí se slaboduchostí. Autor se tu s pozdviženým obočím diví dokonce i tomu, že Carroll zachoval v knize jméno Alice(!), a pohoršuje se, že chtěl skrytě vzdát hold dítěti - a ne (počestně) celé jeho rodině.

Je ovšem pravdou, že (údajně) snobská Alenčina matka po šesti letech „styky zakázala“. Dobře. Ale proč by to hned mělo naznačovat pořádně šokující zážitek (Marešova formulace)? I slyšme: Byla-li skutečně snob, měla se vyhýbat skandálním situacím. Náhlé přerušení kontaktů s dobrým známým ale mohlo vyvolat pozornost. Tak tomu říkám konstrukce! A závěr nad ní stojící? Po Carrollovi přátelil s Alenčinou rodinou i básník Ruskin a… Opět cituji: Často se s dcerami blízce přátelil a stýkal. To znamená, že i ony s ním, a že tedy předchozí přátelství v nich nezanechalo žádné trauma. Ano, podle Mareše je toto logika. On je sám Sherlock Holmes! Opravdu? Každý matematik vč. Carrolla by si nad podobně „logickými“ vývody vlasy rval a pobavující je i závěrečné Marešovo zabručení (jak mi aspoň zní): Ruskin byl o 13 let starší, ale věk mezi 40 a 45 roky nebyl ani tehdy velebně stařecký. Proboha! Co se nám to snažíte vsugerovat? Aha, už chápu. Že Ruskin byl ještě potentní a přesto si, ó, hrůzo, dovolil kamarádit s dětmi svých známých! Ano, to spáchal! A podle Mareše je to již příznak pedofile, i jasně ho vidím, jak se od děcek svých vlastních známých zaťatě odvrací. Je snad masochistou? Anebo spíš… Ale ne, vraťme se na začátek. A autor se - koneckonců – opravdu neptal na víc, než jestli měl Carroll k Alence „vztah“. A co autor dokázal svým textem? Že vztah měl, a to kladný. Což jsme věděli. O pedofilii nepřinesl jediný důkaz (i když se snažil) a nutno přiznat, že svůj zbytečný text nakonec zachránil aspoň dovětkem alias „pravděpodobnou hypotézou“, kde píše: Měl rád děti víc, než bývá obvyklý standard, a byl šťasten, když mohl být v její blízkosti a když ona byla ráda v té jeho. Hm, a co? Je to opravdu tak nenormální? A proč by to vůbec mělo mít sexuální podtext? Důvod totiž chybí a dokonce ani Marešova „smířlivá“ slova o tichém a platonickém obdivu nejsou na místě! Tam, kde se nemusíte bránit sexu (u dětí), nemá ani slovo „platonický“ význam. Mareš to nechápe a vše uzavírá: Na dohled Alice prožíval krátké, ale intenzivní chvilky štěstí a nikdy by neudělal nic, co by je mohlo zničit. Ano, zdánlivá Lewisova obhajoba. Ve skutečnosti spíš urážka.

A ne? Štěstí je jedna věc. Sex druhá. Obě množiny se občas protnou, jistě.

Jenže právě Lewis Carroll by „nikdy nic neudělal“ už čistě proto, že podobnou potřebu „odporného typu“ nejspíš ani nikdy necítil.