Zajímal jsem se o ukrajinské pohádky a pověst, že jsou strašidelnější a akčnější než ty naše. Vrátil jsem se díky tomu k několika knihám, které jsem četl už dříve, a uvědomil si především následující skutečnost. Nejste-li přímo zapálený etnolog, každá báchorka, která proniká do hájemství vašich dětí, už je vždycky úprava; to za prvé. Za druhé: ani ukrajinské zkazky (včetně Perníkové chaloupky) nejsou o nic brutálnější, než pohádky naše, ruské a německé. Anebo neznáte německé „horory“ od Wilhelma Hauffa (Hospoda ve Spessartu) a bratří Grimmů? Já zde nemám iluzí.

Obecně se země liší podle toho, nakolik se tam či onde již dostalo chuti a času, aby pohádky smírně česali; a koneckonců, i „naše“ Božena Němcová svého času dokázala dávat „do placu“ vyložené krváky. To si jen dnes neuvědomujeme - a kromě toho narážíme naštěstí vedle kruťáren (všude na světě) na příběhy nás rozesmávající a příhody přívětivé, jako je známe i z - Miroslavem Vášou ilustrované - knihy ukrajinských pohádek Zlatý střevíček (česky 1970).

Z originálů je do češtiny převedla Ludmila Zilynská a jedná se o jedenačtyřicet vyprávění s tituly jako Slaměný býček, Pán z Kocourova, Válka psa s vlkem, Kulihrášek, Kulhavá kachnička, O pravdě a křivdě, Tři bratři a omlazující voda, Hladoleti, Kobylí hlava, Uhodila kosa na kámen, Jak cikán sekal louku, O dědkovi, který chodil do školy a Proč je v moři tolik vody.

Hladolety obdařil Váša (1920-1996) přímo fascinujícím rejem dlouhovlasých, rozčepýřených pidimužů (odporně) brčálové barvy a nahatých. Jak zvíme, žili na Ukrajině dva bratři, a to bohatý a chudý. Chudý měl pár ratolestí a boháč mu záviděl i to. Takže jednou takhle v neděli hrál chuďas jako obvykle ženě a dětem na housle a najednou kouká, s drobotinou rejdí a tančí síní podivné, vychrtlé bytůstky, které se vykrádají zpod pece. Hladoleti.

To oni přivlekli do chalupy bídu? Pohádka to nestaví jinak a chudý táta hladoletům navrhl, aby vlezli do sudu. Zatloukl nad nimi víko a sud vyvezl do bažiny. Hospodářství od té chvíle prý jen vzkvétalo a prostomyslný muž neviděl důvod, proč se bratru nepřiznat, jak se bídy zbavil.

Zlý sourozenec ale sud vyhrabal z bahna, když se nikdo nedíval, a hladolety posílal, odkud přišli. Usadili se místo toho pod jinou pecí, a to jeho, a za chvíli byl největší chudák široko daleko. Pohádka se podobná u nás dobře známému Erbenovu příběhu Bída. Ale Ukrajinci si vykládají rovněž dobrou parafráze příhod kocourkovských konšelů.

Jednomu se přestal zajídat rybník na náměstíčku, i hnal voly k Černému moři. To je slané a pochopitelně odtud nepili. Bohužel pošli. Tu teprve „kocourkovský“ statkář vodu ochutnal a povídá: „Tak proto je jí v moři tolik: nikdo ji nechce.“

Takže to je tragikomedie, ale veselejší ukrajinskou pohádku najdete jakbysmet. O dědkovi ve škole. „To jste se, dědku, zpozdil,“ řekli mu, když do školy došel (a myslili na jeho věk).

Nazítří přišel zas a prý. „Přivstal jsem si! To proto, že jste včera říkali, jak jsem se zpozdil.“

Zase dědka vyhodili a cestou domů zakopl o váček s penězi. To se s bábou měli! Proč ho vlastně udala, se neví. Asi ale z toho důvodu, že se na úřadě přihlásil jeden pán, který váček vytrousil, a soud na dědu tím pádem dotíral, kdy přesně peníze našel.

„Když jsem chodil do školy.“

Soudci odpověď stačila a žalobu na dědka zamítl. Ne, podobnou pohádku asi nemáme.

A pohádka Kulhavá kachnička? V lese tu kachnu objevila jedna bezdětná babka. Kachna měla zlomenou nohu. Opatrně ji s dědkem nesli a doma jí vytvořili hnízdo. Pak odešli na houby, a když se vrátili, užasli: bylo poklizeno a navařeno.

Zase vyrazili do lesa další ráno, a když se vrátili, opět navařeno. Vyptávali se tedy konečně sousedů a ti řekli, že viděli děvče: „Neslo vodu ze studně, hezké jako obrázek. Jenom napadalo na nohu.“

Třetí den staříci dělali, že opět míří do lesa, ale schovali se. Dívka se objevila a cupitala pro vodu. Nenapadlo je nic lepšího, než její prázdné hnízdo popadnout a spálit v peci.

Dívka řekla: „Zůstala bych u vás nadosmrti, ale hlídali jste mě, takže teď vyrobíte kužel a vřeteno a já si počkám na nová křídla.“

Poslechli ji a krasavice venku usedla na dvoře a předla, a když nad chalupou cosi hlasitě zasvištělo, vzhlédla. Bylo to hejno kachen: „Chceš s námi?“

Odpověděla: „Ráda bych s vámi daleké kraje viděla, ale nemohu, musím tu sedět, nemám křídla. Ale složte se na sestřičku a shoďte po peříčku.“ Ty kachny se otřepaly a trochu peří spadlo. Za nějakou dobu frčelo nad domem druhé hejno, i ono lákalo a taky odtud slečna vyškemrala pár pírek.

Konečně se objevilo hejno třetí. Potenciální vnučka obou starých nešťastníků posbírala pera a… Najednou byla zase kachnou a frnk. Plyne z toho snad poučení? Aby ne! Ženě nech klidné místo a nijak moc si ji nepřivlastňuj.

Ale tomu normálnějšímu životu je přece jen bližší báchorka o válce psa s vlkem. Kombinuje vlastně Kocoura v botách a Petrovské. Broka vyženou zlí lidé do lesa, že už nezvládá hlídat, a pes potká kulhavého vlka. Bojí se ho, ale chytře mu slíbí boty. Vydává se za ševce a jen prý potřebuje kůži vola. Vlk vola zadáví a mrtvolu vtáhne do lesa, kde si Brok vyhradí deset dní na ševcovinu; ale nic nedělá a desátý den chce dratve.

„Bez dratví šít přece nejde. Víš o beranovi? Z berana, když ho dostanu, vytáhnu žíly a bude hned čím šít.“

I loví pitomý vlk berana a vrací se k Brokovi za pět dní. Teď zase postrádá fiktivní švec štětiny divokého vepře. Zabit i vepř a hurá, boty pro vlka budou „za šest dní“. Ani si vlk nevšimne, jak už pes (který spořádal vola, berana i vepře) přibral a že není k poznání.

„Nestydíš se chodit bos?“ povídá Brok vlkovi drze. Už nemá strach. A tak mu vlk vypoví válku a zbaběle prosí o pomoc medvěda, divokého vepře a zajíce. To Brok najme ve vsi kocoura a kohouta a kačera. Lesní oddíl poprosí zajíce, aby se zaběhl podívat, proč Brok nejde.

„Tak to bude perné, páni“ vrátí se zajíc s očima navrch hlavy a líčí vojsko: „Vepředu kráčí ten pes, za ním kdosi s tasenou šavlí (zajíc nepoznal kocouří ocas) a… Poslední jim dodává odvahu.“ Kačer totiž vydával zvuk popsatelný jako „tak, tak, tak“.

Příslušníci lesního oddílu se poschovávali a druhá armáda se usadila pod dub. Ale kocour zbystřil cosi v listí, využil drápy a zaťaly se do vepře. Za tím se jen zaprášilo a vyplašený kocour vyletěl na dub, v koruně vrazil do medvěda a ten spadl a zabil se.

Vlk viděl první až poslední a vzal nohy na ramena a Brok a jeho horda se stali vítězi války a netušili, co si povídají poražení. Vepř: „Šel po mně šavlí.“

A vlk: „Ten se šavlí asi má nejvíc síly. Vyletěl na strom jako střela a ruského medvěda shodil, jako by to byl jen žalud.“

Miroslav Váša ilustroval tuto knížku fenomenálně a jen připomenu, že svými obrázky doplnil třeba i celé dílo Ladislava Mikeše Pařízka a knihy Bubáci, Případ baskervilského psa a Tajemný hrad Svojanov (od Březovského). A Zlatý střevíček? Ten seženete snadno, a kdo ví, třeba ho pak dáte nějakému ukrajinskému dítěti. Já jsem to udělal.

Zlatý střevíček (1969) | Databáze knih (databazeknih.cz)