Přečetl jsem si názor Romana Jocha na nedávno zesnulého režiséra Miloše Formana, respektive na jeho tvorbu, a mrzí mě jeho příkré odsudky vůči němu.

Je pravda, že autor v něm respektuje Formana jako skvělého filmaře.

Za podpásovku však považuji srovnání s jeho režisérskými kolegy Sergejem Ejzenštejnem a Leni Riefenstahlovou.

Píše, že oba byli řemeslně skvělí, ale sloužili zlu – totalitním režimům –, a naznačuje, že Forman byl s nimi na stejné vlně; vynikající režisér, ale sloužil zlu. To je vůči němu hodně nespravedlivé. Zmíněná dvojice Ejzenštejn–Riefenstahlová totiž oslavovala rudou a hnědou diktaturu, které mají na svědomí miliony lidských životů.

Kdežto český filmař Forman, jenž právě kvůli tyranii socialistické lži odešel ze své rodné země, se v mnoha svých filmech zabýval lidskou svobodou, svobodu projevu rozhodně bránil a považoval ji dlouhodobě za mimořádně cennou hodnotu.

Známý politolog je s Formanovými filmy rázně hotov, žádný z nich podle něj není přínosný, protože v nich chybí buď dobro, krása nebo pravda.

S tím nemohu souhlasit, například realistický film z koncentračního tábora nemusí obsahovat dobro, krásu ani pravdu (historickou přesnost), a přesto může být vynikající, jestliže skvěle ztvární realitu.

Dílo Hoří, má panenko je právě výborné kvůli nejlepšímu filmovému ztvárnění toho negativního z české povahy a malosti. A vůbec mně v něm nechybí krása a dobro. I když hodnocení krásy je jistě velmi subjektivní.

Ostatně mnoho lidí včetně mě považuje Eiffelovu věž za krásnou, ale pro slavného spisovatele Emila Zolu byla ošklivou a žádal její odstranění.

Romana Jocha respektuji jako osobnost českého konzervatismu a s mnoha jeho politickými komentáři souhlasím. Myslím ale, že filmovou kritiku by měl přenechat jiným.

LN, 23.4.2018