Kolikrát už mě napadlo/ k večeru, když se šeří,/ že hlídalo mě kyvadlo/ jak voják u mých dveří, přemýšlel v Písni o kyvadle Jaroslav Seifert nad magickou otázkou času. Kyvadlo hodin, nezúčastněně neúprosné jak mechanické zákony přírody, nejen básníkům názorně demonstruje pomyslné plynutí toho, co už svým latinským názvem tempus evokuje v člověku představu stálého, neměnného pohybu jakéhosi nehmotného, apriorního předpokladu všeho - času. Jeho obecná definice je v myslích lidí podobná té Puškinově: Ač víc než zdrávo na ni kladou,/ bryčka vše lehce uveze./ Čas, dobrý kočí s šedou bradou,/ z kozlíku nikdy nesleze.

Helena Peerová uctila v básni pozitivní stránku času, jeho jaro, mládí, rozkvět - Čas padá přes jezy,/ v dálce vln se ztrácí,/ květ nový na bezy/, z dálky jarem vrací. Otokar Březina zachytil zase zmar, jež plynutí času přináší, podzim, stáří a smrt, ale i naději ve skrytou krásu: Čas lije se prškou mrtvého listí, jež slétla/ se stromu tvého. Ó, rci, zda duší se vesním/ v duh krásu, jež leží v hrobě bílého světla/ jak spící sonata zvuků v mlčení lesním? Kněz Jakub Deml optimisticky viděl v čase pro člověka jistý příslib Spasení: Čas se svinul, jak zvadlý již list,/ a duch můj osvobozený/ všech trýzní plameny/ proletěl silen a čist. Vítězslav Nezval si nicméně v Signále času povzdechl: Ó Pane Bože/ čas naučil nás hřeby polykat/ čas naučil nás polykati nože. Bolest vznikání a zanikání, trýzeň existence, utrpení bytí vedlo arci u některých k pesimismu až záhrobnímu, jako u prokletého Charlese Baudelaira: A nelítostný Čas mě hltá bez ustání/ jak sněhy mrtvolu, tuhnoucí zvolna v led.

František Gellner poukázal zase na neřešitelný rozpor mezi nekonečnou věčností a konečným časem, jež trápí filosofy a básníky odnepaměti: Závratná, tajemná věčnost je,/ čas je jen ješitná fikce,/ závratná nekonečnost je,/ vesmír je nevhodná dikce. Allen Ginsberg pak dovedl nekonečnou aporii o tom, kde má vlastně kruh začátek a konec, (potažmo – co je to trvání), do konečných důsledků: Jen jediná klenba/ je nad námi, a proto/ i svět je absolutní./ Žádný jiný není./ Kruh je uzavřený./ Žiji ve věčnosti./ Cesty tohoto světa/ jsou cestami nebe. I Březina mínil: Dýcháním věčna rosíš mé květy. A Jana Štroblová též: Z míst, kde tě na chvilku potkám,/ navěky odejde čas. - Nunc stans? Jang?

Na poezii je půvabné, že není vědeckou disciplínou; dovoluje vše - i ohnivě proletářský básník Petr Bezruč ve svých Písních otroka svobodně mohl filosofovat: Vše, co si lidská fantazie spřádá,/ i co jen tuší nejasně a hádá,/ a nad to ještě zjevů nekonečno, o jichžto nemá, nemůž´ míti tuchu/ duch člověka … A přece vesmír v ruchu/ svém oživeném, prostor, čas i věčno/ jsou Čehos pouhý závoj hvězdotkaný,/ co za tím bytím veškerým se kryje,/ co nemá hmotné, duchové ni strany,/ co jinak, nežli chápem´, jest a žije,/ co nelze měřit žádnou ducha mírou/ a zdaleka ni tušit žádnou vírou,/ co není hmotou ani hmoty duší,/ ni duchem, který nad hmotou se chví,/ ni prasilou ni bohem – Čemu sluší/ jen jedno jméno: Věčné tajemství.

Václav Jebavý, vrcholný génius české poezie, pilným perem pěl: a na žhavých plotnách mého žití/ v pěnivém klokotá varu/ nápojem smrti mé, z nějž budu píti/ Mystérium zmaru. A jinde: Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil – marno nad marno, mystérium času, té pomyslné rozlehlosti, zjevně je bezedné; člověku z něj nicméně stále zůstává to dávající a beroucí kyvadlo – dokud žije, prozatím: Čas,/ je-li to jen řeka do níž dvakrát nevstoupíš/ není věčnost nýbrž je jen smrt, varuje Egon Bondy; k daru dočasnosti Herakleitových posloupností nabízí nicméně i smysl, naději a rozhřešení: Až budeme umírat/ nebudeme vzpomínat na svá díla/ budeme litovat/ každé promarněné hodiny/ kdy jsme se netiskli/ nehladili nemilovali/ To jediné jsme mohli.

… jako koneckonců i v oné Seifertově Písni o kyvadle, jež člověka hlídá jak voják u dveří: Živote, jak šly hodiny/ pomalu na pokraji,/ teď, když se loučím se stíny,/ tak strašně pospíchají.