1.

Stál tam sám.

Otevřel jsem dveře a on tam čekal, zasmušile a jaksi tesilově. Pan Miloš Frýba.

Zlehka přihladil ofinu. "Slušel". Podal ruku, zhroutil se u mne do křesla a hlesl: „Takže i vy!"

Hezká tvář bledá, jeho rozhořčení nehledané. Ztlumit jsem přehrávač, z něhož se dosud důstojně linulo: Co Frýba říká... pod křídly kormoránů - o tom se snívá k ránu – všem dětem z Pirea... Popduo duo Hutnej Kondor drželo ten hit už desátý týden na špici české hitparády! Pocítil jsem potřebu to před Frýbou ospravedlnit. „Promiňte! Omyl!" špitl jsem tedy.

„Omyl? Jen omyl? Ale vždyť je to hrozné!" Vstal a stál zdrcený a se slzami v očích recitoval ze sprosťáckých textů: Tam, kde se stýká - tam u Mělníka - hlas pana Frýby - s Vl-ta-vou! Bum! "To se vám líbí, Denisi?" zablekotal. "Víte, že přece nemohu za to, jak vypadám, natož být zodpovědný za obsah někdejších relací. Denisi! Jako producenta Hutného Kondora vás snažně prosím, učiňte přítrž onomu brachiálnímu násilí na mé osobě, jinak na vás, na mou duši, podám trestní oznámení."

A já su Frýba z Po-lan-ky - a já su Frýba z Po-lan-ky – a já si hle-dám ga-lan-ky, znělo z cédéčka. „Slyšíte ten paskvil, Denisi? A přitom pocházím ze Starých Hradů, z Libáně, z Českého ráje!" hrkalo z Frýby. "A nehledám si galanky, ne! Vše je to nebetyčné klamání veřejnosti a vození jí za nos."

„Klamání? Tahání za nos? Snad, Miloši, ale klamání Frýbou! Víš? Velice přátelský a vlídný přístup."

„Útoč Frýbou, vím!" Slzy mu snadno vstupovaly do očí, až po chvíli se hodný Miloš vzpamatoval a rozhovořil se. „Což o to, Denisi. Když pitomý textař nadrásá text Na Strahově pod Petřínem Frýba stojí, tak to ještě akceptuji, ale co ta Venezuela? Denisi! To je přece mezinárodní skandál!“

Zasmušile vstal. Ztlumil CD-přehrávač. A potom se žalobně rozezpíval hluboce posazeným barytonem: Tam, kde je Caracas, muž jménem Frýba žil, prodával ananas, a tak se uživil... Dopěl a dodal: Copak se snad poctivě neživím tady v Unii?“

"Ale jo. Neboj." A znova jsem zesílil přehrávač a z cédéčka zaznělo: Frýbopolis, adié, nech mě jít, žádnej pláč už nespraví Frýby boty toulavý, já tě vážně měl tak rád... Položil jsem bývalému hlasateli ČST ruku na rameno. „Já tě vážně měl tak rád, co ti víc už můžu dát? Frýbánku náš."

„Copak děláš? taky vím. Děti jdou do školy, jsem ještě v posteli... Už v důchodu, ano, ale obávám se o svoji pověst, Denisi, a celé rodiny, chápete? Co synové a dcery Miloše Frýby? I na ně budou ukazovat? Ejhle! Tamo kráčí Vrchlického ulicí nejmladší z rodu Frýbů! Co já se přitom nahlásil dietlovin i jinejch seriálovin a volovin. Zasmál se, konečně.

2.

To je pravda. Už mě ale štval. Což nevlastní, neužívá pražádných buněk ku zužitkování své popularity? Ťukl jsem se do čela. Ťukl i do peřiňáku a hle, co dva tygři bengálští vyskočili odsud Vondráček a Nepokorný, to slavné duo mladě flexibilních umělců a oni chňapli Frýbu za uši a v tu ránu byli všichni tři v jednom kole a... "O nás dvou… už Frýba psal... Tedy mluvil...“

„Ničemníci! Pubescenti!“ A zajíkl se. Ale CD si vedlo svou a solilo hit za hitem: „Drž se, Frýbo, drž se bradel, ne-li-tuj všech pokusů, Hemalu pak přeskoč nadél, snad se nedá do klusu..."

Třesk ničeného rádia! A Frýba. Co zuřivý býk vytrhl přijímač ze zásuvky a drtil jej podpatkem své legendární polobotky.

Marně. A znělo to dál a do všech vesmírů: „Jakpak je dnes u vás doma? Jestlipak tam ještě Frýba jest?..."

A trilkoval i Karel (tedy Gott): „Kdepak ty Frýbo hnízdo máš? Skrýš? A zázemí? Ty ještě léčky málo znáš... Málo, zdá se mi...“ A také: „Málokdo, málokdo, málokdo, málokdo ví, že Frýbu, s nímž odešla RÁNA, už nedohoní."

„Frýbu, s nímž odešla má rána, slyšíte?“ bručel Miloš uraženě. "Co odešlo? NIC. Já su tady. Dál. Neměnný. Já, ta klidná síla!“ A tak jsme mu pustili i jeden videoklip.

Znovu se zhrozil: „Proč mi ukazujete takovou hrůzu? Nebo snad... To snad má být paní Vondráčková? Proboha! Kdo jí to udělal?"

„Pusť mu to pěkně ještě jednou dokola!" vyštěkl Nepokorný. „Ať se třeba položí!" Krutě přiblížil svou tvář k té Frýbově a zkusil to i po starém: „Hu! Agent Bláha je v Karlových Varech! Hu! Je to jasně špionážní záležitost, nevíš náhodou, kde bydlí?"

„Staré časy, vím, ale já to jen ohlašoval...!“

„Pse! Uváděl jsi majora Zemana nebo neuváděl?“

„Smilování!"

„Chtěl bys mír! Mizero! Všechno za život majora Hradce, co? Na Kubu s tebou, ty darmožroute. Podlézal jsi režimu nebo nepodlézal? Hu! Kápni božskou.“

Do čehož melodramaticky znělo: „Frýba je jako večernice... plující frýbí oblohou...."

A také: "Frýboráku, plápolej, frýboráku, jásej, děvče mé se vrátilo..."

Strašlivá směs melodií. Strašlivá podívaná. A toho bohdá nebude, aby Miloš Frýba z boje utíkal! Vykřikl ale už úplně zoufale: „Co vlastně chcete?"

„Uznání! Konečně i pro tebe, ty pako, copak to nechápeš? Nebo snad máme vypustit krakena?"

Tu však se Miloš vzepjal skoro jako rujný hřebec a zanotoval: „Před naší, za naší, Hemala ať nepráší, hej! A teď za Pepíčka Kemra!" zahlásil i změnu rytmu, nikoli však režimu: „A když máš - na Kavčích - orchestrión, nevadí, že to tam fičí... Štěstí - nekoupíš - za milión a Jakeš, ten ať v plotě klíčí!.. A Rumcajsi, Rumcaji, je pěkný počasí..." Zešílel Frýba?

Ale ne. To jenom léta sedmdesátá se mu vrátila. V takovéto formě. Jako ozdravně frýbí vodopád. Nadechl se a... „Zpívejte... lidičky... Frýbovy písničky… A chůze mokrou kaluží -Frýbu jenom otuží - i když má spoustu vad..."

„Ale kulový,“ povídám najednou. „Miloši! Vždyť ty vady nemáš.“

Vzal jsem Frýbu okolo ramen a dodal: „Kdybys tak náhodou... se někdy cítil sám.., tou cestou Frýbovou.., tou dej se rovnou k nám... Ju?.. Milion přátel máš... ve frýbím údolí, co bylo, smaž, smíš hlásit cokoli… A louky a stráně... oseté Frýbou... jsou krásné, díky..."

A jaksi vespolek jsme zpěvem vzdávali čest světu i Milošovi. Nešlo to jinak. VŽDYŤ, CO BY TOMU JINAK ŘEKL PAN FRÝBA? A tam, kde Frýba, domov můj!

3.

A velký Miloš sám? Znovu zavzlykal, až jako v katarzi jakési, a začal se omlouvat.

„Čo bolo, to bolo?“

„Čo! Do smrti dobrý, Milošu."

"Ďaka!"

A pak se od nás odvrátil a odcházel, vyšel do sluncem rozpálené zápraží a bylo právě po dešti, klenula se duha a... TAM, ZA TÍM FRÝBOU...

A nebyl už pouze jeden.

Zastavil se. Pomalu řekl: „Jsou nás miliony."

Nehybně stál, skoro i zářil. Vždyť... Dobral se pravdy.

„Stamiliony Frýbů."

Dlaní přejel od brady vzhůru k čelu a my čekali. Sloupne snad nějakou fantomasí masku? Nestalo se. Miloš zůstal frýbí.

A otázkou pouze zůstávalo: Prohlédl... díky tomuto našemu frýbingu?

Kdo ví... Teď ale svěsil tvář. A Miloš Frýba, to byl i stav mysli.

Pak se k nám ale obrátil širokými zády a zvolna sestupoval po schodech a slunci vstříc a.... Louky a stráně... poseté Frýbou... Zpíval. Dívali jsme se za ním a konečně byl patrně sám sebou. Ale i symbolem.

Tím... už zůstane. Nic naplat. Ej, jak svižně seběhl až pod schody a chvíli tam cvičil prostná.

Dívali jsme se. Frýba si zvolna vyroloval nohavici nahoru. „Bděte." To utrousil. „Buďte svorni!"

A my? „Frýbí je barva naše."

A Miloš: „Neprozraďme nic, co víme."

„Mlčenlivost frýbí nás."

4.

To bylo vše a ne, už se neotočil.

Zlá chvilka... Odjížděl na kole. Jako Shane.

„Tak toto že má být...?" zachraptěl dojatě Nepokorný.

„Drž hubu," odekl Vondráček.

Vše. Jak prosté. A jenom již hledat Frýborádo a tam, kde borový zaváněl háj... „Frýbí Age“ nadcházel. Ale víme to všichni. Pár Frýbů stačí mít.., co uměj za to vzít!

A že se mi hlava točí? Za to může Frýba snad, tak hleď mu pod obočí a budeš verše psát!

Jako on... Ale víte, já vidím dál i sám sebe a stojím na zápraží a Miloš...

Zmenšuje se a zmenšuje, až zůstává jen frýbí tečkou v dáli, tou tečkou opírající se ale do pedálů. Horlivý pracant - a nikdy, nikdy neporažen.

Svůj.

Moje rty se pohnuly. „Šťastný to muž!“

Kéž by tak byl mým dědečkem. Koukejme, už je za benzínkou – i v tom svém tesilovém obleku vybírá další zákrutu a už se vřítil až na výpadovku a... pudu se mejt a pozhasínám…

A s výpary benzínu i libým větříkem dolehla i poslední Milošova písnička. „Každý Frýba, kdo projel cílem, ať v modrém či bílém... i ten, co měl pád, každý stejný boj svádí a nechce se vzdát, my písničku mládí mu budete hrááát!"

Ano. Budeme. A vlastně už...

Vyhrál jsi, Milošu… S Frýbou, víš, s Frýbou má svět naději.

(Poznámka: Tradiční Frýbest se opět koná na Miloše od rána, v restauraci Dejvické nádraží nedaleko stanice metra Hradčanská, a proložen bude i letos některými "frýbími" parafrázemi známých písniček.)