Od roku 1927 vymýšlel pro dceru Alenu pohádky, kterým říkal povídání, a byla to povídání o pejskovi a kočičce. První zveřejnil v Lidových novinách o Vánocích a všech deset příběhů, hodně dialogických, vydal knižně roku 1929 Otakar Štorch-Marien. Neznámější povídání je samozřejmě o tom, jak si TI DVA dělali k svátku dort, ale známé je i mytí podlahy prostřednictvím jejich kožichů. A ta třetí kapitola knihy Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen byla za předešlého režimu vyhozena, aby po sametovém převratu vyšla nejprve samostatně (1991). Bohužel, nyní je překočičkováno a přepejskováno, což začalo z důvodů, které uhádnete, zrovna před deseti lety.

Například roku 2016 vydal Vlastimil Peška v Pasece Nové povídání o pejskovi a kočičce s obrázky Jaroslava Miltfajta a jde o dalších sedmero pohádek - o tom, jak byli TI DVA v biografu, jak zařizovali moderně domácnost (bere se to, jako by žili dnes), jak chodili do tanečních, jak (opět) chystali Vánoce, jak malovali a… jak „byli nemocní“. Knihu nehodnotím a rovnou pokračuji ve výčtu: další vánoční pohádku s pejskem a kočičkou nakreslila a napsala právě před deseti lety Jana Uhlířová a vyšla jako samostatná kniha. To však bylo málo, takže stejná autorka připojila publikace o tom, Jak chytli rybu, co svět neviděl, a jak zachránili prasátko (2015), Jak slavili Velikonoce (2018) a jak - za pomoci šikovných špačků - zahradničili (2021).

Ještě jinou řadu generuje Vlasta Hurtíková a ilustruje Martina Slábová. Opět je tu Vánoční příběh pejska a kočičky (2023), následoval jeden Prázdninový (2024), kde naši braši překvapivě cosi tuší i o lovení Foglarových bobříků, pak je tu Školní příběh (2024) a letos i Pohádkový příběh pejska a kočičky (2025), následovat má Písničkový a asi to ještě konec nebude.

Všechny ty knihy s výjimkou Josefovy ale mají společné to, že se - více nebo méně - přibližují Čapkovu etalonu literárnímu, nikoli ale výtvarnému. Vizuál se velmi trapně, frapantně liší. Záchrany není? Možná přece. Nelze totiž už totéž říct o zrovna vydaných Pohádkových výletech pejska a kočičky od Pavla Fary, které ilustroval jistý Petr Toman. Tady jde (a to samozřejmě někdo označí za drzost) o takřka dokonalou kopii, respektive parafrázi původních Čapkových ilustrací a osm příběhů je o návratu velkého zlého psa (viz už Josef Čapek), o neviditelných čepicích, o pejskově svátku a kočičiných narozeninách, o vaření polívky, o sbírání hub, ale i pouti k perníkové chaloupce. Taky potkají úplně cizí kočku, která jim vypráví o Karkulce, a kočička přednáší pohádku o autech. Ne, já bych řekl, že se není třeba pohoršovat, že z Josefa Čapka tihle všichni tyjí. Je už to údělem klasiků a sami si vyhledejte, kolik pokračování a od kolika autorů má už dnes Čaroděj ze země Oz. Je to śílené!

Pavel Fara je mi ze všech těchto napodobitelů nejsympatičtější! Hned úvodem totiž tvrdí, a není proč nevěřit, že četl původní pohádky jako kluk a podruhé jako otec a potřetí jako děd. „A když už jsme je přečetli stokrát, začal jsem vnučkám vyprávět nové příběhy. To se jim líbilo, a tak jsem je začal i sepisovat.“

A podle mě lze právě Farovu knihu s klidem označit za dosud jediné pokračování Josefa Čapka, které je předloze adekvátní. To slovo neznamená, že zcela dosahuje jejích kvalit, ale každopádně já mám pocit, že jich dosáhlo. A hned úvodní pohádka o „konkurečním“ psovi řeší zrovna to, na co se ptají děti nad Josefem Čapkem a jeho uvedením tohoto psa do akce. Doplnění původních pohádek je citlivé a má určitou logiku a snad by se líbilo, co já vím, i Josefu Čapkovi.

Pohádkové výlety pejska a kočičky - Pavel Fara | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví