Dnes je výročí úmrtí největšího českého básníka posledního čtvrstoletí. Nebo spíš století.

“Ráno 10. listopadu 2011 ho v půjčeném bytě na pražské Neklance, kde přespával, našla jeho známá mrtvého,” napsal před třemi lety v Respektu Marek Švehla. “To dopoledne měli jít společně do nemocnice, kam v posledním čase chodíval na výměnu krve a na pozorování. Jako příčinu smrti oznámili lékaři prasklé cévy kolem jícnu a následné vykrvácení. To celé hlavně kvůli nemocným játrům. Taková událost Ivana Martina Jirouse potkala už jednou letos na jaře, včasná pomoc mu ovšem tehdy zachránila život. Tentokrát byl ale v bytě sám a neměl mu kdo pomoci…”

Skandál v Jihlavě

Skoro by se řeklo: banální smrt. Básník má přece zemřít v přestřelce na barikádách, depresí a skokem do propasti, v souboji se sokem kvůli nešťastné lásce… Nemá ho zabít prasklý žaludeční vřed. Zvlášť když je to opravdu dobrý básník, o jehož poezii se děti učí v hodinách literatury. Prostě “žijící klasik”.

Nenechme se mýlit přezdívkou Magor, jak se Jirousovi pro jeho nestandardní osobnost, neohebnost, alkoholismus a často až neuvěřitelné výstupy na veřejnosti říkalo. Ano – uměl se zpít do němoty, všechny kolem sebe pozurážet, porvat se kde kým a navrch se ještě veřejně obnažit. Třeba v listopadu 1991 v v jihlavské restauraci Sklípek, kde (cituji z dobové novinové zprávy) “po požití alkoholu způsobil výtržnictví a napadl příslušníky policie. Podle výpovědi číšnice a dalších tří svědků se Jirous vysvlékl do naha, obtěžoval přítomné hosty a urážlivými výroky napadal prezidenta Václava Havla, jeho manželku i poradkyni prezidenta Věru Čáslavskou…”

Kdo ale Magora znal blíž, věděl, že je to prostě jen temná stránka jeho až neuvěřitelně citlivé duše, která se jekyllovsko–hydeovsky snoubila s hlubokou znalostí literatury, malířství, hudby, historie… (Magor na filozofické fakultě UK vystudoval kunsthistorii). Nebyly to jen opilecké výstupy, ale svým způsobem i umělecká performance. Jirous byl prostě solitér – v poezii, v odboji proti totalitnímu režimu, v životě, v estetických názorech i v chlastu.

Řekněte ďáblovi NE!

V lednu 1986 Magora na onen svět o pětadvacet let předešel držitel Nobelovy ceny za literaturu, básník Jaroslav Seifert. Kdybyste v té době Magorovi řekli, že v roce 2006 za své básně dostane právě Seifertovu cenu, jistě by se vám vysmál. V roce 1986 měl totiž coby “nepřítel režimu” ochranný dohled – každý den se se musel hlásit na služebně Veřejné bezpečnosti. To šikanování bylo trestem za odvahu, se kterou se stále dokola stavěl komunistům. Odseděl si za to celkem osm a půl roku roku, z toho čtyři v III. (nejpřísnější) nápravně výchovné skupině ve Valdicích.

Nezlomilo ho to a ani zlomit nemohlo. Svou absolutní “neohebnost” totiž prokázal už za nejtužší normalizace v roce 1975, kdy tehdy pronásledovaným rockovým kapelám radil: “Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistříhněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říct ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) řekne - změnte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba řici - ne, nebudeme tedy hrát…”

Boží oko

Osobně jsem Magora poznal začátkem roku 1990 v redakci Studentských listů. Chodil tam za námi chlastat, ale o alkohol vlastně zas tak moc nešlo. Nad nekonečnými lahvemi vína a fernetu nám totiž Magor především otvíral svět “zakázané” literatury, který jsme do té doby skoro neznali. Často to byly celonoční diskuse spojené s jeho brilantní citací celých dlouhých pasáží světových básníků, o kterých jsme se před listopadem 1989 ve škole nedozvěděli. I pod Magorovým vlivem jsem se tehdy rozhodl, že se místo vědy budu živit prací se slovy a jazykem.

V roce 1997 jsem pak o Magorovi s režisérem Josefem Dlouhým natočil pro Českou televizi dokument, který se jmenoval Do čítanek. Byl o paradoxu, jak se poezie někdejšího mukla dostala do školních osnov. Za Magorem jsme s kamerou přijeli na jeho polorozbořený statek v Prostředním Vydří na Vysočině. Líčil nám svůj plán vytvořit v průčelí statku velké štukové Boží oko. Kdysi jako malý kluk prý jeho symbolem pokreslil všechny zdi rodného Humpolce. „Ve škole si sice nejdřív mysleli, že je to kunda, ale když jsem jim vysvětlil, že jde o Boží oko, museli mi odpustit,“ vyprávěl. Tohle míchání vulgarity a poetiky a prolínání vysokých a nízkých rovin pro něj bylo typické – v životě i v poezii. Právě v tom byla jeho síla.

Na statek v “Prostředňáku” tehdy za Magorem často jezdili i ti, kterým před listopadem 1989 seznámení s jeho undergroundovou „druhou kulturou“ proměnilo život. Vyprávěl mi: “Dodnes dostávám dopisy: ‚Magore, nezlob se, že ti tykám. Když mi ale bylo třináct, přečetl jsem si tvoji Zprávu o třetím českém hudebním obrození, poslal svoje komunistický rodiče do prdele, utekl jsem a skrýval se, než mě dopadli...` To mě vždycky zahřeje u srdce. Co je osm a půl roku kriminálu proti tomu, že jsem režimu ‚zkurvil` dvě generace mladejch lidí? Já vždycky s komoušema vedl klasický podvojný účetnictví: má dáti, dal. A myslím, že to jejich ‚dal` mnohokrát vyváží všechno, co udělali oni mně.“

Osamělý vlk

Mnoho Magorových bývalých přátel z undergroundu skončilo po listopadu 1989 ve vysokých státních funkcích. “Nebylo by lepší sedět místo na starém statku na Vysočině v Parlamentu nebo v Senátu?”, ptal jsem se ho. „Ne!“ odpovídal rozhodně. „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Já jsem osamělý vlk, který vyje na měsíc.“

A jako osamělý vlk Magor nakonec i umřel. Přečtěte si jeho Magorovy labutí písně, napsané tajně ve vězení v Litoměřicích, Ostrově a Kartouzích (Valdicích) u Jíčína v letech 1981 – 1985. Po listopadu 1989 je vydalo pražské nakladatelství Torst a je to jedno ze základních děl české literatury 20. století. Ale hlavně je to prostě krása. Třeba když za mřížemi vzpomíná na svou rodinu:

Nebe polité inkoustem
růžově hlohy kvete zem
vlahé se chystá povětří
na loktech pohoupat vás tři

Přesto tě trochu zamrazí
když dáváš hlohy do vázy
vždycky už budeš vidět v nich
hlohy ze dvora v Kartouzích

Po mojí levici pokojně usnul vrah
usnuli andělé ve hlohu korunách
a ty už taky spíš, které jsem svoji touhu
schovat se pokusil do básně o hlohu…

(Autor je redaktorem webu www.g.cz)

Foto: Jiří Wagner